ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.288.2004
sp. zn. 5 Azs 288/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: J. D., zast. advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem AK Františkánská
7, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5.
2004, č. j. 60 Az 16/2004 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 1. 2004, č. j. OAM-1410/LE-B02-2003 nebyl
žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“). Současně bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestování
dle §91 cit. zákona.
Žalobu podanou proti výše označenému rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Plzni
zamítl; proti tomuto rozsudku podal žalobce - nyní stěžovatel - kasační stížnost, v níž
uplatňuje důvod podle ust.§103 odst.1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.). Žalovaný, stejně jako soud I. stupně nesprávně posoudil právní otázku, když
dospěl k závěru, že na stěžovatele není možno vztáhnout ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu. Stěžovatel se ve své zemi dostal do finančních potíží, vymahači fiktivních
dluhů jej pronásledovali, přičemž k vymáhání použili osob ze zločineckých struktur
a stěžovatel tak byl ohrožen na zdraví a na životě. Stěžovatel poukazuje na čl. 65 Příručky
procedur a kriterií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká
za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také
od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země.
Tam, kde místní obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto
považovány za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou
schopné zajistit účinnou ochranu. Žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování
a na základě takto zjištěného stavu nebylo možno ve správním řízení spravedlivě rozhodnout.
Žalovaný zcela nerespektoval situaci stěžovatele, že jako účastník azylového řízení má jen
velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi; tuto skutečnost
ponechal krajský soud bez povšimnutí. Krajský soud se konečně nezabýval otázkou, zda
řízení, předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou. Žalovaný se porušení správního
řádu dopustil minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci.
Rozhodnutí žalovaného neodpovídá ust. §47 odst. 3 správního řádu, když jeho odůvodnění je
nedostatečné. Nesouhlasí rovněž se způsobem, s jakým se soud I. stupně vypořádal s tvrzením
žalovaného o neexistenci překážky vycestování. Při návratu do vlasti stěžovateli hrozí
nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Po zjištění státních orgánů, že
požádal o azyl, bude podroben persekuci ze strany milice a dalších státních orgánů.
Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je
aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je
nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby a při
přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel nikdy nevyvíjel žádnou činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod, ani se sám nijak politicky neangažoval.
V žádosti na zahájení řízení o udělení azylu dne 19. 12. 2003 a poté v pohovoru konaném dne
9. 1. 2004 uvedl, že není a nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace, nikdy
proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Vypůjčil si peníze, začal podnikat, neměl však
peníze na splácení dluhu, a tak jej začali pronásledovat a vydírat vymahači. O azyl v České
republice požádal, neboť v případě návratu by jej mohli zabít, chtěl by zde žít, než se situace
v jeho zemi uklidní. Na území České republiky vstoupil dne 10.5.2003 s pasem a turistickým
vízem na sedm dní, po uplynutí platnosti víza zde pobýval nelegálně. Hledal příležitostná
zaměstnání, byl zadržen Policií v Praze a poté převezen do střediska B. O azyl dříve
nepožádal, protože o tom nevěděl, na policii se neobrátil ze strachu, že bude vrácen
na Ukrajinu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl jako
právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak
ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to
pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž
bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro
udělení azylu.
Důvody udělení azylu jsou upraveny ustanoveními §12 až §14 zákona o azylu. Dle
§12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a)
je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Nad rámec a pouze vzhledem k nestandardnímu vnímání pojmu sociální skupiny
ze strany stěžovatele soud připomíná: Zákon o azylu pojem „příslušnosti k určité sociální
skupině“ dále nerozvádí. Tento termín se objevuje v článku 1 odst. A bod 2 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence) a ani tam není upřesněn.
Lze však vyjít z praxe soudních rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů, jeden
představuje tzv. chráněnou charakteristiku, druhý pak přístup sociální percepce. Prvý klade
důraz na nezměnitelnou charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl být
nucen vzdát, totiž vrozená (např. pohlaví, etnická příslušnost) nebo nezměnitelná z jiných
důvodů (např. historických, povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální skupina
rodiny, žen, homosexuálů. Se stejným výsledkem přichází i druhý přístup, který zjišťuje, zda
skupina je spojena s určitou charakteristikou, která ji identifikuje nebo ze společnosti
vyděluje. Ovšem důsledkem těchto dvou přístupů nemusí být vždy shodný náhled tam, kde
je sociální skupina charakterizována skutečností, která není vrozená či pro lidskou důstojnost
zásadní, např. určitého povolání nebo sociální třídy. Především však role pronásledování není
definičním prvkem, jež určuje sociální skupinu, byť fakt pronásledování pomůže k tomu, aby
určitá skupina lidí byla jako zvláštní sociální skupina vnímána, resp. může takovou skupinu
i vytvořit. Není pak zapotřebí, aby se členové určité sociální skupiny znali, nemusí
se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou skupinu. Určitá sociální skupina je tedy skupina osob
sdílející objektivně společnou charakteristiku nebo je alespoň takto společností vnímána. Tato
charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro
lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování
tuto charakteristiku nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti poskytování mezinárodní
ochrany - HCR/GIP/02/02 ze 7. 5. 2002). Rozhodující je však existence odůvodněného
strachu z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl, jako příslušníku určité sociální
skupiny, jež podnikají úřady země, případně vychází od některých složek obyvatelstva, které
nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země a úřady vědomě takové jednání
tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. V daném případě však
stěžovatel neprokázal, že by pro svou příslušnost k sociální skupině ve smyslu výše uvedeném
byl jakkoli pronásledován,resp. neprokázal, že by byl členem skupiny lidí, kterou lze
za sociální skupinu považovat. Uvádí-li stěžovatel, že náleží do sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur, nenaplňuje takto vymezená komunita lidí vymezení sociální skupiny,
jak bylo výše uvedeno. V tomto kontextu nelze rozhodně hovořit o sociální skupině „nečlenů
zločineckých struktur“; nejen že jde o negativní vymezení, ale především o zcela chybně
uchopení tohoto institutu.
Ustanovení §13 téhož zákona za účelem sloučení rodiny říká, že dle odst. 1
rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14, se v případě
hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení
azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Odstavec 2. doplňuje,
že rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel
azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo c) rodič azylanta mladšího 18 let.
Podmínka podle odst. 3 stanovuje, že předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny
manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Uvedené ustanovení
na stěžovatele nedopadá, neboť z žádosti o azyl ani z průběhu azylového řízení nevyšly
najevo skutečnosti zakládající aplikaci tohoto ustanovení.
Týkaje se humanitárního azylu, pak ust. §14 cit. zákona uvádí, že jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda
v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru,
že tomu tak není. Udělení azylu je založeno na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu
správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, se judikatura obecných
soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž a v jejichž rámci se může
uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které
nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak
osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro
udělení humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatel
ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu neuváděl. Na udělení humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona není právní
nárok a jeho neudělení nezakládá nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Ekonomická i politická
situace, která na Ukrajině panuje, postihuje všechny její obyvatele a ačkoli je odchod
stěžovatele z vlasti lidsky pochopitelný, neimplikuje automaticky povinnost státu udělit azyl
z humanitárních důvodů.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona
tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Tomu konečně odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem
na §77 s. ř. s., neboť tam založené oprávnění soudu provádět dokazování dotýkající
se požadavku plné jurisdikce, se však po výtce váže k předmětu soudního řízení, totiž
rozhodnutí vydaného správním orgánem, který je povinen postupovat podle příslušných
procesních předpisů. Takto je třeba chápat i ust. §75 s. ř. s, podle něhož soud vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na tomto
místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou
aktivity žadatele o azyl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé,
že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl
procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím
provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán je co
do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá.
Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti,
které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako
na nezákonné. Skutkový stav, ze kterého žalovaný i soud vycházel, má oporu ve spise a není
s ním v rozporu. Jestliže v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl
stěžovatel pouze důvody stran problémů s podnikáním, které ukončil kvůli lidem, kteří
požadovali peníze za stánkový prodej na tržišti, poté jej zbili a rozházeli mu stánek a dále
problémy se soukromými věřiteli, když nebyl schopen splácet dluh, je tyto důvody možno
posoudit jako pro udělení azylu nepodstatné. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící
tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu;
nelze tak správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelem
uplatněné.
V daném případě tak nelze přisvědčit námitkám stěžovatele. Psychický nátlak
či vyhrožování ze strany soukromých osob, byť subjektivně může být pociťováno jako
nebezpečná situace, nezakládá žádný důvod pro úvahy o přiznání azylu podle §12 zákona.
Nelze v této konkrétní situaci ani spatřovat důvod, který by vyvolával pochybnosti
o vyhodnocení situace žalovaným ve smyslu §14 zákona o azylu, když azyl z humanitárních
důvodů neudělil. Soud I. stupně správně vyhodnotil okolnosti, které stěžovatele provázely,
jako takové, jež neodůvodňují udělení azylu podle zákona o azylu. Pronásledování ve smyslu
zákona předpokládá aktivní podíl státních složek, což v daném případě zcela chybí. Stěžovatel
nenabídl žádné důkazy, které by bylo lze podrobit dalšímu důkaznímu řízení v rámci jednání
před soudem a Nejvyšší správní soud nevidí pochybení, jestliže soud I. stupně vyšel
ze skutkového stavu, jak byl zjištěn správním orgánem, nebyl žalovaným rozporován a byl
pro učinění závěru o zákonnosti rozhodnutí žalovaného zcela dostačující.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování
vycházel. Rozhodnutí žalovaného bylo řádně odůvodněno.
Námitky uplatněné ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) shledal Nejvyšší
správní soud nedůvodnými.
Z tvrzení stěžovatele o důvodech pro vyslovení překážky vycestování, které jsou
dovozovány z perzekuce z důvodu požádání o azyl v jiné zemi, nelze pro jejich nekonkrétnost
dovodit, nejen že by tato okolnost mohla být způsobilá odůvodnit udělení azylu, ale ani
založit překážku vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Nevyplývá z tohoto ničím
nepodloženého tvrzení, že by byl stěžovatel nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen
jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí
mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen
v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin,
za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky. Samotné obavy stěžovatele z jednání soukromých osob nemohou
být proto bez dalšího důvodem pro vyslovení překážky vycestování.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Protože Nejvyšší správní soud rozhod o věci samé v souladu ust. §56 s. ř. s.
přednostně, nerozhodoval již samostatně o podané žádosti o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, neboť by to bylo již zjevně nadbytečné.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 1. 3. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu