ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.287.2004
sp. zn. 5 Azs 287/2004 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: M. S., zastoupené advokátem JUDr. Pavlem Krupkou, se sídlem AK
Palachova 14, Litoměřice, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7,
o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 29. 1. 2004, č. j. 47 Az 418/2003 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 1. 2003, č. j. OAM-223/VL-07-12-TZ-2003 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení azylu, současně žalovaný rozhodl že se jí neuděluje
azyl podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného
Krajský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl; proti tomuto
rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž uplatňuje důvody podle ust.§103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Stěžovatelka namítá, že soud,
stejně tak i žalovaný nesprávným způsobem posoudily právní otázku, a sice, zda je možno
na její případ vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Stěžovatelka
poukazuje na to, že Polsko bylo pouze tranzitní zemí, kterou projížděla, ve skutečnosti přišla
z Ukrajiny, přičemž krajský soud se nezabýval otázkou, zda je Ukrajina bezpečnou zemí.
Nezákonnost spatřuje i v nesprávné aplikaci ust. §14 zákona o azylu, neboť se domnívá,
že tíživé podmínky v její zemi odůvodňují udělení humanitárního azylu. Stěžovatelka
požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení; současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy; v dalším odkázal na správní spis. Stěžovatelka uplatňuje
v kasační stížnosti důvody, které v předchozím řízení neuplatnila, konkrétně namítá chybnou
aplikaci ust. §16 z důvodu, že Polském pouze projížděla a nepobývala tam, jak to shledal
správní orgán. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační st ížnosti Ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila
poprvé až v kasační stížnosti soud v souladu s ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Praze v mezích uplatněnýc h důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v z ákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl jako
právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak
ve vnitrostátním kontextu uznávána . Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to
pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně takté ž
bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepřízn ivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro
udělení azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a d ůvody podané žaloby a při
přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
V řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka dne 20. 1. 2003 požádala o udělení azylu,
v žádosti uvedla, že je ukrajinské národnosti, není a nikdy nebyla členkou politické strany ani
jiné organizace, není proti ní vedeno trestní stíhání. Při pohovoru dne 26. 1. 2003 také uvedla,
že z Ukrajiny odcestovala autobusem dne 22. 10. 2002, po příjezdu na ukrajinsko-polské
hranice museli všichni cestující vystoupit z mikrobusu a předložit ke kontrole, která trvala asi
hodinu polským a ukrajinským celním orgánům cestovní doklady a zavazadla. Poté
pokračovali do České republiky. O azyl v Polsku nepožádala, neboť o této možnosti nevěděla.
Na základě informací s nimiž se měla možnost stěžovatelka seznámit při pohovoru,
správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že Polsko splňuje znaky třetí bezpečné země,
stěžovatelka měla možnost zde o azyl požádat, a proto návrh podle ust. §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu jako zjevně nedůvodný zamítl.Současně správní orgán doplnil, že stěžovatelka
nebyla osobou oprávněnou k udělení azylu podle §12 a §13 zákona o azylu ani nebyly
shledány důvody pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ust. §14 cit. zákona.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází
ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi
původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona, podle
níž se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo
v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec
pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit. Jak vyplynulo
z informací o hodnocení Polska jako bezpečné třetí země, legislativní úprava problematiky
azylu v této zemi odpovídá mezinárodním principům ochrany uprchlíků zakotveným
v Ženevské úmluvě a Newyorském protokolu, a tyto principy jsou také v praxi dodržovány.
Státní orgány této země nevracejí uprchlíky do zemí, kde by jejich život nebo osobní svoboda
byly ohroženy na základě rasy, náboženského vyznání, národnosti, příslušnosti k určité
společenské skupině nebo politického přesvědčení nebo kde jim hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu smrti anebo jejich život je ohrožen
v důsledku válečného konfliktu. Na základě uvedených informací nelze považovat Polsko
za zemi, která by nesplňovala znaky bezpečné třetí země. Stěžovatelka ani sama žádné
konkrétní důvody, které by vedly k jinému závěru neuvedla.
Podstatou a smyslem azylového řízení je, že cizinec pronásledovaný za uplatňování
politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny základních práv a svobod), má
o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve
a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě
tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 zákona o azylu. Azylové zákonodárství
České republiky v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických
evropských zemích vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před
pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo vybrat si zemi, ve které žadatel
o azyl bude chtít toto své právo uplatnit. Polsko je na základě získaných informací o azylové
proceduře v této zemi, jakož i podle zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování
lidských práv v Polsku za rok 2000 a 2001 demokratickým státem, v němž jsou dodržována
a respektována základní lidská práva a svobody ; žalovaný ani soud nepochybil při hodnocení
Polska jako třetí bezpečené země. Nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatuje,
že členské země EU postupují při posuzování žádostí o azyl podle nařízení Rady ES
č. 343/2003, přičemž kritériem pro určení země, která provede řízení o udělení azylu,
je prokázání vstupu na území.
Žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybil, když shledal žádost stěžovatelky
o udělení azylu zjevně nedůvodnou, přičemž správně aplikoval ust. §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu.
Zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu vylučuje
posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplyne nepochybná skutečnost,
taxativně uvedená v §16 odst.1 písm. e) zákona, totiž, že stěžovatelka přichází ze země,
kterou Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, správní orgán zamítne žádost
jako zjevně nedůvodnou. přičemž V daném případě správní orgán rozhoduje konečným
způsobem ve věci, bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle
§12 zákona. Skutečnost , že se žalovaný a následně i soud nad rámec zabýval zkoumáním
podmínek pro udělení azylu dle §12, §13 a §14, nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí.
Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. §14 zákona je určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu dle §16 není
zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle §14.
Ze stejného důvodu se proto námitkami stěžovatelky stran udělení humanitárního azylu
nezabýval ani Nejvyšší správní soud. Zamítl-li tedy správní orgán žádost jako zjevně
nedůvodnou, přičemž nad rámec zkoumal důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 1
zákona, které stěžovatel nenaplnil, postupoval v souladu se zákonem.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné ( §53 odst. 3,
120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. 2. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu