ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.285.2004
sp. zn. 5 Azs 285/2004 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: O. N., zast. advokátkou Mgr. Janou Hladíkovou, se sídlem Smilova 356, Pardubice,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
Pardubice, ze dne 22. 4. 2004, č. j. 52 Az 44/2003 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Soudem ustanovené advokátce Mgr. Janě Hladíkové se p ř i z n á v á odměna
a náhrada hotových výdajů ve výši 1075 Kč, která jí bude uhrazena do 30 dnů od právní moci
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 10. 2002, č. j. OAM- 4312/VL-11-02-2002, byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu, současně bylo vysloveno, že se azyl dle §13
odst. 1, 2 a §14 neuděluje.Žalovaným bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu; výše označeným rozsudkem
krajského soudu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podal
žalobce - nyní stěžovatel v zákonné lhůtě dle §106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost.
V kasační stížnosti uplatňuje důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s). Namítá, že při projednávání žádosti došlo
k pochybení správního orgánu, když tento nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž
porušil ust. §3 odst. 4 , §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Důkazy,
které si správní orgán opatřil nebyly úplné a rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů.
V zemi původu je stěžovatel ohrožen na životě, nemá se kam obrátit o pom oc, protože stát
poměry, které jej sužují podporuje a trpí. Stěžovatel se domnívá, že splňuje podmínky
pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu, přičemž odkazuje na čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá ,
že vyhoštění žadatele o azyl může způsobit problémy ve vztahu k cit. článku Úmluvy, pokud
existují vážné a prokazatelné důvody k obavám, že dotčená osoba bude v zemi určení
vystavena reálnému riziku být mučena nebo podrobena nelidskému a ponižujícímu zacházení.
Upozorňuje v této souvislosti na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro
přiznání postavení uprchlíka. Stěžovatel požádal o nařízení veřejného jednání ve věci
a stanovení tlumočníka. Vzhledem k výše uvedenému požaduje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti. Námitky stěžovatele uplatněné dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jsou
nedůvodné. Žalovaný souhlasí s názorem soudu a neshledává v rozsudku žádná pochybení,
neboť stěžovatel nesplňuje podmínky dle §12 písm. b) zákona o azylu. ani důvody
pro udělení azylu dle §14 cit. zákona. V dalším odkázal žalovaný na správní spis. Navrhuje
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové, pob. Pardubice v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 19. 9. 2002. V žádosti uvedl že má ukrajinskou státní příslušnost, je křesťanského
vyznání a není ani nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace, nikdy proti němu
nebylo vedeno trestní stíhání. Ukrajinu opustil kvůli problémům s mafií. O azyl požádal,
protože obdržel správní vyhoštění z České republiky. V případě návratu do vlasti se obává
o svůj život. V průběhu pohovoru konaném dne 23. 9. 2002 uvedl, že prodával na trhu, půjčil
si od kolegy peníze na nákup zboží a automobilu. Poté úroky, které věřitel navyšoval nemohl
již splatit, věřitel si proto najal osoby, které na stěžovateli peníze vymáhaly a vyhrožovaly
mu. V březnu 1999 byl neznámými osobami, najatými věřitelem zraněn a poté hospitalizován
v nemocnici. Tam ho kontaktoval policista, který přislíbil věc vyšetřit. Stěžovatel však raději
odcestoval na falešné doklady do České republiky, v lednu 2001 mu bylo uděleno správní
vyhoštění, a proto se vrátil zpět na Ukrajinu. Po návratu jej znovu začaly vydírat neznámé
osoby,na policii ani jiné státní orgány se s žádostí o pomoc neobrátil, vyřídil si nové doklady
na jméno, které přejal od manželky a v květnu 2002 vycestoval zpět do České republiky.
Bezprostřední příčinou bylo ukrýt se před věřitelem. V případě návratu do vlasti se obává
pouze věřitele.Žádné jiné potíže, než které uvedl, na Ukrajině neměl.
Krajský soud dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému závěru
jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i
další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by
na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování
hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé
na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu
Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není
tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní
podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý
dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové
nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění
podmínek pro udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry
krajského soudu, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního
orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a d ůvody podané žaloby
a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Dle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona
tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný
při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní
poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci
jím provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán je
co do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá.
Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti,
které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako
na rozhodnutí vycházející z nedostatečného zjištění všech okolností. Skutkový stav,
ze kterého žalovaný i soud vycházely má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel pouze důvody, které
jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné skutečnosti svědčící tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nelze správnímu orgánu vytýkat,
že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelem uplatněné.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Poučovací
povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl získat, tedy
prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní řízení
nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro udělení
azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl ve vypovězení
důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup žalovaného byl
tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, nepochybil správní
orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 , resp. §13 a §14
zákona o azylu. Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. 14 zákona
je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu
dle §16 není zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení
azylu dle §14.
Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, přičemž nad rámec zkoumal
důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 1 zákona, které stěžovatel nenaplnil, postupoval
v souladu se zákonem.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.) zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů –
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatele o udělení azylu a po přezkoumání
dle výše uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení
procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami stěžovatele ohledně posouzení neexistence
překážky vycestování.
Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly
vydány v souladu se zákonem; tvrzené důvody dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud neshledal nedůvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejv yšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
K žádosti stěžovatele , aby byla věc projednána ve veřejném jednání, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že dle §109 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání. Pouze považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání
kasační stížnosti jednání. Vzhledem k tomu, že nebyly shledány skutečnosti zakládající
důvodnost nařízení jednání, soud rozhodl bez jednání; ze stejného důvodu byl potom
nadbytečný požadavek na tlumočníka.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soud stěžovateli pro toto řízení ustanovil zástupcem advokáta; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil
odměnu advokáta částkou 1 000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí věci (§9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
paušální náhradu výdajů částkou 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst.3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. 2. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu