ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.295.2004
sp. zn. 5 Azs 295/2004 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: I. A., zast. Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké
náměstí 135, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
2. 7. 2004, č. j. 30 Az 213/2003 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele Mgr. Janu Lipavskému, advokátu se sídlem Hradec Králové,
Velké náměstí 135, se p ř i z n á v á peněžitá odměna 2000 Kč, náhrada nákladů
150 Kč, celkem 2150 Kč, které mu budou vyplaceny do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu žalobce
– stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 30. 7. 2003,
č. j. OAM-12533/VL-11-P01-2001. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovateli udělen
v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti cituje ustanovení §12 zákona o azylu a poukazuje
na skutečnost, že z jeho dikce je zřejmé, že odůvodněný strach z pronásledování ještě
neznamená pronásledování samotné. Hrozba vykonstruovaného trestního stíhání, hořící dům,
nedobrovolná ztráta zaměstnání a další četná jednání a důsledky jsou jistě nejen psychickým
nátlakem, ale v rámci výše uvedených událostí jistě šlo stěžovateli i jeho rodině o život
a zdraví. Stěžovatel uvádí, že výše uvedené skutečnosti v řízení před soudem prokázal.
Všechna tato jednání státu – Ruské federace- jsou motivována náboženským vyznáním rodiny
stěžovatele. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že byl pronásledován již dříve. V daném
případě je celá rodina stěžovatele pronásledována pro náboženské vyznání, protože
konvertovala na islám.V souvislosti s událostmi v zakavkazských republikách a teroristickými
útoky, které jsou připisovány muslimům, je na denním pořádku averze vůči všem, kteří věří
v alaha. Uvedená averze se neprojevuje pouze v platonické nesnášenlivosti, ale má konkrétní,
velice časté projevy, a to ze strany státu. Pokud je manželka stěžovatele propuštěna
ze zaměstnání, nedostane potvrzení o tom, že je to právě z důvodu, že je muslimka, pokud
je stěžovateli zapálen dům, nikdo mu nevydá potvrzení o tom, že je to z důvodu, že je muslim,
pokud je stěžovateli státními orgány řečeno, ať si nestěžují, protože jinak bude ještě hůř,
nedostane stěžovatel od státního orgánu potvrzení či rozhodnutí, ve kterém by bylo uvedeno,
že je to právě z důvodu, že jeho rodina je muslimská. Stejně je tomu v případě
vykonstruovaného trestního stíhání. Ruská federace se v mezinárodním měřítku snaží
prezentovat jako demokratický stát, avšak všeobecně se ví o výše uvedeném postupu státních
orgánů, což byl stěžovatel v rámci řízení před krajským soudem připraven prokázat
svědeckou výpovědí, když soud s odůvodněním, že tvrzením stěžovatele věří, návrhy
na doplnění dokazování výslechy svědků zamítl.
Stěžovatel namítá, že krajský soud nedostatečně provedl dokazování, když stěžovateli
neumožnil realizovat navržené důkazy a stěžovatelův návrh na doplnění dokazování zamítl.
Stěžovatel poukazuje dále na to, že podmínkou pro udělení azylu při uplatnění výše
uvedeného důvodu není skutečnost, že žadatel o azyl musí bezpodmínečně vyznávat to či ono
náboženství, ale že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství. V daném
případě stěžovatel není muslimem, ale je v této souvislosti spojován se svou rodinou a právě
z tohoto důvodu je pronásledován. Stěžovatel netvrdí, že by byly důvody pro udělení azylu
přenosné na jiného člena rodiny. Domnívá se však, že podmínky pro udělení azylu
dle ustanovení §12 zákona o azylu z důvodů pronásledování pro náboženství se vztahují
i na něho.
Podstatné dle stěžovatele je, že státní orgány bez bližšího rozlišování nahlížely
na celou jeho rodinu jako na rodinu islámskou a právě z tohoto důvodu byl pronásledován,
jako člen rodiny a právě z uvedeného důvodu mu hrozí pronásledování i v budoucnu.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, pokud jde o nutnost využití všech
kontrolních mechanismů ve státě. Je přesvědčen, že pokud by se podrobil vyšetřování
a případně i soudnímu řízení, byla by možnost obhajoby pouze formálního charakteru.
Stěžovatelem předložený novinový článek, týkající se obdobné věci výše uvedené skutečnosti
potvrzuje. Stěžovatel se domnívá, že tento má důkazní hodnotu a prokazuje právě výše
uvedené skutečnosti a jeho tvrzení o reálné nemožnosti uplatnění kontrolních mechanismů
v domovském státě.
Stěžovatel navíc poukazuje na skutečnost, že muslimové a jejich rodiny tím, že jsou
jednoznačně vytlačováni v Ruské federaci na okraj společnosti, perzekuováni
a pronásledováni tvoří sociální skupinu a pro příslušnost k této skupině jsou pronásledováni.
Stěžovatel se domnívá, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav a za tím
účelem si v souladu s ustanovením §32 správního řádu neopatřil potřebné důkazy. Namísto
toho pouze žalovaný odkázal na nevěrohodnost stěžovatelových tvrzení uváděných
v pohovoru. Stěžovatel nebyl žalovaným vyzván, aby v přiměřené lhůtě důkazy o svých
tvrzeních předložil, nebo je navrhl.
S odkazem na článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod namítá stěžovatel,
že napadené rozhodnutí žalovaného nemá náležitosti rozhodnutí správního rozhodnutí, neboť
není v souladu s ustanoveními §46 a §47 správního řádu podepsáno oprávněnou osobou.
Z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadené rozhodnutí za vadné, resp. se v daném případě
o správní rozhodnutí nejedná. Absenci podpisu oprávněné osoby nelze považovat za chybu
v psaní, počtech či jinou zřejmou nesprávnost. Podpis oprávněné osoby, která je
na rozhodnutí správně včetně funkce uvedena, nemůže nahradit podpis třetí, blíže
neidentifikované osoby uvedené pod odrážkou „za správnost“. Stěžovatel v této souvislosti
upozorňuje na rozdíl mezi správním řádem a občanským soudním řádem. Uvádí,
že ve správním řádu je stanoveno, že se účastníkovi doručuje rozhodnutí, nikoli jeho
stejnopis. Podpis rozhodnutí je součástí rozhodnutí o udělení azylu. Na podporu svých tvrzení
odkazuje na rozhodnutí PR, 7/97, s. 380 citované v občanském soudním řádu – autoři Bureš,
Drápal, Mazanec - komentář str. 1044. Doručované rozhodnutí proto musí mít všechny
náležitosti uvedené v ustanovení §47 správního řádu.
Problematiku nulity napadeného rozhodnutí má řešit soud z úřední povinnosti
bez ohledu na to, zda byla stěžovatelem v žalobě namítána.
Rozhodnutí, které není podepsáno oprávněnou osobou dle názoru stěžovatele nemůže
vyjadřovat vůli správního orgánu a to i tehdy, jestliže je ve správním spise založeno
rozhodnutí, které oprávněnou osobou podepsáno je. Jako příměr stěžovatel uvádí, že pokud
při uzavírání občanskoprávní smlouvy akceptuje jedna ze smluvních stran podepsaný návrh
smlouvy strany druhé, ale písemnou smlouvu opatřenou podpisy obou smluvních stran si
ponechá ve stole, nemůže dojít k platné akceptaci smlouvy, protože akceptace předpokládá
dojití projevu vůle jedné smluvní strany straně druhé. S ohledem na dikci ustanovení §51
správního řádu, kde je stanoveno, že se účastníkovi oznamuje rozhodnutí doručením
písemného vyhotovení rozhodnutí a že den doručení rozhodnutí je den jeho oznámení, je dle
stěžovatele zřejmé, že právě doručením rozhodnutí dochází k platnému projevu vůle
správního orgánu. Projev vůle musí být učiněn ve správné formě a musí bezpodmínečně
obsahovat všechny potřebné náležitosti. Nestačí, aby byl účastníkovi doručován stejnopis
rozhodnutí podepsaný neidentifikovatelnou osobou.
V daném případě nemá stěžovatel právní jistotu, zda napadené rozhodnutí vydala
dle vnitřních předpisů osoba k rozhodování oprávněná nebo sekretářka či pracovnice
kanceláře. Právě podpisem oprávněné osoby dochází dle názoru stěžovatele k legalizaci
rozhodnutí. Je pak věcí státu, aby zajistil podepisování rozhodnutí správních orgánů
příslušnými, k tomu oprávněnými a pravomocí nadanými osobami.
Z hlediska systematického zařazení podpisu rozhodnutí jako náležitosti správního
rozhodnutí do odstavce pátého ustanovení §47 správního řádu, je zřejmé, že se jedná
o náležitost podstatnou a povinnou.
Stěžovatel je přesvědčen, že takové jednání, kdy žalovaný opakovaně nedoručuje
účastníkům azylových řízení originál rozhodnutí, je zcela nepřijatelné a protiprávní a nemůže
být vzorem pro zákonné jednání občanů ČR. Žalovaný se tohoto protiprávního jednání
dopouští opakovaně a úmyslně i přesto, že Nejvyšší správní soud k této věci opakovaně
vyslovil názor, že jde o porušení právního předpisu. Dle stěžovatele je na místě, aby Nejvyšší
správní soud a taktéž krajské soudy rušily rozhodnutí žalovaného, když jiným způsobem jej
nelze přimět k tomu, aby právní předpisy dodržoval.
Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí bylo vyhotoveno osobou, která
je uvedena pod odrážkou “za správnost“ nikoliv v Praze, jak je uvedeno v záhlaví. Bylo
vyhotoveno v azylovém středisku a následně doručeno do Prahy, kde je svým podpisem
stvrdila osoba oprávněná. Časový odstup je dle názoru stěžovatele v daném případě natolik
malý, že nebylo v daném případě prakticky možné, aby rozhodnutí žalovaného odešlo
z azylového střediska do Prahy a vráceno zpět v tak krátkém časovém úseku. Stěžovatel
se vzhledem k výše uvedeným skutečnostem domnívá, že žalovaný správní orgán neprojevil
dostatečným způsobem svou vůli a rozhodnutí je nicotné.
Stěžovatel nastiňuje domnělou praxi vyhotovení a podepsání azylových rozhodnutí.
Uvádí, že neměl možnost ve chvíli předání rozhodnutí nahlédnout do správního spisu
a seznámit se s obsahem rozhodnutí, které by bylo podepsáno oprávněnou osobou.
Je přesvědčen, že rozhodnutí musí být od chvíle jeho vyhotovení v každém okamžiku
ve správním spise obsaženo.
S ohledem na nečitelnost podpisu uvedeném pod odrážkou „za správnost“ nemohl
stěžovatel uplatnit své právo namítnout podjatost takové osoby v řízení před soudem.
Stěžovatel poukazuje i na další souvislosti, mj. na nebezpečí, že nečitelně podepsaná osoba
by figurovala v dalším řízení jako soudce nebo tlumočník a stěžovatel by tak byl zbaven
možnosti efektivně posoudit vhodnost podání námitky podjatosti, když z podpisu není zřejmé,
o jakou osobu šlo.
Další námitka stěžovatele směřuje do té části rozhodnutí soudu, ve kterém soud
rozhodoval o náhradě nákladů řízení. Dle stěžovatele rozhodl soudu pouze o nákladech řízení
účastníků řízení ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s., ale o nákladech státu rozhodnout opomněl.
Stěžovatel se proto domnívá, že rozsudek krajského soudu je stižen závažnou procesní vadou,
která ho činí nepřezkoumatelným.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a současně žádá o přiznání odkladného účinku podané
kasační stížnosti.
Ministerstvo vnitra ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 8. 9. 2004 popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti a domnívá se, že jak rozhodnutí o azylu tak rozsudek
soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. K námitce stěžovatele o nesprávném
posouzení skutkového stavu podle ustanovení §12 zákona o azylu odkazuje žalovaný
na výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. O právu navrhovat a předkládat důkazy
byl stěžovatel poučen, ale sám předesílal, že žádné nemá, takže jej správní orgán neměl
k předložení čeho vyzvat. Žalovaný shledává kasační stížnost včetně žádosti o přiznání
odkladného účinku nedůvodnými a navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek
kasační stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 24. 12. 2001
podal stěžovatel opakovaně žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že je ruské národnosti,
pravoslavného vyznání, přičemž ze země původu vycestoval dne 5. 12. 2001, neboť měl
problémy s policií a ekonomické potíže. Když se vrátil do Ruska, mafie ( policie) chtěla zničit
jeho rodinu a spálili mu vozidlo se zbožím. Také jeho rodina, vyjma stěžovatele, přešla
na islám, a proto měla problémy s ruským obyvatelstvem. Nemá kde bydlet a kde žít.
Důvody, pro které opustil vlast, je pronásledování jeho rodiny v souvislosti s přijetím
islámské víry, dále propuštění ženy ze zaměstnání, zapálení vozidla a domu s rodinou,
absence bydlení a bití dětí ve škole. V Rusku není možné najít ochranu, dokonce policejní
orgány je nenechají na pokoji.
Dne 28. 1. 2002 byl se stěžovatelem za účelem spolehlivého zjištění skutečného stavu
věci sepsán protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu. Stěžovatel do protokolu upřesnil,
že již jednou o azyl požádal a poté, co obdržel negativního rozhodnutí týkající se žádosti
o udělení azylu, se nelegálně vrátil s rodinou do Ruska, protože by je Putin považoval
za zrádce. V ČR se seznámili s jednou čečenskou rodinou a celá jejich rodina přešla na islám.
Děti začaly chodit do školy, ale prozradilo se, že konvertovali na islám, protože odmítaly jíst
v jídelně vepřové maso a spolužáci na ně začali útočit, zejména syn byl často bit. Po útoku
na USA byla manželka jako učitelka angličtiny na střední pedagogické škole bezdůvodně
propuštěna z práce. Stěžovatel pokračoval v práci řidiče, přičemž ho jednou při výjezdu
z města kontrolovala milice, která si prohlédla dokumenty a stěžovatele propustila. Po pár
metrech ho však zastavilo vozidlo s lidmi v civilu, kteří zkontrolovali jeho doklady
a stěžovatele zbili. Z hovoru vyplynulo, že je to v souvislosti s tím, že si byli stěžovat
na úřadě ohledně únosu dcery, který uváděl v prvé žádosti. Žena stěžovatele si opět šla
stěžovat na úřad, kde jí sdělili, že si stěžovatel nemá stěžovat na milici nebo bude hůř.
Zároveň stěžovateli uložili, že bude měsíčně platit 10 000 rublů, na což stěžovatel nereagoval,
pouze přestěhoval rodinu z města do nedaleké vesnice K. Manželka dále nepracovala a byla
s dětmi doma. V listopadu 2001 byl jejich dům podpálen a manželka s dětmi skončily
v nemocnici. Stěžovatel v té době jel na služební cestu, ale na jednom odpočívadle jej
přepadli neznámí muži, zbili jej a vzali mu doklady a peníze. Následně mu vlezli do vozu
a objevili tam zbraň. Dle stěžovatele to byla předem připravená akce, protože ihned přijeli
policisté a vše natáčeli. V jejím průběhu se stěžovateli podařilo utéci, neboť mu policisté
nenasadili pouta a ilegálně se dostal do Rakouska, kde chtěl původně zůstat. Zde náhodně
potkal na nádraží známého čečence z V. L. V Rakousku pobýval včetně vazby asi 14 dnů,
o azyl nepožádal, neboť neměl doklady. Po propuštění z vazby odcestoval do ČR. Nejprve
zde požádat o azyl nechtěl, ale pak si to rozmyslel. V případě návratu se obává, že bude
zadržen a domnívá se, že je po něm vyhlášeno celostátní pátrání. Žalovaný na základě
provedeného správního řízení vydal dne 30. 7. 2003 rozhodnutí, kterým nebyl stěžovateli
udělen v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu a současně bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval, že
v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o azyl byly obavy z trestního
stíhání, které je dle názoru stěžovatele vykonstruované z důvodu lidské závisti (stěžovatel si
dobře vydělával, neboť měnil auta), neplacení požadovaných finančních prostředků, stížnosti
stěžovatele v souvislosti s únosem dcery a jednání milice na tržišti a dále popsané útoky na
jeho osobu a rodinu. Žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatelem nastíněný příběh působí
nevěrohodně, přičemž na podporu svých tvrzení nepředložil stěžovatel žádné důkazy.
Žalovaný zdůraznil, že z výpovědí stěžovatele nevyplývá, že by on sám měl nějaké potíže ve
smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, když sám v řízení uvedl, že islám nevyznává a potíže
v této souvislosti měla pouze manželka a děti.
Předmětné rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou. Krajský soud žalobu zamítl kasační
stížností napadeným rozsudkem.
Rozsudek soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
Stěžovatel namítá jednak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předchozím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], dále vadu řízení
spočívající v porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
soud rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost spočívající
v jiné vadě řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště
Jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, nebylo v průběhu správního řízení
zjištěno, že by stěžovatel byl pronásledován z důvodů výše uvedených. Stěžovatel, jak sám
uvedl, opustil vlast z důvodu obavy před trestem, poté co byl zatčen za držení drog a zbraní
policií, jež dle stěžovatele vykonstruovala proti němu trestní stíhání. V pohovoru ze dne
1. 7. 2003 uvedl, že jím tvrzené policií zinscenované trestní stíhání bylo způsobeno jednak
předešlým vroubkem na policii, jednak lidskou závistí, neboť stěžovatel měnil auta a dobře
vydělával. Z těchto stěžovatelem tvrzených skutečností v průběhu správního řízení tedy
nevyplynulo, že by byl pronásledován z právně relevantních důvodů pro udělení azylu
a žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovateli azyl neudělil.
Se stěžovatelem se dá souhlasit potud, pokud tvrdí, že odůvodněný strach z pronásledování
nutně nemusí znamenat pronásledování samotné. Strach z pronásledování však musí být
zapříčiněn důvodem pro azylové řízení významným, tedy rasou, národností, náboženstvím,
příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory. Pokud má stěžovatel
za to, že ve správním řízení prokázal, že hrozba vykonstruovaného trestního stíhání, hořící
dům, nedobrovolná ztráta zaměstnání a další četná jednání jsou motivována náboženským
vyznáním rodiny stěžovatele, nelze s ním souhlasit. Z výpovědí stěžovatele ve správním
řízení naopak vyplývá, že on sám islámskou víru nepřijal a nesouhlasil s ní. Jak již bylo
uvedeno výše, stěžovatel taktéž netvrdil, že by islámská víra jeho rodinných příslušníků byla
příčinou jím tvrzeného vykonstruovaného trestního stíhání. Nejvyšší správní soud souhlasí
s názorem krajského soudu, který zdůraznil, že tvrzené pronásledování stěžovatelovy ženy
a dětí z náboženských důvodů nelze přenést na stěžovatele a musejí se vždy dotýkat žadatele
o azyl. Pro posouzení žádosti o azyl je vždy rozhodující konkrétní situace žadatele, jak také
stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje. Uváděné skutečnosti by byly relevantní pouze
v případě posouzení udělení azylu dle ustanovení §13 zákona o azylu, tj. azylu za účelem
sloučení rodiny a to pouze za předpokladu, kdy by byl manželce stěžovatele udělen azyl
dle ustanovení §12 nebo §14 citovaného zákona. To však žalobce netvrdí.
Za pronásledování pro účely zákona o azylu považuje ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení, za pronásledování je nutno považovat
pouze takové ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní
mocí. Jestliže se stěžovatel nepokusil obrátit se na nadřízené policejní orgány, případně
nevyužil jiných ochranných institutů (oznámení prokuratuře, ombudsmanovi, atd.), nelze
učinit závěr, že stěžovatelem tvrzené pronásledování je podporováno či prováděno státní
mocí. Pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování z příčin taxativně vymezených
v §12 zákona o azylu proto musí mít oporu ve faktické situaci v zemi původu, pouhá
hypotetická úvaha stěžovatele o tom, že by jeho obhajoba v případě soudního řízení byla
pouze formálního charakteru je pro udělení azylu nedostačující. S ohledem na výše uvedené
pak nelze souhlasit se stěžovatelovou námitkou kritizující závěry soudu o nutnosti využití
všech kontrolních mechanismů v domovském státě. Ani důkaz novinovým článkem
poukazujícím na praktiky a omezenou možnost obhajoby v některých trestních soudních
řízeních není způsobilý prokázat naznačené obavy stěžovatele, pouze poukazuje na porušení
procesních práv „v konkrétních “ řízeních. Tuto informaci nelze bez dalšího zobecňovat,
ani z ní nelze dovodit porušení procesních práv v trestním řízení stěžovatele.
Není-li splněna podmínka pronásledování ze strany státu, není třeba se zabývat
podmínkou příslušnosti stěžovatele k určité sociální skupině (muslimů). Pokud tedy v části
směřující do aplikace §12 zákona o azylu shledal krajský soud žalobu nedůvodnou,
při posuzování právní otázky důvodů pro udělení azylu nepochybil.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nedostatečně provedl dokazování, když
stěžovateli neumožnil realizovat navržené důkazy a stěžovatelův návrh na doplnění
dokazování zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku je soudem konstatováno, že při
soudním jednání dne 1. 7. 2004 byly provedeny důkazy předložené stěžovatelem. Byl
proveden důkaz novinovým článkem z časopisu Argumenty a fakta z roku 2003, v němž
autorka sděluje své zkušenosti z jednání ruského soudu. Článek vyznívá tak, že v některých
trestních řízeních je možnost obhajoby omezena. Dále byly konstatovány překlady potvrzení
MV Ruské federace z 16. 10. 2003, z něhož vyplývá, že stěžovatel se stal hledanou osobou
a potvrzení Administrace obce K. ze dne 3. 11. 2003 osvědčující stěžovatelovo tvrzení
o požáru jeho domu. Přečteny byly rovněž překlady lékařských osvědčení potvrzujících
hospitalizaci členů rodiny stěžovatele v nemocnici. Návrh stěžovatele učiněný v rámci
soudního jednání dne 1. 7. 2004 na provedení důkazu výslechem stěžovatele a výslechem
svědka pana D. D., týkající se invertování rodiny stěžovatele k islámu krajský soud usnesením
zamítl a odůvodnil. Nejvyšší správní soud nemohl výše uvedené námitce stěžovatele
spočívající v nedostatečném provedení dokazování soudem přisvědčit, neboť ustanovení
§77 odst. 2 s. ř. s. ponechává na úvaze soudu, zda doplní důkazy provedené správním
orgánem, přičemž podle ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s. je na soudu rozhodnout o tom,
které z navržených důkazů provede a zda provede i důkazy jiné. Pokud soud došel k závěru,
že není potřebné či účelné dokazování dále doplňovat, je takové rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a takovému postupu nelze ničeho vytknout, když potřebu doplnění dokazování
neshledal ani Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel dále namítá, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a za tím
účelem si neopatřil v souladu s ustanovením §32 správního řádu potřebné důkazy,
pouze odkázal na nevěrohodnost stěžovatelovy výpovědi.
Povinnost zjistit skutečný stav věci ukládá správnímu orgánu ust. §32 zákona
č. 71/1967 Sb. správního řádu. Dle citovaného ustanovení je správní orgán povinen opatřit
si potřebné doklady pro rozhodnutí. Důkazní břemeno v řízení vyplývající z břemene tvrzení
vázne však na žadateli o azyl. Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný jakýmkoliv
způsobem výše uvedenou zákonem uloženou povinnost porušil. Shodně s konstatováním
soudu vyplývá z předloženého spisového materiálu, že si žalovaný před vydáním rozhodnutí
opatřil dostatek podkladů, které mu poskytly možnost spolehlivého zjištění stavu věci.
Žalovaný vycházel nejenom z údajů poskytnutých stěžovatelem, ale taktéž z informací
shromážděných v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu
dodržování lidských práv v Ruské federaci. Důvodem neudělení azylu nebyla pouze
žalovaným zmiňovaná nevěrohodnost předestřeného příběhu, nýbrž především skutečnost,
že žalobcem uváděné důvody odchodu z vlasti nebyly podřaditelné pod žádný ze zákonem
o azylu taxativně vymezených důvodů. Svůj nastíněný příběh stěžovatel ve správním řízení
nepodpořil průkaznými důkazními prostředky a jejich provedení taktéž nenavrhl.
Nevěrohodnost byla v projednávané věci pouze jedním z aspektů, ke kterým žalovaný při
svém rozhodování přihlédl. Skutková podstata má náležitou oporu ve spisech, při jejím
zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že by to mohlo ovlivnit jeho zákonnost.
Výtce stěžovatele, že nebyl žalovaným vyzván, aby v přiměřené lhůtě důkazy o svých
tvrzeních předložil, nebo je navrhl, nelze přisvědčit. Jak žalovaný uvedl ve vyjádření
ke kasační stížnosti a jak vyplývá ze strany č. 6 protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
azylu, byla stěžovateli dána možnost navrhnout doplnění podkladů, na základě kterých
se žalovaný chystal rozhodnout. Této možnosti nevyužil.
Napadá-li stěžovatel v další stížnostní námitce chybějící podpis osoby oprávněné
k rozhodování na jemu doručeném správním rozhodnutí a shledává-li v této skutečnosti důvod
nicotnosti napadeného správního rozhodnutí, i tuto stížnostní námitku je nutno odmítnout.
Nejvyšší správní soud shodně s názorem soudu a s ustálenou judikaturou, od níž není
důvodu se ani v tomto případě odchýlit, konstatuje, že tato vada nezakládá nicotnost
napadeného rozhodnutí.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že vyhotovení rozhodnutí žalovaného, které bylo
stěžovateli doručeno, není podepsáno oprávněnou osobou. Posuzované vyhotovení rozhodnutí
je opatřeno úředním razítkem, dále je uvedeno jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby,
avšak chybí její podpis, který je nahrazen uvedením „za správnost“ a podpisem osoby,
která rozhodnutí zřejmě pouze vyhotovila. Ve správním spisu je však založeno rozhodnutí
bezvadné, které obsahuje všechny náležitosti správním řádem požadované, včetně podpisu
oprávněné osoby (v daném případě PhDr. T. H., ředitele odboru azylové a migrační politiky).
Jak vyplývá z vyhotovení předmětného rozhodnutí založeného ve správním spisu, které je
řádně podepsáno, je zcela zřejmé, že v předmětné věci skutečně rozhodovala oprávněná
osoba. Vada spočívající v absenci podpisu oprávněné osoby taktéž nezakládá nicotnost tohoto
rozhodnutí. Nicotnost (neexistenci) správního aktu způsobují pouze takové vady řízení, které
mají za následek, že v daném případě již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Může se jednat
o vady spočívají například v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem, rozhodování
podle právního předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní
nedostatek zákonem předepsané formy. Vadu spočívající v absenci podpisu oprávněné osoby
ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní, aby mohla založit přímo nicotnost tohoto
rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být považováno například tehdy, kdyby se
posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo
vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem v daném případě zjevně není. Součástí
správního spisu je vyhotovené rozhodnutí, které oprávněná osoba podepsala. Není tak
vůbec pochyb o tom, že rozhodnutí skutečně vydal PhDr. T. H., ředitel odboru azylové
a migrační politiky, který je k tomu zmocněn příslušným vnitřním předpisem Ministerstva
vnitra. Jakkoli je tedy zřejmé, že správní rozhodnutí je stiženo vadou spočívající v absenci
podpisu oprávněné osoby na vyhotovení rozhodnutí, které je doručováno účastníkům, tak tato
vada za situace, že součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno
oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí. Námitka
nicotnosti byla vznesena již v řízení před krajským soudem a tento se s ní řádně vypořádal.
S jeho závěry se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Stěžovatel se na podporu svého tvrzení dovolává rozsudku publikovaného v Právních
rozhledech č. 7/1997. Argumentace tímto rozsudkem je nepřiléhavá. Jedná se o rozsudek
ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. 6 A 89/95, který se však týkal poněkud jiné situace. Vrchní soud
v Praze tímto rozsudkem zrušil rozhodnutí ministra o rozkladu proto, že toto rozhodnutí
nebylo podepsáno ministrem, nýbrž pod vytištěným jménem ministra bylo dále uvedeno
jméno vrchního ředitele 6. sekce a připojen podpis tohoto úředníka ministerstva.
Tento postup, kdy o rozkladu nerozhodl ministr jako vedoucí ústředního orgánu státní správy,
ale zaměstnanec tohoto orgánu (resp. vedoucí zaměstnanec, ať již na kterémkoliv stupni
řízení), byl shledán vrchním soudem v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení,
a proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno.
Stěžovatelem předestírané úvahy o způsobu vydávání rozhodnutí přímo pracovníkem
azylového tábora, stejně tak tvrzení o tom, že rozhodnutí bylo vydáno bez vědomí oprávněné
osoby nejsou podloženy žádnými skutečnostmi, které by takový postup prokazovaly,
naopak skutečnost, že rozhodnutí žalovaného, které je součástí spisového materiálu je řádně
podepsáno, tyto spekulace vyvrací.
K obecnému tvrzení, že v důsledku toho, že žalovaný výše popsaným způsobem
doručuje téměř všechna azylová rozhodnutí, dochází mj. i k hodnocení České republiky
jako neprávního státu, přičemž stát by měl zákony dodržovat v první řadě, Nejvyšší správní
soud uvádí, že k takovému hodnocení právnosti či neprávnosti České republiky není Nejvyšší
správní soud ze zákona oprávněn; je toliko oprávněn poskytovat ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických či právnických osob, přičemž k jejich porušení v tomto
stížnostním bodu nedošlo.
Ke stěžovatelem uváděné hrozbě dalších závažných vad řízení, kdy v důsledku
absence podpisu oprávněné osoby by stěžovatel mohl být zbaven práva uplatnit námitku
podjatosti, je třeba uvést, že by byla zcela zásadní, pokud by k ní opravdu došlo.
Pak by mohla založit vadu rozsudku krajského soudu, jež by byla oprávněně napadnutelná
kasační stížností. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě k naplnění takové
hrozby nedošlo. Protože tedy z této vady ve skutečnosti nevzešlo žádné zkrácení procesních
práv stěžovatele v řízení před krajským soudem a žádné zhoršení jeho celkové právní situace,
nebylo by možno tuto vadu správního rozhodnutí chápat jako důvod pro zrušení rozhodnutí
krajského soudu v rámci řízení o kasační stížnosti.
Důvodnou není ani tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu,
která měla spočívat v závažné procesní vadě, když soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení
státu.
Podle §60 odst. 4 s. ř. s. má stát proti neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu
nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen od soudních poplatků.
Odhlédneme-li od skutečnosti, že o náhradě nákladů nemusí být vždy rozhodováno současně
s rozhodnutím, jímž je rozhodováno ve věci samé nebo jímž se řízení končí (§61 odst. 1
s. ř. s.), přichází rozhodnutí o náhradě nákladů státu do úvahy jen tehdy, pokud v řízení
před soudem vznikly náklady, které stát platil (§59 odst. 2 věta první s. ř. s.) a jen tehdy,
pokud neúspěšný účastník, jemuž by soud tuto povinnost měl uložit (za předpokladu,
že by neshledal důvody k moderaci podle §60 odst. 7 s. ř. s.), není osvobozen od soudních
poplatků. Jak z obsahu soudního spisu vyplývá, v předmětném řízení státu žádné náklady,
jejichž náhrada by mohla být státu přisouzena, nevznikly, ale i současně neúspěšným
účastníkem byl v tomto případě stěžovatel, který je od soudních poplatků osvobozen
[§11 odst. 2 písm. ch) zákona č. 549/1991 Sb.]. V předmětné věci proto rozhodnutí o náhradě
nákladů státu nepřicházelo do úvahy. Stěžovatel taktéž neupřesnil jaké jiné náklady státu má
případně na mysli.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., když naopak shledal, že Krajský soud v Hradci Králové
nepochybil, jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra,
které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo,
a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Krajský soud v Hradci Králové ustanovil stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti
zástupce advokáta. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst.7 s. ř. s). Zástupci stěžovatele náleží odměna za zastupování za 2 úkony á 1000 Kč /§9
odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), d) vyhl. č. 177/1996 Sb.). Dále mu náleží 2x 75 Kč
náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu