ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.312.2004
sp. zn. 5 Azs 312/2004 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: S. G., zast. advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem
AK Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7,
o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 14. 7. 2004, č. j. 28 Az 12/2004 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 11. 2003, č. j. OAM- 5664/VL-10-04-2003, byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové výše
uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl; proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (nyní
stěžovatelka) kasační stížnost, v níž namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Soud stejně jako žalovaný nesprávně posoudil
právní otázku, a sice, zda je na případ stěžovatelky možno vztáhnout ust. §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu. Namítá, že žádost podala právě z důvodu, že měla obavu o zdraví a svůj
život. Byla fyzicky napadána a bylo jí vyhrožováno vyděrači. Je přesvědčena, že pokud státní
aparát umožňuje prorůstání zločineckých struktur do státních orgánů a zejména policie,
pak se na činnosti těchto struktur podílí. Stěžovatelka je ve své zemi diskriminována státem
jen proto, že nepatří do sociální skupiny členů zločineckých struktur, které státní aparát
podporuje. Je přesvědčena o tom, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. b)
zákona o azylu.
Stěžovatelka poukazuje na čl. 65 Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení
uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností kroků,
které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých složek
obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní
obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány
za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit
účinnou ochranu. Žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a na základě takto
zjištěného stavu nebylo možno ve správním řízení spravedlivě rozhodnout. Žalovaný zcela
nerespektoval situaci stěžovatelky, že jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené
možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi; tuto skutečnost ponechal krajský
soud bez povšimnutí. Krajský soud se konečně nezabýval otázkou, zda řízení, předcházející
podání žaloby netrpělo procesní vadou, přitom žalovaný se porušení správního řádu dopustil
minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci. Rozhodnutí
žalovaného neodpovídá ust. §47 odst. 3 správního řádu, když jeho odůvodnění
je nedostatečné. Nesouhlasí rovněž se způsobem jakým se soud I. stupně vypořádal s tvrzením
žalovaného o neexistenci překážky vycestování. Při návratu do vlasti stěžovatelce hrozí
nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Při zjištění státních orgánů,
že požádala o azyl, bude podrobena persekuci ze strany milice a dalších státních orgánů.
V této souvislosti odkazuje na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2002
ze dne 31. 3. 2003.
Stěžovatelka požaduje, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno po jejím předložení
Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení, neboť se jedná o věc,
která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území
České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území
ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka požádala dne 27. 10. 2003 o udělení azylu,
v žádosti uvedla, že má ukrajinskou národnost, nebyla a není členem žádné politické strany
a nebyla nikdy trestána. Ukrajinu opustila v říjnu 2003 kvůli problémům s vyděrači. Pohovor
ze dne 3. 11. 2003 byl na žádost stěžovatelky veden v ruském jazyce za účasti tlumočníka,
vypověděla v něm, že pracovala v obchodě, poté, kdy zemřel její otec, neznámí muži
jí oznámili, že otec nezaplatil dluh a když odmítla zaplatit, vyhrožovali jí. Měla strach
se na policii obrátit, odstěhovala se proto na chatu ke své tetě. Tam již potíže neměla. Od tety
se však dozvěděla, že jí vyděrači vyhrožují, proto si vyřídila vízum a odjela do České
republiky. Zopakovala, že k odchodu z vlasti ji vedly obtíže se soukromými osobami,
které ji vydíraly. Uvedla, že nikdy neměla problémy s ukrajinskými státními orgány, soudy,
policií nebo jinými institucemi.
Z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
na území nevyplynuly jiné důvody, než výše uvedené potíže s vyděrači.
Žalovaný ani krajský soud tedy nikterak nepochybili, když shledali žádost
stěžovatelky o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného ustanovení. Skutkový
stav, ze kterého žalovaný i soud vycházel má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděla stěžovatelka pouze důvody
výše uvedené, nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné,
než stěžovatelkou uplatněné. Jiné důvody potom nemohl hodnotit ani soud.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutkový stav věci
nebyl dostatečně zjištěný, byl nesprávně a neobjektivně vyhodnocený; toto své tvrzení však
nikterak nekonkretizuje. Nespecifikuje, v čem žalovaný i soud pochybil a čím byla citovaná
ustanovení zákona o azylu ve vztahu k její osobě porušena. Stěžovatelka namítá, že správní
orgán nedostatečně zjistil skutkový stav a neprovedl řádně dokazování.
K této zcela nekonkrétní námitce stěžovatelky Nejvyšší správní soud uvádí, že správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12
cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto
ustanovení uvedené. Takové důvody však stěžovatelka neuváděla.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně
odůvodnil. Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat
návod, jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován.
Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti,
které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo
a stěžovatelka nebyla ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak
omezována. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně
i vyhodnotil.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán vycházel.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, totiž,
že stěžovatelka neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nepochybil správní orgán, zamítl-
li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu. V daném
případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho, aby zjišťoval
existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.) zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů –
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatelky o udělení azylu a po přezkoumání
dle výše uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení
procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se
nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s. ).
V Brně dne 25. března 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu