ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.302.2004
sp. zn. 5 Azs 302/2004 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: Z. M., zastoupeného Mgr. Alešem Hájovským, advokátem se sídlem v Tachově,
nám. Republiky 57, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
28. 6. 2004, č. j. 60 Az 223/2003 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. 6. 2004, č. j. 60 Az 223/2003 - 27, zamítl Krajský soud v Plzni
(dále jen „krajský soud“) žalobu žalobce – stěžovatele proti rozhodnutí ministerstva vnitra
ze dne 24. 10. 2003, č. j. OAM-1343/VL-10-ZA07-2003. Tímto rozhodnutím žalovaný
neudělil stěžovateli azyl dle ustavení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále
jen „zákon o azylu“) a současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že je příslušníkem Ukrajiny. Stěžovatel
nesouhlasí se závěry krajského soudu, má za to, že krajský soud pouze povrchně řešil důvody
dle ustanovení §14 zákona o azylu a zároveň je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení
azylu humanitárního. Stěžovatel dále uvádí, že si je vědom důkazní nouze při předkládání
důkazů, kterými by prokazoval oprávněnost svého požadavku a své tvrzení o tom,
že mu hrozí při návratu do vlasti nebezpečí. Je sice pravdou, že zemi opustil, aniž by vyčkal
příslušného rozhodnutí, ale na druhé straně je pravděpodobné, že by se rozhodnutí nedočkal,
neboť osoby organizované v rámci zločineckých spolčení by zajisté usilovaly o jeho život.
V ČR požádal o azyl z důvodu, že má zde z minulosti osobní vazby.
Stěžovatel v řízení před soudem uváděl, že žalovaný nesprávně postupoval z hlediska
prokazování daných skutečností a navrhoval, aby krajský soud provedl dotaz na příslušné
státní orgány na Ukrajině, ze kterých by bylo zřejmé, zda důvody stěžovatele k udělení azylu
jsou opodstatněné či nikoli. V současném postavení žadatele o azyl nemá možnosti
ani kontakty si listinné důkazy zajistit.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tvrzením, že o azyl požádal z důvodu legalizace pobytu
na území ČR. Od samého počátku tvrdí, že důvodem podání žádosti o azyl je pronásledování
ze strany organizovaných skupin na Ukrajině a taktéž ochrana stěžovatele před orgány policie,
která je s organizovaným zločinem propojena.
Stěžovatel požaduje znovu zhodnotit jím uváděné důvody, taktéž posoudit možnost
naplnění podmínek pro udělení azylu humanitárního.
Stěžovatel zdůrazňuje, že žádal o azyl z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona
o azylu, neboť na území Ukrajiny se necítil bezpečně. Je toho názoru, že žalovaný měl lépe
posoudit z dotazu místa bydliště stěžovatele, zda tvrzení stěžovatele jsou podložená
a na základě toho posoudit, zda mu bude azyl udělen. Žalovaný však naopak velmi povrchně
posoudil podmínky dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Správní řád ukládá
správnímu orgánu, aby před vydáním rozhodnutí zjistil přesně a úplně skutkový stav,
což samozřejmě v sobě zahrnuje i podmínky, které byly relevantní k udělení azylu. Lze
se domnívat, že před vydáním rozhodnutí žalovaný tuto povinnost porušil. Stěžovatel je toho
názoru, že žalovaný má k dispozici seznam azylantů, kteří mohou o poměrech na Ukrajině
vypovídat. Už sám fakt, že v současné době je mnoho žádostí o udělení azylu Ukrajinců,
vypovídá o poměrech, které jsou zcela odlišné od stanovisek mezinárodních organizací,
které dle názoru stěžovatele podávají velmi zkreslené informace.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně požádal, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný
účinek.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 7. 9. 2004. Popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti a plně souhlasí s napadeným rozsudkem. Žalovaný odkazuje na správní spis,
zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné během správního řízení. K udělení
humanitárního azylu uvádí, že na tento není právní nárok a odkazuje na rozhodnutí
IV. ÚS 532/02 ze dne 11. 11. 2002. Navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek
kasační stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 1. 4. 2003 na základě žádosti o udělení azylu, v níž stěžovatel uvedl,
že svou vlast opustil v prosinci 2002, protože byl pronásledován majitelem sportovní školy
panem J. H. V březnu 2002 dostal stěžovatel od majitele školy nabídku na zaměstnání, kterou
přijal. V září 2002 za ním majitel školy přišel a řekl mu, že má pro něj práci za mnoho peněz.
Jak se později stěžovatel dověděl, měl zakopávat zabité lidi. Tuto nabídku stěžovatel přijal,
ale majiteli školy vyhověl pouze v jednom případě. Protože měl výčitky svědomí, šel vše
nahlásit na místní prokuraturu. Celou situaci popsal a dopis odevzdal náměstku prokurátora,
který ho vyzval, aby počkal venku. Když stěžovatel čekal venku za dveřmi, uslyšel, že
náměstek hovoří s majitelem školy. Na nic nečekal a raději utekl. Odjel do K., kde podal
písemnou výpověď na vrchní soud. Bylo mu sděleno, že má několik dní počkat na
vyrozumění. Dále stěžovatel uvedl, že jeho otec je narkoman a při pobytu ve vězení byl dne
30. 10. 2002 zabit. Stěžovatel na další vývoj situace nečekal a rozhodl se vlast opustit.
V případě návratu se obává o svůj život. V žádosti dále uvedl, že je ukrajinské národnosti,
není a nikdy nebyl členem žádné politické strany.
V pohovoru konaném za přítomnosti tlumočníka z ruského jazyka dne 6. 5. 2003
stěžovatel upřesnil, že majitel školy pracoval dříve u policie. V této době zadržel
stěžovatelova otce za obchodování s narkotiky. V květnu 2002 si pan H. pozval stěžovatele do
kanceláře, kde mu oznámil, že má pro něj nárazovou práci spočívající v zakopávání zabitých
lidí, vždy po vykonání jednoho úkonu dostane 100 dolarů. Současně mu sdělil, že bude
zakopávat lidi zabité na zakázku, tak, aby vznikl dojem, že jsou nezvěstní. Tři dny po
pohovoru stěžovatel zakopal v lese tělo staršího neznámého muže. Protože stěžovatel trpěl
výčitkami svědomí, sdělil následně majiteli školy, že se již další akce nezúčastní. Ten mu
však odpověděl, že již má o celé věci informace a proto nemůže jen tak skončit. Proto
se stěžovatel obrátil na prokuraturu. Když zaslechl za dveřmi jméno majitele školy, zalekl se
a utekl. Od svého známého se dověděl, že jej majitel školy hledá. Stěžovatel proto odjel za
svou přítelkyní do T., kde byl asi týden. Potom odjel do K., kde navštívil Nejvyšší
prokuraturu a výpověď o činnosti pana H. dal do schránky podatelny. Pracovníci podatelny
mu sdělili, že má na odpověď vyčkat doma. Adresu prokuratury si stěžovatel nepamatuje, měl
ji napsanou od svého strýce. Z K. odjel zpátky ke své přítelkyni. Asi po dvou dnech
se dozvěděl od svého přítele, že jeho otec byl ve vězení zabit. Také mu sdělil svou domněnku,
že to byla akce pana H., který mu tímto dal dárek k narozeninám. Na upozornění žalovaného,
že časové údaje jeho výpovědi se vzájemně popírají, stěžovatel změnil svou výpověď a sdělil,
že nárazová práce mu byla nabídnuta až v září, nikoli v květnu. Do odjezdu do ČR v prosinci
2002 pobýval u své přítelkyně. V březnu 2003 byl v ČR zadržen policií a z důvodu
nelegálního pobytu mu bylo uděleno správní vyhoštění. Aby se nemusel vrátit na Ukrajinu,
požádal o azylu.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 24. 10. 2003 rozhodnutí,
kterým neudělil stěžovateli azyl dle ustavení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) a současně vyslovil, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvodem
odchodu z vlasti a podání žádosti o azyl byly potíže stěžovatele se soukromou osobou.
Zároveň se stěžovatel vstupem do azylového řízení snažil legalizovat své další setrvání
na území ČR, vzhledem k vystavení rozhodnutí o správním vyhoštění. Zároveň žalovaný
na základě shromážděných informací konstatoval, že stěžovatel nevyužil všech možností,
které mu systém státních orgánů na Ukrajině nabízel a nevyčkal vyřízení jeho stížnosti
na činnost pana H. Z tohoto důvodu není možné učinit závěr, že mu byla odepřena ochrana
ze strany státu.
Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou. Krajský soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
V podané kasační stížnosti stěžovatel neuvedl stížnostní důvody odkazem na konkrétní
písmena ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nicméně z obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
usoudil, že stěžovatel dovozuje důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, když má za to, splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu.
Námitku stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
S touto se již krajský soud vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Shodně s názorem
krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný rozhodl o neudělení
humanitárního azylu v rozporu se zákonem.
Obecně lze pak poukázat na skutečnost, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného
orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele,
protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž
neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Institut
„případu hodného zvláštního zřetele“ je neurčitým právním pojmem, avšak vlastní rozhodnutí
správního orgánu humanitární azyl udělit či nikoliv, je výsledkem správního uvážení.
Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, byť velice stručně, že v případě stěžovatele
neshledal důvody k udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů ve smyslu §14 zákona
o azylu. Žalovaný v azylovém řízení hodnotil ty důvody, které stěžovatel ve své žádosti
o udělení azylu uvedl. Stěžovatelem tvrzené problémy se soukromou osobou a snahu
po legalizaci pobytu nepovažoval žalovaný za důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení
humanitárního azylu. Jak již bylo výše uvedeno, rozhodnout o udělení humanitárního azylu
může ministerstvo na základě svého správního uvážení. Samotné správní uvážení ministerstva
jako správního orgánu, tj. žalovaného, podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností vyvozovat jiné
nebo přímo opačné závěry. V daném případě žalovaný při posuzování žádosti stěžovatele
o udělení azylu i z hlediska §14 zákona o azylu, tj. o udělení humanitárního azylu, nevybočil
z mezí svého správního uvážení. Jeho závěry jsou logické a jsou v souladu s obsahem
správního spisu. Rozhodnutí žalovaného, že žalobci neuděluje humanitární azyl podle §14
zákona o azylu není tedy nezákonné.
V souvislosti s udělením humanitárního azylu podrobil stěžovatel kritice taktéž
rozhodnutí soudu, který dle stěžovatele velmi povrchně řešil důvody dle ustanovení §14
zákona o azylu. Předmětnou námitku lze podle obsahu podřadit pod kasační důvod
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Jak již bylo uvedeno výše, udělení humanitárního azylu je věcí správního uvážení
a podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku
s námitkou neudělení humanitárního azylu náležitě vypořádal a Nejvyšší správní soud
se s jeho závěry plně ztotožňuje.
Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěry žalovaného a soudu,
dle kterých stěžovatel o azyl požádal z důvodu legalizace pobytu na území ČR. Stěžovatel
od samého počátku tvrdí, že důvodem podání žádosti o azyl je pronásledování ze strany
organizovaných skupin na Ukrajině a taktéž ochrana stěžovatele před orgány policie,
která je s organizovaným zločinem propojena.
Nejvyšší správní soud má za to, že kritika výše uvedeného závěru žalovaného,
který taktéž podpořil krajský soud v odůvodnění svého rozsudku, není na místě. Z doloženého
spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel o azyl požádal v době, kdy byl zadržen
policií bez platných dokladů. Stěžovatel pobýval na území ČR nelegálně, a teprve poté,
kdy byl zadržen Policií ČR a bylo mu vystaveno rozhodnutí o správním vyhoštění, projevil
úmysl požádat o azyl. Nic nebránilo stěžovateli, pokud se cítil být pronásledován a ohrožen
na životě, tak jak nyní v kasační stížnosti uvádí, v tom, aby o azyl požádal již v okamžiku,
kdy vstoupil na území ČR. Navíc z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že snahu
po legalizaci označil žalovaný nikoli za jediný a hlavní důvod podání žádosti o azyl.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný na prvém místě zmínil jako důvod odchodu z vlasti
stěžovatele a podání žádosti o azyl problémy stěžovatele se soukromými osobami a dále
uvedl, že stěžovatel se vstupem do azylového řízení snažil legalizovat své setrvání na území
ČR. Tyto závěry plně korespondují se zjištěným stavem. Navíc stěžovatel sám v protokolu
ze dne 6. 5. 2003 připustil, že o azyl požádal, aby se vyhnul vyhoštění.
Námitku stěžovatele spočívající v kritice postupu žalovaného, kdy tento pouze
povrchně posoudil podmínky dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, shledal
soud zcela nepřiléhavou. Žalovaný v dané věci nezamítl žádost stěžovatele o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou z důvodů uvedených v ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, tak jak namítá stěžovatel, nýbrž rozhodl o tom, že se stěžovateli azyl neuděluje
dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Stižní námitka a důvody rozhodnutí
se tedy míjí.
Tvrdí-li stěžovatel, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, uplatňuje kasační
důvod ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Povinnost zjistit skutečný stav věci ukládá správnímu orgánu ust. §32 zákona
č. 71/1967 Sb. správního řádu. Dle citovaného ustanovení je správní orgán povinen opatřit
si potřebné doklady pro rozhodnutí. Důkazní břemeno v řízení vyplývající z břemene tvrzení
vázne však na žadateli o azyl. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaný vycházel při svém
rozhodování ze všech skutečností uváděných stěžovatelem v průběhu celého správního řízení.
Skutečnosti stěžovatelem sdělené žalovaný porovnal s informacemi ohledně politické
a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. S podklady rozhodnutí
stěžovatele řádně seznámil a umožnil jí vyjádřit se k jejich obsahu, případně navrhnout jejich
doplnění. Svého práva, ačkoliv řádně poučen, jak plyne ze stran č. 5, 6 protokolu ze dne
6. 5. 2003, stěžovatel nevyužil. Pokud stěžovatel v průběhu celého správního řízení netvrdil
a neprokázal, že by byl v zemi svého původu pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně vymezených
v ustanovení §12 zákona o azylu, žalovaný správně vyhodnotil, že problémy se soukromou
osobou nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Tvrzené pronásledování stěžovatele ze strany pana H. by bylo právně významné pro udělení
azylu pouze tehdy, pokud by jednání této soukromé osoby bylo vědomě podporováno,
tolerováno státní mocí, případně pokud by stát původu stěžovatele nebyl schopen stěžovateli
zajistit patřičnou ochranu. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil přesvědčení, že
stěžovatel dostatečně nevyhledal pomoc státních orgánů své země a nevyčkal vyrozumění
případně rozhodnutí ve věci podání výpovědi týkající se nelegální činnosti pana H. a opustil
Ukrajinu. Také policie se neodmítla případem stěžovatele zabývat. Nejvyšší správní soud
má za to, že v takovém případě nelze negativní chování soukromých osob vůči stěžovateli
přičítat státu, resp. nelze bez dalšího učinit závěr, že domovský stát není schopen
odpovídajícím způsobem ochranu před takovým jednáním zajistit. U takového jednání není
naplněn jeden ze základních znaků uvedených v tomto ustanovení, a to fakt, že toto jednání je
prováděno, podporováno či trpěno úřady v domovském státě nebo že tento stát není schopen
zajistit ochranu před takovým jednáním. Na takový závěr by bylo možno usuzovat naopak
tehdy, pokud by stěžovatel využil všech možností domáhat se ochrany před takovýmto
jednáním. Za této situace žalovaný jak v rozhodnutí prvého stupně, tak soud v žalobou
napadeném rozhodnutí správně usoudil, že podmínky pro udělení azylu podle ust. §12
v daném případě splněny nejsou.
Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný provedl ve věci dokazování řádně,
když pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů a na jejich základě zjistil přesně a úplně
skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům
uvedeným v rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal průběh řízení
o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že informace, které jsou obsaženy ve stanoviscích
mezinárodních organizací, jsou zkreslené a nevypovídají o poměrech na Ukrajině, nebyla tato
v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněna a tvoří z tohoto pohledu novum
ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše citovaného ustanovení
nepřihlížel při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
dle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto podanou kasační
stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra,
které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo,
a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu