ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.290.2004
sp. zn. 5 Azs 290/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: B. V. T., zast. advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem AK
Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o
udělení azylu v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 14. 7. 2004, č. j. 59 Az 73/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 4. 2004, č. j. OAM- 240/LE-B02-2004, byla jako
zjevně neodůvodněná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu. Současně bylo žalovaným rozhodnuto podle
§28 zákona o azylu, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, která výše označeným rozsudkem
krajského soudu byla jako nedůvodná zamítnuta. Proti rozsudku podal žalobce - nyní
stěžovatel (§105 odst. 1 s. ř. s.) v zákonné lhůtě dle §106 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnost.
Důvod podání kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s). Namítá, že se krajský soud, stejně jako
žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice zda je možno na něj
vztáhnout ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Stěžovatel se ve své domovské zemi
dostal do finančních potíží, nebyl schopen si legálními prostředky zajistit obživu. Závažnost
sociálních problémů v jeho vlasti dosahuje takové úrovně, že jsou u stěžovatele dány důvody
pro udělení azylu dle §14 zákona. Upozorňuje v této souvislosti na čl. 65 metodologické
Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování
se týká za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může však
vycházet také od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené
v zákonech dané země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující
činy, mohou být tyto považovány za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují.
Žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a na základě takto zjištěného
skutkového stavu nebylo možno ve správním řízení spravedlivě rozhodnout. Žalovaný zcela
nerespektoval situaci žalobce, že jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené
možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi, když krajský soud tuto
skutečnost zanechal zcela bez povšimnutí. Odůvodnění žalovaného považuje stěžovatel
za nedostatečné a žádá, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti. Námitky stěžovatele uplatněné dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. jsou
nedůvodné. Žalovaný souhlasí s názorem soudu a neshledává v rozsudku žádná pochybení,
neboť stěžovatel nesplňuje podmínky dle §12 písm. b) zákona o azylu. Ani důvody
pro udělení azylu dle §14 cit. zákona. Citovaná příručka není pro správní orgán závazná a má
pouze doporučující charakter, nicméně stěžovatel ani ve své žádosti neuvedl důvody spadající
pod čl. 65 této Příručky. V dalším odkázal žalovaný na správní spis. Navrhuje kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem uplatněných poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlédl.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 26. 4. 2004. V žádosti uvedl, že je bez náboženského vyznání, není ani nebyl
členem žádné politické strany ani jiné organizace, nikdy proti němu nebylo vedeno trestní
stíhání. Vietnam opustil 30. 3. 2004, chtěl cestovat do Anglie, kde žije jeho strýc. O udělení
azylu v České republice žádá, protože zde chce žít a pracovat. V průběhu pohovoru potvrdil,
že ve Vietnamu žil běžným životem, nebyl však schopen získat stálé zaměstnání, neboť nemá
vzdělání. Z Vietnamu odletěl letadlem do Francie, odtud letěl do Prahy, zde čekal na letadlo
do Spolkové republiky Německo čtyři nebo pět dnů; nemohl se volně pohybovat, poté
cestoval automobilem, státní hranici překročil nelegálně pěšky, byl zadržen německou policií
a vrácen do České republiky. Do Anglie nyní nemůže vycestovat, protože nemá doklady
ani finanční prostředky, proto žádá o azyl.
Krajský soud v Plzni dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost stěžovatele zamítl
jako zjevně neodůvodněnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry
Krajského soudu v Plzni, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané
žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Dle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona
tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný
při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní
poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím
provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán je co
do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá.
Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti,
které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako
na rozhodnutí vycházející z nedostatečného zjištění všech okolností. Skutkový stav,
ze kterého vycházel žalovaný úřad i soud, má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel pouze důvody,
které jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné skutečnosti svědčící tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nelze správnímu orgánu
vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelem uplatněné.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1.stupně i vyhodnotil.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst.1 písm. g) zákona, nepochybil správní orgán,
zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu.
V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12, resp. §13 a §14
zákona o azylu.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů –
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatele o udělení azylu a po přezkoumání
dle výše uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení
procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. 14 zákona je určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu dle §16 není
zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle §13,
resp. §14. Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, postupoval v souladu
se zákonem.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami stěžovatele ohledně posouzení neexistence
překážky vycestování.
Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly
vydány v souladu se zákonem; tvrzené důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud neshledal nedůvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s.ř.s. ).
V Brně dne 9. 2. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu