ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.291.2004
sp. zn. 5 Azs 291/2004 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyň: a) B. S., b) nezl. M. J., obě zast. JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem
v Chrudimi, Havlíčkova 99, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o
udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 29. 6. 2004, č. j. 53 Az 4/2004 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Soudem ustanovenému advokátovi JUDr. Ing. Jiřímu Klavíkovi se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3500 Kč, která mu bude uhrazena
do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. 6. 2004, č. j. 53 Az 4/2004 - 44, zamítl Krajský soud v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu žalobkyň proti rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 10. 2003, č. j.OAM-4892/VL-11-17-BZ-2003. Tímto rozhodnutím byla žádost o udělení
azylu žalobkyň zamítnuta jako zjevně nedůvodná ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podaly žalobkyně (dále jen
„stěžovatelky“) včas kasační stížnost.
Stěžovatelky v kasační stížnosti uplatňují důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelky namítají, že byl zcela opomenut účel zákona, podle kterého se azyl
cizinci udělí, bude-li zjištěna skutečnost dle §12 písm. a) nebo b) zákona o azylu. V případě
stěžovatelek byl dán důvod dle písm. b) cit. ustanovení, neboť stěžovatelky mají odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu své rasy – romského původu. Právě z tohoto důvodu patří
do sociální skupiny, která nemá možnost na východním Slovensku bydlení, zaměstnání
apod. Stěžovatelky sice v žádosti o udělení azylu uvedly důvod ekonomický – problémy
s bydlením, ve skutečnosti však důvodem podání žádosti byl jejich romský původ. K tvrzení
správního orgánu, že Slovenská republika je bezpečnou zemí původu, stěžovatelky uvádí,
že pokud by tak tomu mělo být, nemohly by v takové míře vzniknout sociální bouře, jaké byly
nedávno na východním Slovensku. Z uvedených důvodů neměla být žádost jako zjevně
nedůvodná zamítnuta. Stěžovatelky navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně požadují přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy; v dalším odkázal na správní spis. Stěžovatelkami
uváděné důvody považuje pouze za účelové, když poukazují na situaci na Slovensku z roku
2004, ač samy o azyl požádaly v roce 2003. Stěžovatelky se mohly přestěhovat do jiné části
Slovenska, cítily-li se na východním Slovensku ohroženy. Navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelek žádný význam, negativní by před
rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační
stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 29. 9. 2003, kdy paní S. B. podala jménem svým a jménem svého
nezletilého dítěte žádost o azyl, ve které uvedla, že má slovenskou státní příslušnost, nikdy
nebyla členkou žádné politické strany. V průběhu pohovoru dne 6. 10. 2003 upřesnila, že se
hlásí k romské menšině. Po ukončení základní školy nepokračovala v žádném dalším studiu a
byla vedena v evidenci úřadu práce. Pracovala pouze krátkodobě u M. z. v K., jiné zaměstnání
neměla. Svou vlast opustila pro problémy s bydlením. Společně se svým přítelem pobývali u
její babičky, ta je však vystěhovala. Uvedla, že tyto skutečnosti, tj. ekonomické důvody a
problémy s bydlením byly jediným důvodem odchodu z vlasti. Za bezprostřední příčinu
odchodu ze Slovenska uvedla fakt, že se dozvěděla o možnosti požádat o udělení azylu v
České republice.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 13. 10. 2003 rozhodnutí,
kterým žádost stěžovatelek o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou v souladu
s ustanovením §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť shledal, že Slovenská republika
splňuje znaky bezpečné třetí země ve smyslu zákona o azylu.
Stěžovatelky rozhodnutí žalovaného napadly žalobou. V této vytkly žalovanému
porušení celé řady procesních ustanovení, zároveň uvedly, že jsou přesvědčeny, že splňují
podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona a mají taktéž za to, že pro aplikaci
ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu nebyly splněny zákonné podmínky.
Krajský soud žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem. Krajský soud
neshledal namítané porušení procesních ustanovení a dospěl k závěru, že skutkový stav byl
zjištěn správně, žalovaný v souladu se zákonem zamítl žádost stěžovatelky o udělení azylu
s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou.
Výše uvedený rozsudek napadly stěžovatelky včas kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatelky uplatňují stižní důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když namítají nesprávné právní posouzení otázky soudem
v předcházejícím řízení. Dle jejich mínění jsou naplněny podmínky pro udělení azylu
dle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, neboť stěžovatelky mají odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu své rasy - rómského původu.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu (které v souzené věci žalovaný aplikoval) se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí
bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento
stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třetí země obsahuje
ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož se takovouto zemí rozumí stát jiný
než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát
posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého
se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní
smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu
zacházení nebo trestu.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné dle ustanovení
§16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení
vyplyne nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst.1 písm. e) zákona o azylu,
totiž, že žadatel o azyl přichází z bezpečné třetí země, jsou důvody pro udělení azylu,
které žadatel uváděl v průběhu řízení, nerozhodné. V daném případě správní orgán rozhodne
konečným způsobem ve věci bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení
azylu dle §12 zákona. Za takové situace, i kdyby správní orgán shledal, že žadatel byl v zemi
původu skutečně pronásledován z politických důvodů, nezakládalo by to jeho právo
na udělení azylu, jestliže přichází do České republiky z bezpečné třetí země.
V daném případě bylo hodnověrně zjištěno, že stěžovatelky pochází ze Slovenské
republiky, kterou je možno považovat pro účely zákona o azylu za bezpečnou třetí zemi.
Jak vyplynulo z informací o hodnocení Slovenska jako bezpečné třetí země,
legislativní úprava problematiky azylu v této zemi odpovídá mezinárodním principům
ochrany uprchlíků zakotveným v Ženevské úmluvě a Newyorském protokolu, a tyto principy
jsou také v praxi dodržovány. Na základě uvedených informací nelze považovat Slovensko
za zemi, která by nesplňovala znaky bezpečné země původu. Stěžovatelky ani žádné
konkrétní důvody, které by vedly k jinému závěru neuvedly.
Azylové zákonodárství České republiky v kontextu právních úprav azylu v jiných
srovnatelných demokratických evropských zemích vnímá právo na azyl jako právo
na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo
vybrat si zemi, ve které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit, požádat o udělení
postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování,
mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Slovensko je na základě
získaných informací o azylové proceduře v této zemi, jakož i podle zprávy Ministerstva
zahraničí USA o dodržování lidských práv na Slovensku za rok 2002 demokratickým státem,
v němž jsou dodržována a respektována základní lidská práva a svobody. Občané nebo osoby
bez státního občanství neopouštějí Slovenskou republiku z důvodů uvedených v §12
a násl. azylového zákona; žalovaný ani soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že Slovensko
splňuje znaky bezpečné země původu ve smyslu zákona o azylu. Z tohoto pohledu
argumentace stěžovatelek nemá oporu v zákoně ani realitě.
Žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybili, když shledali žádost stěžovatelek
o udělení azylu zjevně nedůvodnou, přičemž správně aplikovali ust. §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu.
Pro posouzení zjevné nedůvodnosti žádosti o udělení azylu je přitom rozhodující
skutkový stav v okamžiku vydání rozhodnutí správního rozhodnutí. V důsledku této
skutečnosti nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout k tvrzení stěžovatelek, že důvodem
pronásledování v jejich zemi je rómský původ, neboť toto tvrzení neuvedly stěžovatelky
v průběhu celého správního řízení a naopak je poprvé použily až v kasační stížnosti.
Ke skutečnostem, které stěžovatelky uplatnily až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Námitku uplatněnou stěžovatelkami v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným
a přesvědčivým způsobem odůvodněno, zcela jasně z něj vyplývá, z jakých skutečností
správní orgán vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil. Správní orgán
provedl v řízení úplné dokazování, řádně označil důkazní prostředky, z kterých při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené neshledal naplnění stěžovatelkami
uplatňovaných důvodu kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelky, které neměly v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soud stěžovatelkám ustanovil pro toto řízení advokáta; v takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Podle §12 odst. 4 vyhl.
č. 177/1996 Sb. jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží
advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%. Podle
§9 odst. 3 písm. f) a §7 vyhl. č. 177/1996 Sb. činí sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon
právní služby v této věci 1000 Kč. Zástupci stěžovatelek přísluší mimosmluvní odměna
za 2 úkony podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., tedy za právní poradu
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za písemné podání soudu týkající se věci
samé (kasační stížnosti). Zástupci stěžovatelek náleží tedy za každou z nich odměna 2000 Kč,
avšak za každou z nich snížená o 20%, to je o 400 Kč. Dále mu náleží náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 75 Kč za 1 úkon za každou stěžovatelku podle §13 odst. 3
citované vyhlášky, tj. 2x 150 Kč. Celková odměna a náhrada nákladů mu proto přísluší
ve výši 3500 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu