ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.313.2004
sp. zn. 5 Azs 313/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: A. B., zast. JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou v Brně, Dřevařská 25, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2004, č. j.
28 Az 359/2003 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. 4. 2004, č. j. 28 Az 359/2003 – 25, zamítl Krajský soud
v Hradci Králové žalobu žalobce – stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva
vnitra ČR ze dne 17. 3. 2003, č. j. OAM-592/VL-07-P08-2002, kterým žalovaný stěžovateli
neudělil azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona zák. č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen
„zákon o azylu“) a dále vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
V kasační stížnosti, podané proti rozsudku (stěžovatel mylně uvádí usnesení)
krajského soudu stěžovatel výslovně uplatňuje kasační důvod zakotvený v ustanovení §103
odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá, že zjištění skutkového stavu nemá oporu v příslušných spisových
materiálech, v některých případech je s nimi v rozporu. Stěžovatel dále nastínil rozdíl mezi
instituty správního uvážení a neurčitých právních pojmů. Je přesvědčen, že žalovaný při svém
rozhodování překročil meze správního uvážení i tam, kde nebral v úvahu novelu zákona
o pobytu cizinců na území ČR. Z tohoto stěžovatel usuzuje, že rozhodnutí žalovaného lze
považovat za rozhodnutí rutinní, nevycházející z objektivně zjištěné skutkové podstaty
konkrétní věci a ve svém důsledku pak i překračující meze, které správní orgán při svém
uvážení má k dispozici.
Stěžovatel již v řízení před správním orgánem vypověděl, že je vystaven v Moldavské
republice pronásledování. Byl napaden a má za prokázané, že pokud by se vrátil do vlasti,
bude vystaven fyzickému týrání a je také velká pravděpodobnost, že to nepřežije. K situaci
v Moldavské republice uvádí, že to není země bezpečná pro jeho osobu. Stěžovatel je dále
přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení azylu v ČR.
Na základě důvodné obavy o svůj život a také celou svou rodinu, kterou by stěžovatel
tím, že by zůstal v Moldávii ohrozil, požádal o azyl v ČR, protože má odůvodněný strach
z pronásledování ze strany poškozeného při dopravní nehodě v zemi původu. Má za to, že je
zde dán důvod pro udělení humanitárního azylu.
Stěžovatel cituje definici pronásledování, tak jak ji upravuje zákon o azylu a dále
uvádí, že v ústavě Moldavské republiky je zakotveno nezávislé soudnictví, avšak činnost
soudů je narušována politickými zásahy a korupcí a je neefektivní. Je tedy zcela pochopitelné,
že se nemohl bez prostředků na úplatky obrátit na policii či jinou státní instituci s žádostí
o pomoc.
Na základě výše uvedeného navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení. Následně stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 8. 9. 2004, kdy ve svém podání
popřel oprávněnost kasační stížnosti. Žalovaný zároveň odkázal na správní spis, zejména na
vlastní podání a výpovědi stěžovatele. Žalovaný nepovažuje stěžovatelem tvrzený strach
z pronásledování soukromou osobou, tj. poškozeným při dopravní nehodě, jemuž není
schopen nahradit škodu, za pronásledování ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu
a rovněž v případě stěžovatele nespatřuje důvod hodný zřetele pro udělení humanitárního
azylu. Navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 20. 1. 2002 na základě žádosti, v níž stěžovatel uvedl, že svoji vlast
opustil dne 18. 1. 2002 z obavy o svůj život. V zemi původu byl účastníkem dopravní nehody,
když se střetl s osobním automobilem značky Mercedes. Majitel vozidla přivolal policii
a vinu za havárii přisoudil stěžovateli. Za opravu vozidla požadoval 1000 USD. V této
souvislosti mu telefonicky vyhrožoval. Od této doby se stěžovatel se svou manželkou skrývali
u kamarádů, dokud si nevyřídili vízum do ČR. Obrátil se s žádostí o pomoc na policii, avšak
bezvýsledně. V průběhu pohovoru konaného za účasti tlumočníka z ruského jazyka stěžovatel
výše uvedené důvody odchodu z vlasti potvrdil a doplnil, že poté, co se s žádostí o pomoc
obrátil na policii, bylo mu sděleno, že se jedná o vlivného člověka a pomoc mu poskytnuta
nebyla. Své písemné podání učinil v Kišiněvě na městském úřadu vyšetřování. Podání bylo
přijato a následně vystornováno. Stěžovatel se domnívá, že šlo o vládní vozidlo a v případě
návratu mu hrozí fyzická likvidace ze strany majitele poškozeného osobního vozidla.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 17. 3. 2003 rozhodnutí, kterým
stěžovateli neudělil azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azyl a současně
vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
citovaného zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že důvodem pro podání
žádosti o azyl byla obava stěžovatele o svůj život, jež spočívala v telefonických výhrůžkách
ze strany majitele poškozeného osobního vozidla.
Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou. V této vytkl žalovanému porušení
celé řady procesních ustanovení, zároveň uvedl, že je přesvědčen, že splňuje podmínky
pro udělení azylu dle ustanovení §12, 14 zákona o azylu, a podmínky pro vztažení překážky
vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem.
Krajský soud neshledal namítané porušení procesních ustanovení a dospěl k závěru,
že skutkový stav byl zjištěn správně, žalovaný v souladu se zákonem neudělil stěžovateli azyl,
proto žalobu dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výše uvedený rozsudek napadl stěžovatel včas kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatňuje stižní důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. d ) s. ř. s.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
S tvrzením stěžovatele nelze souhlasit. Stěžovatel neuvádí v čem konkrétně spatřuje
naplnění shora citovaného kasačního důvodu. Bez bližší konkretizace těchto námitek
ve vztahu k posuzované věci se Nejvyšší správní soud ani nemůže uvedenou námitkou
podrobněji zabývat. Nejvyššímu správnímu soudu proto s ohledem na výše uvedené nezbývá
než přezkoumat předešlé soudní řízení pouze v obecné rovině. Krajský soud byl
při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu
s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku, které stěžovatel
uvedl, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s citovaným
ustanovením a vypořádal se se všemi stěžovatelem uvedenými námitkami, na obecně
formulované procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné rovině se s nimi také
vypořádal. Soud svým povinnostem zakotvených v citovaném ustanovení dostál. Své závěry
soud taktéž patřičně odůvodnil. Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný nebo
nesrozumitelný.
Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že soudní řízení nebylo postiženou vadou,
kterou má na mysli ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , a která by mohla mít vliv na zákonnost
předmětného rozhodnutí.
Z obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud usoudil, že stěžovatel dovozuje
taktéž důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní
otázky, když v kasační stížnosti namítá, že mu měl být udělen azyl humanitární
dle ustanovení §14 zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování ze strany
poškozeného při dopravní nehodě a tím, že by zůstal v Moldávii, by ohrozil celou svou rodinu
a dále když namítá, že soud nesprávně zhodnotil situaci v domovské zemi i osobní situaci
stěžovatele. Stěžovatel má za prokázané, že na Ukrajině je ohrožen jeho život a je přesvědčen,
že splňuje podmínky pro udělení azylu.
S názorem stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §2 odst. 6 cit. zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je
cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního
občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je
občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel v průběhu správního
řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by byly podřaditelné pod důvody pro udělení azylu
podle ust. §12 zákona o azylu. Důvodem pro podání žádosti o azyl byly potíže stěžovatele
s majitelem vozidla, který po něm požadoval náhradu škody způsobenou dopravní nehodou
a v této souvislosti mu taktéž vyhrožoval. Tvrzené pronásledování stěžovatele ze strany
majitele vozidla by bylo právně významné pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by jednání
této soukromé osoby bylo vědomě podporováno, tolerováno státní mocí, případně pokud by
stát původu stěžovatele nebyl schopen stěžovateli zajistit patřičnou ochranu. Žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil přesvědčení, že stěžovatel dostatečně nevyhledal
pomoc státních orgánů své země a nedomáhal se prošetření případu. Obrátil se na policejní
oddělení s žádostí o pomoc, ale když mu byla tato odmítnuta, nepodal na postup policie
stížnost k nadřízeným orgánům nebo nevyhledal pomoc prokuratury či soudu. Nejvyšší
správní soud má za to, že v takovém případě nelze negativní chování soukromých osob vůči
stěžovateli přičítat státu, resp. nelze bez dalšího učinit závěr, že domovský stát není schopen
odpovídajícím způsobem ochranu před takovým jednáním zajistit. U takového jednání není
naplněn jeden ze základních znaků uvedených v tomto ustanovení, a to fakt, že toto jednání je
prováděno, podporováno či trpěno úřady v domovském státě nebo že tento stát není schopen
zajistit ochranu před takovým jednáním. Na takový závěr by bylo možno usuzovat naopak
tehdy, pokud by stěžovatel využil všech možností domáhat se ochrany před takovýmto
jednáním. Za této situace žalovaný jak v rozhodnutí prvého stupně, tak soud v žalobou
napadeném rozhodnutí správně usoudil, že podmínky pro udělení azylu podle ust. §12
v daném případě splněny nejsou. V předmětné věci neobstojí ani tvrzení stěžovatele,
že se nemohl bez prostředků na úplatky obrátit na policii či jinou státní instituci s žádostí
o pomoc, odůvodněné korupcí a politickými zásahy, jež narušují činnost soudu. Nadto je
Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že stěžovatelem tvrzená korupce státních úřadů
sama o sobě nezakládá důvod pro udělení azylu. Právně významnou pro zjištění naplnění
zákonných podmínek pro udělení azylu se jeví vždy konkrétní situace stěžovatele.
Namítá-li stěžovatel, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu, nelze s ním ani tentokrát souhlasit.
Obecně lze pak poukázat na skutečnost, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného
orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože
na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením
azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Institut „případu
hodného zvláštního zřetele“ je neurčitým právním pojmem, avšak vlastní rozhodnutí
správního orgánu humanitární azyl udělit či nikoliv, je výsledkem správního uvážení.
Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí
oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní
orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Pokud správní orgán řádně zjistil a posoudil jak
osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména,
když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sám neuváděl. Problémy stěžovatele s majitelem poškozeného
automobilu při dopravní nehodě nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního
zřetele vnímat jinak nežli jako problémy se soukromou osobou nepostačující k udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel se nesprávně domnívá, že důvody,
pro které opustil vlast, jsou ve vztahu k udělení humanitárního azylu relevantní. Dle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu nelze problémy mezi soukromými osobami
v domovském státě považovat za některý z důvodů, pro něž by bylo lze podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu úspěšně odůvodnit žádost o azyl.
Shodně s názorem krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný
rozhodl o neudělení humanitárního azylu v rozporu se zákonem. Žalovaný nepřekročil meze
správního uvážení a své rozhodnutí taktéž dostatečně odůvodnil.
Není tedy naplněn ani kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z kasační stížnosti dále vyplynulo, že stěžovatel dále uplatňuje kasační důvod
zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když namítá že rozhodnutí žalovaného
nemá oporu ve spisech, v některých případech je s nimi v rozporu.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Stěžovatel v kasační stížnosti nekonkretizuje, v čem spočívá tvrzený rozpor zjištěného
skutkového stavu s informacemi obsaženými ve spisovém materiálu. Nespecifikuje, jakým
způsobem žalovaný překročil meze správního uvážení. Námitka stěžovatele spočívající
v kritice rozhodnutí žalovaného, kdy stěžovatel jej označuje za „rutinní nevycházející
z objektivně zjištěné skutkové podstaty“ není bez dalšího způsobilá bližšímu přezkoumání.
Povinnost zjistit skutečný stav věci ukládá správnímu orgánu ust. §32 zákona
č. 71/1967 Sb. správního řádu. Dle citovaného ustanovení je správní orgán povinen opatřit
si potřebné doklady pro rozhodnutí. Důkazní břemeno v řízení vyplývající z břemene tvrzení
vázne však na žadateli o azyl. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaný vycházel při svém
rozhodování jak ze skutečností uvedených stěžovatelem v žádosti o udělení azylu ze dne
20. 1. 2001, tak z pohovoru konaném dne 24. 4. 2002. Skutečnosti stěžovatelem sdělené
žalovaný porovnal s informacemi ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování
lidských práv v Moldavsku. S podklady rozhodnutí stěžovatele řádně seznámil a umožnil mu
vyjádřit se k jejich obsahu, případně navrhnout jejich doplnění. Svého práva, ačkoliv řádně
poučen, jak plyne ze strany č. 4 protokolu ze dne 24. 4. 2002, stěžovatel nevyužil. Pokud
stěžovatel v průběhu celého správního řízení netvrdil a neprokázal, že by byl v zemi svého
původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo že má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §12 zákona o azylu,
žalovaný správně vyhodnotil, že problémy se soukromou osobou - majitelem poškozeného
vozidla nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Dokazování shledal Nejvyšší správní soud dostatečným, přesvědčivým, stav věci byl zjištěn
spolehlivě, přesně a úplně, žalovaný i soud si opatřili potřebné podklady pro rozhodnutí,
k dokazování použili všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci,
rozhodnutí vyplývají ze zjištěných podkladů a je dostatečně zdůvodněno. Skutková podstata
má náležitou oporu ve spisech, při jejím zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit jeho zákonnost.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že žalovaný nevzal při svém rozhodování v úvahu
novelu zákona o pobytu cizinců, Nejvyššímu správnímu soudu není z obsahu námitky zřejmá
její opodstatněnost, když žalovaný postupuje v řízení o azylu dle zákona o azylu, nikoli
dle zákona o pobytu cizinců na území ČR.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelkou podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu
vnitra ČR, které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo,
a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu