ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.318.2004
sp. zn. 5 Azs 318/2004 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
stěžovatele: N. M. H., zast. advokátkou JUDr. Pavlou Tomkovou, se sídlem AK
Českobratrská 13, Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7,
o udělení azylu v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 20. 5. 2004, č. j. 14 Az 171/2004 - 20,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2004, č. j. 14 Az 171/2004
– 20 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 11. 2003, č. j. OAM-4900/VL-10-05-2003 nebyl
stěžovateli udělen azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona. č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“); současně bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle §91
téhož zákona. Podanou žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem odmítl
z důvodu nedostatku náležitostí žaloby (§71 odst. 1, §46 odst. 1 s. ř. s.). Proti usnesení
krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uplatňuje důvody dle §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Nesprávné posouzení právní
otázky spatřuje stěžovatel v tom, že nebyly správně posouzeny důvody pro udělení azylu dle
azylového zákona, když celý závěr správního orgánu byl postaven na skutečnosti,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování. Stěžovatel popsal podrobně politickou
persekuci ze strany Komunistické strany Vietnamu, nemůže proto žít v zemi, kde není
možnost demokracie, pokud jde o vyjádření názorů, právo na soukromé vlastnictví, právo
na organizování v jakékoli politické straně. Stěžovatel uvádí, že bylo zřejmé, že žalobou
se domáhal zrušení rozhodnutí, kterým mu nebyl udělen azyl. Navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadené usnesení krajského soudu zrušil s tím, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného
se připouští.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil a odkázal na správní spis.
Usnesením krajského soudu byl odmítnut návrh stěžovatele dle §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. z důvodu nesplnění podmínek řízení. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné
předeslat, že není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda stěžovateli měl či
neměl být žalovaným azyl přiznán, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném podanou kasační stížností z úřední povinnosti. Úkolem Nejvyššího správního
soudu tedy je přezkoumat správnost postupu krajského soudu.
Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční a je na žalobci, zda
proti rozhodnutí správního orgánu jímž se zakládají, mění ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze na žalobci, aby v případě, kdy
se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil, které
výroky správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo
nicotné (§71 s. ř. s).
V důsledku přísně dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobce či žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné /§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s./. Pokud žaloba žádný žalobní bod neobsahuje, může
být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá
z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. V souzené věci je zřejmé, že posuzované
stěžovatelovo podání žalobní body a tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí Ministerstva
vnitra se zákonem neobsahovalo, neboť stěžovatel v něm sice označuje napadené rozhodnutí
žalovaného, dále uvádí pouze obecnou kritiku poměrů ve Vietnamu, aniž zmiňuje skutkové
a právní důvody, z nichž by bylo patrno, proč považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné.
Správní soudnictví je institutem, který slouží k zajištění právní ochrany fyzických
a právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny na svých
subjektivních právech. Žaloba proto musí kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3
s. ř. s.) obsahovat nejen tvrzení o tom, že žalobce byl zkrácen na svých právech, ale
i specifikaci toho, jakými porušeními zákona v napadeném rozhodnutí byl žalobce na svých
právech zkrácen, tedy uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu /§71 odst.1 písm. a) až f) s. ř. s./. Možnost napadení pravomocného
správního rozhodnutí a zejména možnost jeho zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem
do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví, že žalobu je možno podat v poměrně krátké
lhůtě podle ust. §72 odst.1 s. ř. s., ale i to, že jen v této lhůtě je možno žalobu rozšířit, tedy
i uvádět další žalobní důvody (§72 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. obsahuje-li podání vady, vyzve předseda senátu podatele
k jejich odstranění a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání ve lhůtě doplněno nebo opraveno
a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání
odmítne; o tom musí být podatel ve výzvě poučen.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že k podání žalobce, které neobsahovalo náležitosti
dle §71 s. ř. s., zaslal krajský soud žalobci pouze přípis k zaslání fotokopie rozhodnutí
žalovaného a ke sdělení místa pobytu. Soud tak nepostupoval v souladu s ust. §37 odst. 5
s. ř. s., nevyzval podatele k odstranění vad podání, kterými nepochybně trpělo a k doplnění
žaloby, ačkoli pro takový postup byly dány důvody.
Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu – a ve shodě s konstantní judikaturou
Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 738/2000) - je nutno vycházet především
ze skutečnosti, že smyslem procesních podmínek řízení obecně je snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních
vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.
Stanovení těchto podmínek proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně
a předvídatelným způsobem, aby v praxi docházelo k odepření spravedlnosti.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že se ztotožňuje s kvalifikací žaloby stran absence náležitostí dle §71 s. ř. s., nelze však
souhlasit s konstatováním, že se jednalo o neodstranitelný nedostatek podání v době, kdy bylo
učiněno, tím spíše, nebyl-li stěžovatel k odstranění vad vyzván. Nebyly-li z obsahu podané
žaloby, jakož i z obsahu správního spisu, který měl soud k dispozici, patrné důvody, z nichž
je žaloba podána, bylo však zřejmé, čeho se žalobce domáhá, byl na místě postup soudu dle §
37 odst. 5 s. ř. s. a stěžovatel měl být poučen i o patřičných právních následcích.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl dle ust. 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnut
návrh stěžovatele, je nezákonné, a proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí
krajského soudu zrušil a věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud se přitom bude řídit
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. března 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu