ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.293.2004
sp. zn. 5 Azs 293/2004 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: G. P., zast. Mgr. Matúšem Bónou, advokátem v Brně, Novobranská 14, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, č. j.
36 Az 656/2003 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, č. j. 36 Az 656/2003-18, zamítl Krajský soud v Brně
žalobu žalobkyně – stěžovatelky proti rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 9. 4. 2003, č. j.
OAM-1595/AŘ-2002, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM-2922/VL-07-OL1-2000 ze dne 6. 11. 2001. Tímto rozhodnutím žalovaného byl
návrh na zahájení řízení o udělení azylu stěžovatelky zamítnut jako zjevně nedůvodný dle ust.
§16 odst. 1 písm. a) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) a dále bylo rozhodnuto,
že stěžovatelka nesplňuje důvody udělení azylu podle ustanovení §13 odst. 1, 2 a §14
citovaného zákona a nevztahuje se na ni překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
zákona o azylu.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka včas kasační
stížnost.
V kasační stížnosti, podané proti rozsudku krajského soudu stěžovatelka uvádí,
že v žalobě správnímu orgánu vytýkala především porušení procesních předpisů zajišťujících
řádné a úplné zjištění skutkového stavu významného pro rozhodnutí. Dle názoru soudu
se však jednalo o výtky obecné. Stejnou obecnost by stěžovatelka mohla vyčíst
i odůvodněním správních rozhodnutí i rozsudku. Správní orgány ani soud se blíže nezaobíraly
tvrzeními stěžovatelky ohledně zacházení s ní a její rodinou v zemi původu. Pouze
poukazovali na nepříznivou ekonomickou situaci v zemi. Z uvedeného ovšem v žádném
případě logicky nevyplývá, že by snad ekonomické, nebo přesněji existenční problémy
stěžovatelky, nemohly být vyvolány právě její příslušností k určité sociální skupině.
Správní orgány jakož i soud zcela pominul tu skutečnost, že pokud jde o zemi původu
stěžovatelky, přistupují k těmto všeobecně nepříznivým hospodářským poměrům i další
okolnosti jako svévolné praktiky orgánů veřejné moci, nevymahatelnost práva, resp.
nedosažitelnost soudní ochrany práv, korupce, atd. V tomto směru nepochybně nebyly
v průběhu správního řízení vzaty do úvahy při rozhodování ve věci. Jinak by se musely
správní orgány vypořádat s tím, že stěžovatelka je příslušnicí jednoznačně vymezené sociální
skupiny námezdně pracujících žen s nízkou kvalifikací, která je všemi shora uvedenými
faktory v zemi původu jednou z daleko nejvíce ohrožených a přesto, že právě z tohoto důvodu
byla vystavena šikaně ze strany zaměstnavatele, a to až po odnětí možnosti bydlení.
Stěžovatelce se nedostalo jakékoliv ochrany ze strany veřejné moci, touto byla ponechána
i s rodinnými příslušníky včetně nezletilých dětí v postavení neslučitelném s právem
na důstojný život. Návrat stěžovatelky do země původu za těchto okolností znamená její
vystavení bezvýchodnému přežívání v podmínkách materiálního nedostatku pod hranicí
existenčního minima, bez možnosti obrany svých ekonomických a sociálních práv a obhajoby
lidské důstojnosti, tedy její vystavení jednoznačně ponižujícímu zacházení, a to právě jako
důsledek její příslušnosti ke zcela určité, vysoce ohrožené sociální skupině. Výše uvedené
okolnosti nebyly vzaty správními orgány v úvahu. Z výše uvedených důvodů se stěžovatelka
domnívá, že správní orgány porušily svou povinnost zjistit přesně a úplně skutkový stav.
Mezi okolnosti významné pro hodnocení žádosti stěžovatelky o poskytnutí azylu,
zvláště s ohledem na důvody umožňující jeho udělení z příčin humanitárních, náleží zcela
jistě i přinejmenším obecně lidský zájem na důstojném a snesitelném osudu a příštím rozvoji
nezletilých dětí. Přesto, že stěžovatelka v průběhu řízení poukazovala na potřeby svých dětí,
s touto otázkou se správní orgán nevypořádal. Nelze přitom pominout závazky ČR vyplývající
z Mezinárodní úmluvy o právech dítěte.
Děti stěžovatelky žijí již tři roky v ČR, chodí zde do školy a mají vybudovány pevné
sociální vazby. Návrat na Ukrajinu by znamenal pro děti podstatné zhoršení jejich postavení.
V žádném případě nelze tvrdit, že by takovýto postup byl v zájmu nezletilých dětí,
naopak by jim přinesl strádání, přinejmenším duševního rázu. Rozhodnutí orgánů veřejné
moci, které ve svém důsledku znamená odepření možnosti nezletilým dětem pobývat
na území ČR a nutnost jejich návratu do země původu, je tak v příkrém rozporu se zásadou
zakotvenou v Mezinárodní úmluvě o právech dítěte.
Stěžovatelka tedy namítá, že v předcházejícím řízení byla soudem nesprávně právně
posouzena právní otázka, totiž jednak při hodnocení existence podmínek pro udělení azylu
z důvodu vystavení stěžovatelky ponižujícímu zacházení a její nedostatečné ochrany ze strany
veřejné moci v zemi původu, jednak při zkoumání předpokladů pro udělení azylu z důvodů
humanitárních. Dále se stěžovatelka domnívá, že skutková podstata, která byla podkladem pro
rozhodnutí, byla správním orgánem zjištěna v důsledku porušení předpisů upravujících
průběh správního řízení neúplně a ani skutečnosti přesto zjištěné nebyly při rozhodování
zohledněny, přičemž však soud přezkoumávající napadené rozhodnutí toto nezrušil.
Na základě výše uvedeného navrhuje stěžovatelka zrušení napadeného rozhodnutí
soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně stěžovatelka podala návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 6. 8. 2004, kdy ve svém podání
popřel oprávněnost kasační stížnosti. Žalovaný zároveň odkázal na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky. Žalovaný se odvolává na ustálenou judikaturu
Nejvyššího správního soudu v souvislosti s tvrzením stěžovatelky o jejím právu na azyl
z titulu příslušnosti k sociální skupině námezdně pracujících žen s nízkou kvalifikací.
V daném případě se nejedná o sociální skupinu pronásledovanou ve smyslu ustanovení §12
zákona o azylu. Stěžovatelčiny nezletilé děti nejsou účastníky azylového řízení a proto nelze
jejich situaci řešit v tomto řízení. Stěžovatelka i její děti mohou využít k úpravě svého pobytu
na území ČR práv poskytovaných zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 21. 11. 2000 na základě návrhu, v němž stěžovatelka žalovanému
sdělila, že Ukrajinu opustila v květnu 2000 poté, co byla propuštěna z továrny, ve které
pracovala. Stěžovatelka dále uvedla, že o azyl v ČR žádá proto, že se nemá kam vrátit, když
po odjezdu byla vystěhována ze služebního bytu. V průběhu pohovoru konaného dne
15. 10. 2001 za účasti tlumočníka z ruského jazyka stěžovatelka výše uvedené důvody
odchodu z vlasti potvrdila a doplnila, že dalším z důvodů, pro který žádá o udělení azylu
je skutečnost, že si rodina zakoupila automobil na leasing a nyní nemá finanční prostředky
na následné splátky a taktéž po příjezdu rodiny chce stěžovatelka zlegalizovat pobyt na území
ČR. Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 6. 11. 2001 rozhodnutí,
kterým návrh na zahájení řízení o udělení azylu stěžovatelky zamítl jako zjevně nedůvodný
v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, neboť stěžovatelka uváděla
v průběhu správního řízení pouze důvody ekonomické. Dále žalovaný rozhodl,
že stěžovatelka nesplňuje důvody pro udělení azylu dle ustanovení §13 odst. 1, 2 a taktéž
nesplňuje důvody pro udělení azylu humanitárního dle ustanovení §14 zákona o azylu.
Žalovaný taktéž zhodnotil, že se na stěžovatelku nevztahují překážky vycestování
dle ustanovení §91 citovaného zákona.
Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného napadla rozkladem. O rozkladu rozhodl Ministr
vnitra dne 9. 4. 2003 tak, že napadené rozhodnutí žalovaného potvrdil a rozklad zamítl.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí o rozkladu žalobu. V této vytkla žalovanému porušení
celé řady procesních ustanovení, zároveň uvedla, že je přesvědčena, že splňuje podmínky
pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky
vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona a má taktéž za to, že pro aplikaci ustanovení
§16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu nebyly splněny zákonné podmínky.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem. Krajský
soud neshledal namítané porušení procesních ustanovení a dospěl k závěru, že skutkový stav
byl zjištěn správně, žalovaný v souladu se zákonem zamítl návrh stěžovatelky na zahájení
řízení o udělení azylu s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu jako
zjevně nedůvodný, neboť stěžovatelka uváděla pouze důvody ekonomické.
Výše uvedený rozsudek napadla stěžovatelka včas kasační stížností.
V kasační stížnosti uplatňuje stižní důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., kdy namítá nesprávné právní posouzení důvodů pro udělení azylu
dle ustanovení §12 a taktéž §14 zákona o azylu a uvádí, že skutková podstata, která byla
podkladem pro rozhodnutí, byla žalovaným správním orgánem zjištěna v důsledku porušení
předpisů upravujících průběh správního řízení neúplně.
Stěžovatelka předně namítá důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v přecházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný
skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní
názor, který je však nesprávně vyložen. V daném případě byl návrh stěžovatelky na zahájení
řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný dle §16 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu.
Stěžovatelka má za to, že podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona
o azylu splňuje, když je dle jejího názoru příslušnicí sociální skupiny námezdně pracujících
žen s nízkou kvalifikací a z tohoto důvodu je pronásledována.
Při hodnocení důvodnosti předmětné námitky stěžovatelky Nejvyšší správní soud
vycházel z ustanovení §12 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí,
bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatelka v průběhu správního řízení
ani v řízení před soudem nikdy neuvedla, že by byla na Ukrajině pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod, ani že má obavu z pronásledování z některého
z důvodů uvedených pod písmenem b) výše citovaného ustanovení.
Dle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu ve znění platném v rozhodném
období se návrh na zahájení řízení o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodný, jestliže
účastník řízení o udělení azylu uvádí pouze ekonomické důvody.
Ve správním spise je založen návrh na zahájení řízení o udělení azylu, vlastnoručně
psané důvody žádosti, jakož i protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu. Informace
obsažené v těchto listinách jsou dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí ve smyslu
ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, neboť z nich jednoznačně vyplývá absence
tvrzení relevantních důvodů, která je podmínkou aplikace citovaného ustanovení. V daném
případě ekonomické důvody uvedené stěžovatelkou ve správním řízení žalovaný vyhodnotil
tak, že nejde o důvody podřaditelné pod některý z důvodů uvedených v ust. §12 cit. zákona
a Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
Stěžovatelka v žalobě pouze obecně namítala nezákonnost závěru žalovaného o tom,
že podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nesplňuje a neuvedla, v jakých
konkrétních právních důvodech měla tato nezákonnost spočívat. Krajský soud nepochybil,
jestliže závěry konfrontoval s obsahem správního spisu a rozhodnutí žalovaného shledal
v souladu se zákonem. Uvádí-li stěžovatelka až nyní v kasační stížnosti, že splnění podmínek
pro udělení azylu v jejím případě spočívá v tom, že je ve své vlasti diskriminována proto,
že náleží k sociální skupině skupiny námezdně pracujících žen s nízkou kvalifikací, uvádí tak
nové skutečnosti, k nimž Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Namítá-li stěžovatelka, že nebyly dostatečným způsobem zváženy důvody pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, nelze s ní ani tentokrát souhlasit. Posuzování
návrhu účastníka na zahájení řízení o udělení azylu žalovaným se sestává z řady procesních
a materiálních hledisek, obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět v jejich vzájemné
provázanosti a také souslednosti. Pokud totiž v řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností
taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen
ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení – zamítne návrh na zahájení řízení o udělení azylu,
aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v §13 a §14
zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12
citovaného zákona. Tento důvod však žalovaný vůbec nebyl povinen zkoumat. Žalovaný
správně zjistil, že stěžovatelka uváděla pouze důvody ekonomické a zamítl její návrh
na zahájení řízení o udělení azylu jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu. Vyslovil-li dále v rozhodnutí, že stěžovatelka nesplňuje důvody udělení azylu podle
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, stalo se tak nad rámec zákonné povinnosti, aniž by
to však mělo jakýkoli vliv na věcnou správnost vydaného rozhodnutí.
Obecně lze pak poukázat na skutečnost, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného
orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele,
protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž
neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu
nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění
správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán
nepřekročil meze stanovené zákonem. Jak již ale bylo uvedeno výše, v posuzovaném případě
byl návrh stěžovatelky na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný
dle §16 zákona o azylu a žalovaný tak vůbec nebyl povinen se důvody pro udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu zabývat (navíc stěžovatelka ve správním
řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuváděla).
Nelze tedy soudu vytýkat nesprávné posouzení právní otázky, která předmětem
jeho přezkumu být vůbec neměla. Shodně s žalovaným má Nejvyšší správní soud za to,
že důvody pro poskytnutí humanitárního azylu, jež stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí,
a které se týkají nezletilých dětí stěžovatelky, jsou ve vztahu k udělení azylu stěžovatelce
irelevantní, neboť nezletilé děti nejsou účastníky tohoto azylového řízení.
Není tedy naplněn ani kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Výtka stěžovatelky směřující k postupu žalovaného, kdy se tento blíže nezaobíral
tvrzeními stěžovatelky ohledně zacházení s ní a její rodinou v zemi původu a pouze
odkazoval na nepříznivou ekonomickou situaci v zemi, aniž by zkoumal pravou příčinu
existenčních (ekonomických) problémů stěžovatelky, a taktéž nepřihlédl či nezohlednil
ostatní všeobecně nepříznivé hospodářské poměry i další okolnosti jako svévolné praktiky
orgánů veřejné moci, nevymahatelnost práva, resp. nedosažitelnost soudní ochrany práv,
korupce, atd., není na místě.
Jestliže v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v průběhu správního řízení
uváděla stěžovatelka pouze důvody ekonomické, nelze žalovanému vytýkat, že nehodnotil
skutečnosti jiné, než stěžovatelkou uplatněné. Z žádného ustanovení zákona nelze dovodit,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody či hledal podstatu či příčiny žádosti o azyl, které žadatel sám v řízení
neuplatnil a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní orgán
pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Skutkový stav,
ze kterého žalovaný i soud vycházel má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v průběhu azylového řízení uváděla stěžovatelka pouze důvody, které jsou pro udělení azylu
nepodstatné a žádné skutečnosti svědčící tom, že by mohla být vystavena pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil
skutečnosti jiné, než stěžovatelkou uplatněné. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že žalovaný
provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož žalovaný při svém rozhodování vycházel.
Rozhodnutí žalovaného shledal soud řádně odůvodněným.
Co se týče stížnostních námitek vytýkajících krajskému soudu, že náležitě nezkoumal
vady správního řízení a nezrušil správní rozhodnutí napadené žalobou, ačkoli žalovaný
své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, Nejvyšší správní soud
je neshledal důvodnými.
Na vady řízení před žalovaným upozornila stěžovatelka již v řízení před krajským
soudem. Učinila tak však na standardním formuláři pro žalobce v azylových věcech,
který obsahoval pouze obecné výtky týkající se procesních pochybení žalovaného v průběhu
řízení o udělení azylu.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že neshledal v řízení
před žalovaným správním orgánem, které vyústilo v zamítnutí návrhu stěžovatelky
na zahájení řízení o udělení azylu jako zjevně nedůvodného, vady, pro něž by měl napadené
správní rozhodnutí zrušit. Žalovaný vycházel v řízení z návrhu stěžovatelky na zahájení řízení
o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech návrhu, a z protokolu
o pohovoru provedeném v souladu s §23 zákona o azylu. Z žádné z těchto písemností
nevyplynulo, že by stěžovatelka tvrdila některý z důvodů pro udělení azylu. Žalovanému tedy
nevznikla povinnost provádět dokazování ohledně existence některého z azylových důvodů
taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu, tak jak stěžovatelka namítá v kasační stížnosti.
Proto Nejvyšší správní soud neshledal naplnění stěžovatelkou uplatňovaného důvodu
kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud je nucen připomenout, že poskytnutí azylu je zcela specifickým
důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními
formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území ČR. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním
nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce
postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou
zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných
důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv
jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto
např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné
míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka
ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika
vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona,
byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření
mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité
národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo
v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelkou podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra,
které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto
rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 23. května 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu