ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.321.2004
sp. zn. 5 Azs 321/2004 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: I. H., zastoupená JUDr. Štěpánem Bednářem, advokátem se sídlem Plzeň,
Plynární 6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8.
2004, č. j. 59 Az 285/2003 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 12. 2003, č. j. OAM-6355/VL-07-04-2003, byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná žádost žalobkyně o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1
písm. g) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) .
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, která byla výše označeným
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě jako nedůvodná zamítnuta.
V kasační stížnosti, podané proti výše citovanému rozsudku stěžovatelka uvádí,
že tuto podává z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s, přičemž vadu řízení
spatřuje v neúplně zjištěném skutkovém stavu a tvrdí, že žalovaný nevzal v úvahu další
skutečnosti, které v řízení o azylu uváděla a opomněl fakt, že se na Ukrajině podnikatelé
rekrutují z řad bývalých prominentů komunistického režimu a mají i nadále rozhodující vliv
ve státní správě. Dále žalovanému vytýká, že se nezabýval možností udělení azylu
z humanitárních důvodů dle §14 zákona o azylu.
Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Součástí podané kasační stížnosti
je i návrh na přiznání odkladného účinku.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Žádost
stěžovatelky byla zamítnuta jako zjevně neodůvodněná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, a proto se stěžovatelka nemůže dovolávat posouzení splnění podmínek pro jeho
udělení dle §12 a §14 zákona o azylu. K tvrzení stěžovatelky, že jsou u ní dány důvody
pro udělení humanitárního azylu uvádí, že podle jeho názoru zde nejsou dány zřetele hodné
důvody pro jeho udělení, stěžovatelka neučinila žádné kroky k ochraně svých práv Kasační
stížnost stěžovatelky považuje za nedůvodnou, stejně tak i návrh na přiznání odkladného
účinku. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení po jejím
předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích uplatněného důvodu dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím,
jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení
o udělení azylu dne 5. 12. 2003. V žádosti o udělení azylu uvedla, že svoji vlast opustila
26. 10. 2002, do České republiky přicestovala přes Polsko 27. 10. 2002. Jako důvod žádosti
o azyl uvedla, že ve své zemi pracovala v baru, přičemž jednoho dne chybělo v tržbě 800
dolarů. Majitel baru po ní a její kamarádce tyto peníze požadoval, ale ona toto odmítala,
posléze odmítla i nabídku na prodej drog. V případě návratu do vlasti se bojí člověka,
který jí vyhrožoval. Při pohovoru k žádosti o udělení azylu, konaném dne 9. 12. 2003
upřesnila, že se jednalo o manko ve zboží. Dále uvedla že vše ohlásila na policii, ale bylo
jí řečeno, že se do toho nemá plést, známí kamarádky z řad policistů jim pak poradili, aby nic
proti vedoucímu baru nepodnikali. Jiné než tyto uvedené problémy na Ukrajině neměla.
Do ČR přijela na turistické vízum, pak zde nelegálně pobývala a pracovala. O azyl žádá
proto aby si v ČR zlegalizovala pobyt, na Ukrajinu se kvůli problémům s mankem vrátit
nechce. Jiné než tyto osobní důvody stěžovatelka v řízení a azylu neuvedla. Z protokolu
o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území nevyplynuly jiné
důvody, než osobní potíže stěžovatelky se svým zaměstnavatelem.
Žalovaný ani krajský soud tedy nikterak nepochybili, když shledali žádost
stěžovatelky o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného ustanovení. Skutkový
stav, ze kterého žalovaný i soud vycházeli má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděla stěžovatelka pouze důvody
výše uvedené, nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné,
než stěžovatelkou uplatněné. Jiné důvody potom nemohl hodnotit ani soud.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatelka tvrdí, že skutkový stav věci nebyl žalovaným dostatečně zjištěn,
neboť žalovaný nevzal v úvahu další skutečnosti, které v řízení o azylu uváděla a opomněl
fakt, že se na Ukrajině podnikatelé rekrutují z řad bývalých prominentů komunistického
režimu a mají i nadále rozhodující vliv ve státní správě. K této námitce stěžovatelky Nejvyšší
správní soud uvádí, že se žalovaný zabýval všemi důvody pro které stěžovatelka o azyl
požádala; pokud tato tvrdí, že nevzal v úvahu všechny skutečností jí uváděné, nemá toto
tvrzení oporu ve správním spisu. Povinností správního orgánu je zjišťovat všechny
skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené.
Takové důvody však stěžovatelka v řízení o azylu neuváděla, ač k tomu měla dostatek
příležitosti. Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán vycházel.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 tohoto zákona. Pokud v řízení
vyplynula nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, totiž,
že stěžovatelka neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nepochybil správní orgán, zamítl-
li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu. V daném
případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho, aby zjišťoval
existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona. Protože pro rozhodování
o udělení azylu podle §13, resp. 14 zákona je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení
azylu podle §12 a tento důvod při postupu dle §16 není zjišťován, nemůže správní orgán
posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., ale naopak shledal, že Krajský soud v Ostravě nepochybil, když žalobu
jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. dubna 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu