ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.332.2004
sp. zn. 5 Azs 332/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: V. Ch., zast. advokátkou JUDr. Alenou Lasotovou, se sídlem AK Ostrava –
Moravská Ostrava, Přívozská 10, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2004, č. j.
61 Az 29/2004 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Soudem ustanovené advokátce JUDr. Aleně Lasotové se sídlem Přívozská 10,
Ostrava - Moravská Ostrava, se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši
1075 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 23. 1. 2004, č. j. OAM- 147/VL-
07-08-2004 byla jako zjevně neodůvodněná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“) zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu.
Žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí byla výše označeným rozsudkem krajského
soudu zamítnuta.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uplatňuje
důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Namítá, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav, z něhož potom nesprávně
posoudil jeho žádost. Důkazy, ze kterých vycházel, nebyly úplné. Dále odkazuje na Úmluvu
o ochraně lidských práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být mučen nebo podrobován
nelidskému zacházení, na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Má za to, že v jeho
případě byly dány důvody pro humanitární azyl, což žalovaný neposoudil. Dovolává
se názorů obsažených v Příručce postupů a kritérií pro určování právního postavení
uprchlíků vydané Vysoký komisařem v lednu 1992 v Ženevě. Stěžovatel požaduje, aby
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Žádá, aby
věc byla projednána za jeho přítomnosti. Současně požaduje přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť napadené rozhodnutí netrpí nezákonností a řízení tvrzenými vadami.
Soud i správní orgán se dle žalovaného zcela vypořádal se všemi námitkami, které se opakují
i v kasační stížnosti. Žalovaný je názoru, že jak správním orgánem, tak i soudem bylo zcela
jednoznačně prokázáno, že v případě stěžovatele nebyly shledány zákonné důvody pro
udělení azylu. Vzhledem k okolnostem případu žalovaný navrhuje, aby soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem uplatněných poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlédl.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, jak
jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl jako
právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak
ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to
pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž
bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro
udělení azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Zákonodárce v ustanovení §12 zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z něhož
zřetelně vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité
společenské vrstvě, resp. sociální skupině. V daném případě se o takovou státní represi
nejednalo, stěžovatel, jak sám uvedl, má strach se vrátit na Ukrajinu kvůli věřiteli. Navíc
skutečnost, že stěžovatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice,
po uplynutí víza zde pobýval nelegálně, svědčí o tom, že důvodem žádosti nebyly problémy
se státními orgány Ukrajiny pro příslušnost k určité sociální skupině, ale toliko snaha
o legalizaci pobytu v České republice.
Správní orgán a následně i soud se proto tvrzené nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nedopustil.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení
azylu dne 16. 1. 2004. Jako důvod, pro který žádá o azyl, uvedl obavu z vyděračů, kteří po
něm požadovali splacení dluhu. V pohovoru konaném dne 19. 1. 2004, který byl se souhlasem
stěžovatele veden v ruském jazyce za přítomnosti tlumočník,a dodal, že chtěl podnikat,
protože neměl práci; za tím účelem si vypůjčil od neznámého člověka 2 500 USD, uzavřeli
ústní dohodu, že za tři měsíce dluh splatí. Neznámí muži najatí věřitelem jej však vyhledali
a požadovali splacení dluhu dříve. S oficiální žádostí o pomoc se na státní orgány neobracel,
řekl to pouze známému policistovi, ten mu však sdělil, že mu nemůže pomoci. Do České
republiky přicestoval dne 3.3.2003 na turistické vízum na 7 dnů, poté zde pobýval nelegálně.
Vyslovil přání zlegalizovat zde pobyt, nadále zde pobývat, pracovat a pozvat sem rodinu.
V případě návratu se obává vymahačů, protože ještě nemůže celý dluh splatit.
Z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
na území nevyplynuly jiné důvody, než výše uvedené obavy z jednání vyděračů. a legalizace
pobytu v ČR.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Stěžovatel v odůvodnění kasační stížnosti uvádí, že žalovaný nesprávně posoudil
skutková zjištění a nedostatečně se zabýval důkazy, aniž by toto tvrzení jakkoli konkretizoval
ve vztahu ke své osobě; nebylo vysloveno nic, co by bylo lze podřadit důvodům pro podání
kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
K této zcela nekonkrétní námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12
cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto
ustanovení uvedené. Takové důvody však stěžovatel neuváděl.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro
udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1.stupně i vyhodnotil.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků při svém rozhodování vycházel.
Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný
skutkový stav, z něhož správní orgán vycházel.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení
vyplynula nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, totiž,
že stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nepochybil správní orgán, zamítl-li žádost jako
zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu.V daném případě
správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho, aby zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona. Ze stejného důvodu neposuzuje ani
naplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu, tak jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu
krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů –
meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatele o udělení azylu. Po přezkoumání dle výše
uvedeného hlediska dospěl k závěru, že ze strany krajského soudu nedošlo k porušení
procesních předpisů, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ust. §109 odst. 1 s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání; považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí
k projednání kasační stížnosti jednání. K požadavku stěžovatele na ústní jednání konstatuje
Nejvyšší správní soud, že v daném případě nebyla k takovému postupu shledána důvodná
potřeba, neboť soud dokazování neprováděl.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Soudem ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna včetně paušální
náhrady dle ust. §7, §9 odst. 1 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
(advokátní tarif), a to za úkon právní pomoci – převzetí věci. Částka bude uhrazena z účtu
NSS do rukou advokátky ve stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. března 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu