ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.30.2005
sp. zn. 5 Azs 30/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
stěžovatele: N. N. D., zast. advokátem Mgr. Markem Sedlákem, se sídlem Brno, Příkop 8,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2004, č. j. 55 Az 703/2003 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále též stěžovatel) proti rozsudku shora
označenému, jímž byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2003,
č. j. OAM-469/AŘ-2002, zamítnuta. Uvedeným rozhodnutím žalovaný potvrdil napadené
rozhodnutí o neudělení azylu (z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších právních předpisů, dále jen „zákon o azylu“ s tím,
že na stěžovatele se překážka vycestování podle §91 zákona o azylu nevztahuje) ze dne
22. 10. 2001, č. j. OAM-3098/VL-14-P07-2000 a zamítl rozklad.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí jako důvod vady řízení spočívající v tom,
že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Pro nedostatek důvodů rozhodnutí považuje stěžovatel rozhodnutí správního orgánu
za nepřezkoumatelné.
Stěžovatel má zato, že žalovaný při zjišťování skutkového stavu věci porušil
ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení. Stěžovatel se dále cítí být rozhodnutím žalovaného správního orgánu zkrácen na svých
právech v důsledku porušení §12 a §14 zákona o azylu ze strany žalovaného. Pro tyto
vytýkané vady měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit.
Stěžovatel namítá, že je mu ve Vietnamu odpíráno jedno ze základních lidských práv,
a to právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť mu není v zemi jeho
původu umožněno získat trvalé zaměstnání. Z těchto důvodů se stěžovatel a jeho rodina ocitá
ve stavu neustálé nouze. V případě návratu do vlasti má stěžovatel důvodné obavy,
že s ohledem na svůj dlouhodobý pobyt v České republice hrozí, že bude ve své vlasti
pronásledován a postihován.
Stěžovatel považuje za splněné podmínky přinejmenším k udělení azylu
z humanitárních důvodů.
Také má zato, že zde existují vady řízení spočívající v tom, že správní orgán správně
a řádným způsobem nevyhodnotil celou situaci a soud poté vycházel při svém rozhodnutí
z nepřesných a neúplně zjištěných skutečností a okolností případu. Tyto důvody lze podřadit
pod ust. §103/1b zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení; dále žádá přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření konstatuje, že v ekonomicky motivované emigraci
stěžovatele a jeho přání se usadit v ČR nic významného k §14 zákona o azylu nebo
zvláštního nenacházel. Pro žalovaného kasační stížnost stěžovatele důvodná není, odkazuje
na správní spis a podanou kasační stížnost navrhuje zamítnout.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti dle §107 s. ř. s., neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Důvodem kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jsou vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K tomu soud upomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel
v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým
závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech,
chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující
k učinění správného skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit pro její
obecnost, jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem, pro které měl
soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel v řízení před tímto soudem uplatnil.
Stěžovatel v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu uvedl mimo jiné i tytéž obecné důvody
dle správního řádu. Soud se jimi zabýval a došel k následujícímu: žalobce měl možnost
vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, případně navrhnout jejich doplnění;
jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; z odůvodnění
rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl
žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž
rozhodoval; nic ze správního spisu nenaznačuje, že by se žalovaný nezabýval touto věcí
odpovědně a svědomitě, a protože námitky ohledně procesního předpisu byly uvedeny pouze
ve smyslu §32 odst. 2 správního řádu (podkladem pro rozhodnutí jsou zejména podání,
návrhy a vyjádření účastníků řízení, důkazy, čestná prohlášení, jakož i skutečnosti všeobecně
známé nebo známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti. Rozsah a způsob zjišťování
podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán), zbylé jsou uvedeny zcela obecně, soud se jimi
dále neměl možnost zabývat. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé,
že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl
procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím
provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán dospěl k závěru,
že stěžovatel uváděl pouze skutečnosti nepodřaditelné pod důvody pro udělení azylu,
ze kterých by bylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod a neuvedl v případě návratu do vlasti žádnou konkrétní obavu,
kterou by bylo možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých
politických názorů. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze považovat za pronásledování
ve smyslu ust. §12 písmeno b) zákona o azylu. Stěžovatel neopustil Vietnam z důvodů
pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství nebo
politického přesvědčení. Podstata stěžovatelových potíží spočívala v tom, že v zemi původu
měl ekonomické potíže pramenící z toho, že jeho zaměstnavatel mu vyplácel místo mzdy
naturálie, tuto svou situaci stěžovatel označil za stav nouze. Do ČR odjel za prací a neměl
v úmyslu se do země původu vrátit. Stěžovatelem tvrzené odpírání lidských práv v zemi
původu stěžovatele nelze chápat ve smyslu stěžovatelovy situace, když se zejména jedná
o ekonomického migranta. Ani namítaný stav nouze nelze aplikovat na azylové důvody, jak
již Nejvyšší správní soud několikrát judikoval. Následný případný postih stěžovatele
po návratu do země původu z důvodu dlouhodobého pobytu v ČR rovněž nelze posuzovat
z hlediska udělení azylu nebo překážky vycestování, jelikož ze zprávy Zastupitelského úřadu
v Hanoji (č. j. 1433/2000) vyplývá, že vietnamští žadatelé o politický azyl v zahraničí nejsou
po návratu perzekuováni, ani diskriminováni, pokud se ovšem nevěnovali tzv. nevlastenecké
či protistátní činnosti. Nic takového však stěžovatel netvrdil. Na skutkový stav, který konečně
ani nebyl rozporován, byl aplikován správný právní závěr. Nejvyšší správní soud neshledal
pro výše uvedené nic, co by svědčilo pro důvod pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§14 zákona o azylu, umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto
ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž
v sobě obsahuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý právní
pojem, zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově dostatečně
přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě.
Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný pořádek“. Zákonodárce
vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého
neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu pak
s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá.
Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou
podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení je úvaha orientována na způsob
užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný
prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě, např.
alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu, jak s těmito
možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze “) apod.; s existencí určitého
skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava může být
kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční pravomoc omezují
(orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto závažné důvody). V předmětném paragrafu pak
odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit azyl…z důvodu hodného
zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací
neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ
zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „ lze udělit
humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž
skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil
a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil
důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho pravomoci a soud
nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené neshledává. Důvod, který
uvedl stěžovatel v řízení o azylu, nelze podřadit pod žádný z důvodů dle §12, §13 a §14
zákona o azylu.
Soud I. stupně byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvod uvedený v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazený pod ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nebyl prokázán, a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. května 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu