ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.286.2004
sp. zn. 5 Azs 286/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: L. G., zast. advokátem Mgr. Zdeňkem Honzíkem, se sídlem AK Plynární ul. č. 6,
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2004, č. j.
61 Az 2/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 12. 2003, č. j. OAM- 6398/VL-07-04-2003 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu. Současně bylo žalovaným rozhodnuto podle §28
zákona o azylu, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu; výše označeným rozsudkem
krajského soudu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podal
nyní stěžovatel v zákonné lhůtě dle §106 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnost.
V kasační stížnosti uplatňuje důvod podle ust. §103 odst.1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Namítá, že při projednávání žádosti posuzoval
správní orgán jako hlavní důvod pro udělení azylu skrývání se před druhým účastníkem
nehody, za kterou měl stěžovatel odpovídat a měl také uhradit škodu. V žádném případě
nebylo zjišťováno, že tímto účastníkem byl právě policista, proti němuž nemá v domovském
státě prostý občan žádných šancí domoci se skutečné pravdy.Právě tento důvod lze podle
stěžovatele podřadit pod ust. §14 zákona o azylu, a to zejména s ohledem na konkrétní případ
stěžovatele. Správní orgán a poté i soud rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového
stavu a na základě nekompletního spisového materiálu. Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti. Námitky stěžovatele jsou nedůvodné. Žalovaný souhlasí s názorem soudu
a neshledává v rozsudku žádná pochybení, neboť stěžovatel nesplňuje podmínky dle §12
písm. b) zákona o azylu ani důvody pro udělení azylu dle §14 cit. zákona. V dalším odkázal
žalovaný na správní spis. Navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst.1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 7. 12. 2003. V žádosti uvedl, že není ani nebyl členem žádné politické strany ani
jiné organizace, nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Ukrajinu opustil, protože mu
to poradil advokát, aby se tak vyhnul odpovědnosti za škodu způsobenou během autohavárie
na Ukrajině. V průběhu pohovoru dne 11. 12. 2003 potvrdil skutečnosti, které jej vedly
k odchodu z Ukrajiny, dále uvedl, že druhý účastník nehody požádal, aby stěžovatel nevolal
policii neboť řídil pod vlivem alkoholu a slíbil, že zaplatí odškodnění. Za několik dní
po nehodě jej tento navštívil, vše obrátil a naopak požadoval náhradu škody po stěžovateli.
Násilné jednání druhého účastníka stěžovatel neřešil se státními orgány ani policií, neboť
druhým účastníkem nehody byl dřívější policista, který v současné době vlastní obchody
a tržnice. Na radu právníka odcestoval do České republiky, aby se před dalším jednáním
tohoto účastníka skryl. Potvrdil, že toto je hlavním důvodem žádosti o azyl, rád by sem
přivezl i svého syna, který utrpěl při autonehodě zranění a potřebuje operaci.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst.1 písm.g) zákona o azylu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legá lními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není a nikdy nebyl univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného po rušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro
udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry
Krajského soudu v Ostravě, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané
žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod udělení
azylu podle §12 tohoto zákona. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního
orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší
přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli; to je věcí diskrečního oprávnění
správního orgánu. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele,
tak i stav v jeho zemi, a sám z těchto skutečností nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména pokud stěžovatel ve
správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu
sám neuváděl. Samotná skutečnost, že stěžovatel byl účastníkem dopravní nehody s bývalým
policistou, tento po něm požaduje odškodnění, stěžovatel nemá dostatek finančních
prostředků, a proto se před ním skrývá, ani skutečnost, že by chtěl, aby byl syn v České
republice operován po autonehodě, není skutečností zakládající důvod pro udělení
humanitárního azylu. Žádné jiné důvody stěžovatel neuvedl a v průběhu správního řízení je
z žádných jiných skutečností ani nebylo možno dovodit.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona
tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný při
zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní poučení,
jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím provedeného řízení
mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán je co do skutkových okolností
limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá. Jestliže žalovaný splnil stran
výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti, které mu zákon ukládá, pak nelze
na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako na rozhodnutí vycházející z nedostatečného
zjištění všech okolností. Skutkový stav, ze kterého vycházel žalovaný i soud, má oporu
ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového
řízení uváděl stěžovatel pouze důvody, které jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné
skutečnosti svědčící tom, že by mohl být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než
stěžovatelem uplatněné. Na hodnocení žalovaného nemohlo nic změnit an i to, co stěžovatel
považuje za podstatné, totiž, že vůči účastníkovi nehody, kterým byl bývalý policista, nemohl
ve své zemi mít úspěch. Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak
zřejmé, že se soud řádně zabýval námitkami uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně
odůvodnil. Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat
návod, jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován.
Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které
sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo
a stěžovatel nebyl ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak
omezován. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně
i vyhodnotil.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
písm.g) zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení
vyplynula skutečnost taxativně uvedená v §16 odst.1 písm. g) zákona, nepochybil správní
orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho, aby
zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 , resp.§13 a §14 zákona
o azylu. Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. 14 zákona je určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu dle §16 není
zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle §14.
Nepříslušelo-li o relevantních důvodech pro udělení azylu rozhodovat správnímu orgánu,
nemohla být tato skutečnost přezkoumávána ani soudem.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů –
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatelky o udělení azylu a po přezkoumání dle
výše uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení
procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami stěžovatele ohledně posouzení neexistence
překážky vycestování.
Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I.stupně byly
vydány v souladu se zákonem; tvrzené důvody dle §103 odst.1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud neshledal nedůvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti..
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. 2. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu