ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.32.2005
sp. zn. 5 Azs 32/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: T. Y., zast. Mgr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké
náměstí 135/19, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 30. 11. 2004, č. j. 30 Az 325/2003 - 25
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu
žalobce – stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 18. 8. 2003,
č. j. OAM-2427/VL-11-K02-2003. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovateli udělen
v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí žalovaného nemá náležitosti správního rozhodnutí,
neboť není v souladu s ustanovením §47 odst. 5 správního řádu podepsáno oprávněnou
osobou a nemůže tedy mít účinky správního rozhodnutí, tj. vlastně se o správní rozhodnutí
pro jeho neúplnost nejedná.
Stěžovatel je přesvědčen, že stálé a opakované porušování zákona žalovaným,
spočívající v nedoručování originálu rozhodnutí účastníkům řízení o udělení azylu, je zcela
nepřijatelné a protiprávní a nemůže být vzorem pro zákonné jednání občanů ČR.
Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí bylo vyhotoveno osobou,
která je uvedena pod odrážkou “za správnost“ nikoliv v Praze, jak je uvedeno v záhlaví. Bylo
vyhotoveno v azylovém středisku a následně doručeno do Prahy, kde je svým podpisem
stvrdila osoba oprávněná. Časový odstup je dle názoru stěžovatele v daném případě natolik
malý, že nebylo v daném případě prakticky možné, aby rozhodnutí žalovaného odešlo
z azylového střediska do Prahy a vráceno zpět v tak krátkém časovém úseku.
Stěžovatel nastiňuje domnělou praxi vyhotovení a podepsání azylových rozhodnutí.
Uvádí, že ve chvíli, kdy je rozhodnutí předáno účastníku řízení, není rozhodnutí správního
orgánu podepsáno oprávněnou osobou a správní orgán tak v rozhodné době dosud neprojevil
svou vůli řádným a dostatečným způsobem. Zejména pak se oprávněná osoba neseznámila
s obsahem rozhodnutí a rozhodnutí tak bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Stěžovatel
nesouhlasí se závěrem soudu, který v rozsudku uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí bylo
vydáno s vědomím oprávněné osoby.
Z výše uvedeného vyvozuje stěžovatel závěr, že rozhodnutí žalovaného nemohlo být
v době předání rozhodnutí rozhodnutím bezvadným, resp. je nicotné, neboť v době předání
rozhodnutí neměla oprávněná osoba povědomí o jeho obsahu. Skutečnost, se oprávněná osoba
následně opatřila rozhodnutí svým podpisem nemůže zhojit počáteční nicotnost rozhodnutí.
Stěžovatel dále namítá, že bylo v řízení před správním orgánem porušeno ustanovení
§33 správního řádu. Stěžovatel nebyl žalovaným upozorněn na skutečnost, že se ve věci
chystá rozhodnout a nemohl se v uvedeném smyslu vyjádřit k věci. Účastník správního řízení
musí mít k dispozici dostatečný časový prostor k tomu, aby se mohl o případných návrzích
dostatečným způsobem rozmyslet a případně využít pomoci kvalifikované osoby. V daném
případě stěžovateli prostor poskytnut nebyl. Stěžovatel byl poučen o možnosti seznámit
se s určitými konkrétními podklady, ale nejednalo se o podklady všechny, které žalovaný
pro rozhodnutí využil. Tímto postupem došlo k porušení procesních práv stěžovatele.
Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí není dostatečným způsobem odůvodněno,
a to zejména v části týkající se neudělení humanitárního azylu. Žalovaný pouze konstatoval,
že nebyly shledány okolnosti odůvodňující využití §14 zákona. Stěžovatel je přesvědčen,
že žalovaný podmínky pro přiznání humanitárního azylu ani nezkoumal. Dle názoru
stěžovatele bylo na tomto místě, aby žalovaný zdůvodnil, proč nebyly, shledány na straně
stěžovatele okolnosti odůvodňující udělení humanitárního azylu. Správní uvážení neznamená
možnost správního orgánu rozhodnout bez toho, aby své rozhodnutí odůvodnil. V opačném
případě by mohlo docházet k případům, kdy správní orgán své pravomoci zneužije a účastník
nebude mít možnost se proti takovému rozhodnutí bránit. Napadené rozhodnutí se jeví
v důsledku výše uvedených skutečností neúplné a nepřezkoumatelné a mělo být soudem
zrušeno.
Ze stejných důvodů má stěžovatel zato, že žalovaný porušil ustanovení §32 správního
řádu, který mu ukládá povinnost zjistit přesně a úplně skutkový stav věci.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a současně žádá o přiznání odkladného účinku podané
kasační stížnosti.
Ministerstvo vnitra ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 17. 1. 2005 popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti a domnívá se, že jak rozhodnutí o azylu tak rozsudek
soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný shledává kasační stížnost včetně
žádosti o přiznání odkladného účinku nedůvodnými a navrhuje kasační stížnost zamítnout
a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 21. 5. 2003
podal stěžovatel žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že ze země původu vycestoval dne
v červnu 2000 z důvodu podnikání. O azyl požádal, protože mu byl udělen zákaz pobytu
na území ČR, má zde přítelkyni a chce si tak legalizovat pobyt na území ČR. Dne 17. 6. 2003
byl se stěžovatelem za účelem spolehlivého zjištění skutečného stavu věci sepsán protokol
o pohovoru k žádosti o udělení azylu. Stěžovatel do protokolu upřesnil, že odešel
z ekonomických důvodů za účelem podnikání v zahraničí, neboť na Ukrajině by měl menší
zisky. Od roku 2000 žil v ČR nelegálně bez platných dokladů. V ČR se chce oženit, k čemuž
předložil čestné prohlášení. Stěžovatel potvrdil, že se státními orgány na Ukrajině neměl
žádné problémy a v případě návratu do vlasti se ničeho neobává.
Žalovaný na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje
podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Současně rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování.
Předmětné rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou. V žalobě namítal stěžovatel jednak
nicotnost rozhodnutí žalovaného pro absenci podpisu oprávněné osoby, porušení ustanovení
§33 správního řádu a nedostatek odůvodnění té části rozhodnutí, kde žalovaný rozhodl
o neudělení humanitárního azylu. Krajský soud žalobu namítané vady rozhodnutí žalovaného
neshledal a kasační stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl.
Proti rozsudku podal stěžovatel včas kasační stížnost.
Stěžovatel namítá jednak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předchozím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], dále vadu řízení
spočívající v porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
soud rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost spočívající
v jiné vadě řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Prvotní kasační námitkou je stěžovatelem tvrzená nicotnost rozhodnutí žalovaného
způsobená absencí podpisu oprávněné osoby na rozhodnutí doručenému stěžovateli.
Předmětnou námitku je Nejvyšší správní soud nucen v souladu s ustálenou judikaturou, od níž
není důvodu se ani v tomto případě odchýlit, odmítnout. Nejvyšší správní soud shodně
s názorem soudu konstatuje, že tato vada nezakládá nicotnost napadeného rozhodnutí.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že vyhotovení rozhodnutí žalovaného, které bylo
stěžovateli doručeno, není podepsáno oprávněnou osobou. Posuzované vyhotovení rozhodnutí
je opatřeno úředním razítkem, dále je uvedeno jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby,
avšak chybí její podpis, který je nahrazen uvedením „za správnost“ a podpisem osoby,
která rozhodnutí zřejmě pouze vyhotovila. Ve správním spisu je však založeno rozhodnutí
bezvadné, které obsahuje všechny náležitosti správním řádem požadované, včetně podpisu
oprávněné osoby (v daném případě PhDr. T. H., ředitele odboru azylové a migrační politiky).
Jak vyplývá z vyhotovení předmětného rozhodnutí založeného ve správním spisu, které je
řádně podepsáno, je zcela zřejmé, že v předmětné věci skutečně rozhodovala oprávněná
osoba. Vada spočívající v absenci podpisu oprávněné osoby taktéž nezakládá nicotnost tohoto
rozhodnutí. Nicotnost (neexistenci) správního aktu způsobují pouze takové vady řízení, které
mají za následek, že v daném případě již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Může se jednat
o vady spočívají například v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem, rozhodování
podle právního předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní
nedostatek zákonem předepsané formy. Vadu spočívající v absenci podpisu oprávněné osoby
ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní, aby mohla založit přímo nicotnost tohoto
rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být považováno například tehdy, kdyby se
posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo
vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem v daném případě zjevně není. Součástí
správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které oprávněná osoba podepsala. Není tak vůbec
pochyb o tom, že rozhodnutí skutečně vydal PhDr. T. H., ředitel odboru azylové a migrační
politiky, který je k tomu zmocněn příslušným vnitřním předpisem Ministerstva vnitra. Jakkoli
je tedy zřejmé, že správní rozhodnutí je stiženo vadou spočívající v absenci podpisu
oprávněné osoby na vyhotovení rozhodnutí, které je doručováno účastníkům, tak tato vada za
situace, že součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou
osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí. Námitka nicotnosti byla
vznesena již v žalobě a krajský soud se s ní vypořádal. S jeho závěry se Nejvyšší správní soud
plně ztotožňuje.
Stěžovatelem předestírané úvahy o způsobu vydávání rozhodnutí přímo pracovníkem
azylového tábora, stejně tak tvrzení o tom, že rozhodnutí bylo vydáno bez vědomí oprávněné
osoby nejsou podloženy žádnými skutečnostmi, které by takový postup prokazovaly, naopak
skutečnost, že rozhodnutí žalovaného, které je součástí spisového materiálu je řádně
podepsáno, tyto spekulace vyvrací.
K obecnému tvrzení, že v důsledku toho, že žalovaný výše popsaným způsobem
doručuje téměř všechna azylová rozhodnutí, dochází mj. i k hodnocení České republiky
jako neprávního státu, přičemž stát by měl zákony dodržovat v první řadě, Nejvyšší správní
soud uvádí, že k takovému hodnocení právnosti či neprávnosti České republiky není Nejvyšší
správní soud ze zákona oprávněn; je toliko oprávněn poskytovat ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických či právnických osob, přičemž k jejich porušení v tomto
stížnostním bodu nedošlo.
Namítá-li stěžovatel, že bylo ve správním řízení porušeno ustanovení §33 správního
odst. 2 správního řádu, když mu v řízení před žalovaným bylo upřeno jeho právo vyjádřit
se k podkladu a ke způsobu jeho zjištění, ani tato námitka není důvodnou.
Z protokolu o pohovoru konaném dne 17. 6. 2003 vyplývá, že stěžovatel byl vyzván k tomu,
aby se seznámil s podklady, které budou podkladem pro rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel
se seznámit s výše uvedenými podklady nechtěl. Žalovaný tedy své povinnosti podle §33
odst. 2 správního řádu dostál a nebylo tedy důvodu, aby jeho rozhodnutí krajský soud pro tuto
domnělou procesní vadu rušil a věc žalovanému vracel k dalšímu řízení, a to zejména
za situace, kdy z obsahu správního spisu nevyplývá, že by byl spis po 17. 6. 2003 dalšími
podklady doplňován. Rovněž tak bylo zjištěno, že stěžovatel nebyl ve svých výpovědích
nikterak omezován a byl mu dán dostatečný prostor pro uplatnění připomínek, doplnění
a navržení důkazů.
Stěžovatel dále namítá nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména
části týkající se neudělení humanitárního azylu. V této souvislosti pak žalovanému taktéž
vytýká porušení ustanovení §32 správního řádu, když se otázku udělení humanitárního azylu
vůbec nezabýval.
Shodně s názorem krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný
rozhodl o neudělení humanitárního azylu v rozporu se zákonem. Žalovaný nepřekročil meze
správního uvážení a své rozhodnutí taktéž dostatečně odůvodnil.
Obecně lze pak poukázat na skutečnost, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného
orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele,
protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž
neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Institut
„případu hodného zvláštního zřetele“ je neurčitým právním pojmem, avšak vlastní rozhodnutí
správního orgánu humanitární azyl udělit či nikoliv, je výsledkem správního uvážení. Soudu
nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění
správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán
nepřekročil meze stanovené zákonem. Pokud správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní
situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména, když stěžovatel
ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu sám neuváděl. Ekonomické problémy stěžovatele přání oženit se v ČR nepostačují
k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel se nesprávně domnívá,
že důvody, pro které opustil vlast jsou ve vztahu k udělení humanitárního azylu relevantní.
Nejvyšší správní soud je nucen odmítnout i výtku stěžovatele ohledně postupu
žalovaného, který dle názoru stěžovatele porušil ustanovení §32 správního řádu,
když se otázku udělení humanitárního azylu vůbec nezabýval.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že není pravdou, že by se žalovaný
možností udělit humanitární azyl nezabýval. Jak bylo uvedeno výše v rekapitulaci obsahu
správního spisu, žalovaný neudělil humanitární azyl podle ustanovení §14 zákona o azylu
po posouzení jeho osobní situace a poměrů v zemi jeho státní příslušnosti. Danou otázkou
se tedy zabýval, byť stručně. Tato stručnost je ovšem plně odůvodněna jednak tím,
že stěžovatel neuváděl žádné důvody naznačující, že by v jeho případě byly dány důvody
hodné zvláštního zřetele, když tvrdil pouze důvody ekonomické. Takový postup považuje
i Nejvyšší správní soud za zákonný a žádným způsobem nepřekračující meze volné úvahy
správního orgánu, která je v §14 zákona o azylu žalovanému umožněna. Z těchto důvodů
nemůže ani tato poslední stěžovatelova stížnostní námitka obstát.
V daném případě taktéž nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel pobýval
na území ČR již od 28 . 6. 2000. Úmysl požádat o azyl projevil stěžovatel až dne 20. 5. 2003.
Sám stěžovatel v žádosti o azyl i následně v protokolu uvedl, že o azyl požádal, neboť dostal
zákaz pobytu. Z těchto skuteční je zcela zřejmé, že žádost byla podána účelově, se snahou
legalizovat pobyt stěžovatele na území ČR.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., když naopak shledal, že Krajský soud v Hradci Králové
nepochybil, jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra,
které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo,
a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu