ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.289.2004
sp. zn. 5 Azs 289/2004 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: T. U., zast. JUDr. Vratislavem Kohoutem, advokátem se sídlem Praha 3,
Milešovská 6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 4. 2004, č. j. 10 Az 155/2003 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 5. 2003, č. j. OAM-1255/AŘ-2002 byl zamítnut
rozklad podaný proti rozhodnutí ze dne 11. 10. 2001, č. j. OAM-6263/VL-08-ZA04-2001.
Tímto rozhodnutím nebyl žalobkyni udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených
v ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Současně bylo žalovaným rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na žalobkyni
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, která byla výše označeným
rozsudkem Městského soudu v Praze jako nedůvodná zamítnuta.
V kasační stížnosti, podané z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), stěžovatelka uvádí, že jak žalovaný,
tak soud nespravedlivě rozhodl ve věci její žádosti o udělení azylu. Dle názoru stěžovatelky
soud „v její prospěch nevyužil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 správního řádu“
a za ne zcela pravdivé považuje konstatovaní soudu, že žalovaný její situaci řádně a podrobně
hodnotil v souvislosti s informacemi o zemi původu a jejími tvrzeními. Poukazuje
přitom na obsah Zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v Gruzii za r. 2000 ze dne
25. 2. 2001. V této souvislosti uvádí, že jejím důvodem pro opuštění vlasti byla skutečnost,
že se Gruzie stala „klanovým státem“, v němž je velká zločinnost, nezaměstnanost
a hospodářský úpadek. Vláda je složena ze zkorumpovaných úředníků, mírné demonstrace
jsou napadány, lidé zaujímající jiný politický názor než vláda jsou ponižováni a fyzicky
napadáni. Sama stěžovatelka byla při demonstraci v r. 2001 napadena a od té doby trpí
částečnou ztrátou sluchu, jež se obtížně obnovuje; kvůli svým politickým názorům dvakrát
ztratila místo na vysoké škole, bylo jí vyhrožováno. Výše uvedené okolnosti a neutěšená
situace v její zemi na ni velmi psychicky působily a jejich vyústěním byl odchod z Gruzie.
Uvádí, že v řízení před správním orgánem uvedla pouze „obecné poznámky několika směrů
útoku“ na její osobu, a proto požaduje, aby byl v tomto řízení její spis důkladně prostudován
a posouzeno nebezpečí, jež by jí při návratu hrozilo. Namítá rovněž, že se žalovaný i soud
nedostatečně zabývali otázkou, zda byly naplněny podmínky pro udělení azylu
z humanitárních důvodů dle §14 zákona o azylu, v této souvislosti poukazuje na svůj věk
a dosažené vzdělání.
Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Součástí podané
kasační stížnosti je i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu
§107 s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek
krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Ve věci řízení o kasační
stížnosti plně odkazuje na správní spis, zejména vlastní podání stěžovatelky a výpovědi
učiněné ve správním řízení. K námitce stěžovatelky týkající se udělení azylu z humanitárních
důvodů připomíná, že toto je na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm
přezkoumává soud v omezeném rozsahu. Žalovaný se zabýval i touto možností, avšak
neshledal v případě stěžovatelky žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí azyl
dle §14 zákona o azylu udělil. Kasační stížnost stěžovatelky považuje za nedůvodnou
a navrhuje proto její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno po nezbytném poučení
účastníků řízení věcně, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení
o udělení azylu dne 30. 6. 2001. V návrhu uvedla, že svoji vlast opustila z politických důvodů.
Nebyla aktivní stoupenkyní nějaké strany, ale nemohla se vyrovnat s bezprávím, které
tam panuje. Přestože se neúčastnila žádných demonstrací a mítinků, musela kvůli své
politické orientaci (byla zastánkyní národnostní vlády prezidenta G.) opustit univerzitu.
Dalším důvodem bylo, že její bratr byl při účasti na poklidné demonstraci v r. 2001 brutálně
zbit. V České republice by chtěla pokračovat ve studiu.
Při pohovoru k podanému návrhu, který se konal dne 20. 8. 2001 stěžovatelka
k důvodům pro opuštění vlasti uvedla, že „to nebylo nic bezprostředního, trvalo to roky“,
nebyla schopna morálně a psychicky unést situaci v Gruzii. Při pokojném mítinku v roce 2001
byl napaden její bratr i ona, po tomto útoku asi měsíc neslyšela na jedno ucho. Ke svému
napadení posléze uvedla, že ani neví, zda byla zraněna, či to bylo „od nervů“, ji osobně nikdo
nenapadl, byla mezi lidmi, byl tam zmatek, neví zda byla napadena. Ke své účasti
na demonstraci rovněž uvedla, že se nikdy o politiku nezajímala, svojí účastí chtěla
jen vyjádřit lásku k vlasti. Před účastí na zmíněné demonstraci byla v r. 1997 pro „své jiné
názory“ (byla zviadistkou – což znamená, že měla ráda prezidenta G. a jeho vládu)
propuštěna ze zaměstnání, posléze uvedla, že jí to nikdo nevytkl, pracovní smlouvu sice měla,
ale nebyla v trvalém pracovním poměru. Jak však sama uvedla, skutečnost že je zviadistkou
neznamenala, že by neměla ráda současného prezidenta. Z dalšího zaměstnání pak odešla
z důvodu nevyplácení a opožděného vyplácení mezd. Na rozdíl od své výpovědi při podání
žádosti o azyl při tomto pohovoru uvedla, že ještě před r. 2001 občas chodila na mítinky,
aktivně se jich však nezúčastňovala, pouze poslouchala, proti současné vládě nic neměla, ale
zajímaly jí názory lidí. Kvůli účasti na nich ale žádné problémy neměla, až po poslední účasti
v r. 2001 jí bylo telefonicky vyhrožováno. Dále uvedla, že má strach kvůli tomu, co se
v Gruzii děje, neboť „když je člověk aktivní, neví, co se stane zítra“, což ona psychicky
nezvládá. Ona sama proti vládě nic nemá, ale je tam velká korupce, nevyplácejí se důchody,
náboženství „není v pořádku“. Na dotaz co by se stalo, kdyby se vrátila zpět odpověděla, že
neví.
Dle úředního záznamu stěžovatelka po provedeném pohovoru sama sepsala
své důvody, které ji vedly k opuštění vlasti. V tomto dopise popsala hospodářskou situaci
země, vyjádřila své názory na činnost policie, na nezávislost Gruzie, její zahraniční politiku,
znovu se vrátila k průběhu demonstrace v r. 2001 a ztrátě zaměstnání.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 11. 10. 2001 stěžovatelce azyl neudělil a rozhodl,
že se na ni nevztahuje překážka vycestování dle §91 zákona o azylu, neboť po provedeném
dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu
dle §12, 13 zákona o azylu a neshledal důvody pro jeho udělení dle §14 tohoto zákona.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka rozklad, tento byl dne 13. 5. 2003
zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatelka v obecné rovině namítla porušení
procesních ustanovení správního řádu, kterých se měl správní orgán dopustit, a uvedla,
že návrat do Gruzie by byl nebezpečný, její zážitky u ní vyvolávají strach z dalšího
pronásledování, vyhrožování a „možná i něčeho horšího“.
Žalobu stěžovatelky soud jako nedůvodnou zamítl. V rozsahu žalobních námitek
přezkoumal rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žalobkyní uváděné důvody nelze
podřadit pod žádný ze zákonných důvodů zákona o azylu, pro který by bylo možno
stěžovatelce azyl udělit. Neshledal ani procesní pochybení, které stěžovatelka žalovanému
v obecné rovině vytýkala.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu v mezích uplatněného důvodu dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod udělení
azylu podle §12.
Stěžovatelka jako důvod podání kasační stížnosti uvedla §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a tvrdí, že správní
orgán i soud nesprávně posoudili otázku existence důvodů pro udělení azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci
soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní
věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním
posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo
situaci.
Městský soud v Praze byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního
orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody žaloby a při
přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Ze spisového materiálu, tak jak byl předložen městskému soudu a následně
Nejvyššímu správnímu soudu, jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelka sama nikdy nevyvíjela
žádnou činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod a ani se sama nijak
politicky neangažovala. Pouhá její pasivní účast na pokojných mítincích a osobně pociťovaná
nespokojenost s hospodářskou a sociální situací v zemi, jež u ní vedla podle jejího vyjádření
k pocitům frustrace, není sama o sobě důvodem dle §12 zákona o azylu pro udělení azylu
v ČR. Rovněž tvrzení stěžovatelky o tom, že kvůli svým politickým postojům přišla
o zaměstnání, že byla při demonstraci napadena a zraněna, nelze přijmout jako věrohodná,
neboť sama stěžovatelka se k těmto otázkám vyjadřovala v průběhu správního řízení
nepřesvědčivě a její jednotlivá tvrzení byla mezi sebou v rozporu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím,
jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž
bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
K námitce stěžovatelky, že se žalovaný ani soud dostatečně nezabývali možností
poskytnutí azylu z humanitárních důvodů dle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud
uvádí, že udělení azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí
o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu správního
rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení se judikatura soudů ustálila
na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba,
včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou
předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho
rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo
přímo opačné závěry. Správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky,
tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu,
nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuváděla; takovým
důvodem bezesporu není věk stěžovatelky, které v době rozhodování žalovaného bylo 51 let,
její vzdělání a ani její nespokojenost se situací v zemi a její osobní pocity duševní
nerovnováhy z této situace plynoucí.
Žalovaný ani soud tedy nikterak nepochybili, když shledali, že stěžovatelka neuvedla
v řízení před správním orgánem žádné důvody podřaditelné pod ustanovení §12, §13 a §14
zákona o azylu. Skutkový stav, ze kterého žalovaný i soud vycházel má proto oporu ve spise
a není s ním v rozporu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu