ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.335.2004
sp. zn. 5 Azs 335/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a Lenky Matyášové v právní věci žalobce:
O. K., zast. advokátem JUDr. Petrem Práglem, se sídlem Ústí nad Labem, Dlouhá 5, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2004, č. j. 15 Az 551/2003 -23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 11. 2001 byl pod č. j. OAM-10619/VL-20-06-
2001 zamítnut návrh žalobce (dále též „stěžovatele“) o udělení azylu jako zjevně nedůvodný
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), dále bylo
rozhodnuto, že účastník nesplňuje důvody udělení azylu podle §13 odst. 1, 2, §14 téhož
zákona a že na cizince se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, o němž bylo rozhodnuto dne 12. 2. 2003
pod č.j. OAM-2848/AŘ-2001 tak, že se napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu ve smyslu §59 odst. 2 správního řádu potvrzuje ve všech jeho částech
výroku a rozklad se zamítá.
Proti výše uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem, jež byla kasační stížností napadeným rozsudkem zamítnuta jako nedůvodná,
když nebyla stěžovatelem vyvrácena skutečnost, že přicestoval do České republiky z Polska,
které je považováno za bezpečnou třetí zemi.
Stěžovatel podanou kasační stížností brojí proti rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě, jako soudu I. stupně, a to dle kasačních důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti vychází z přesvědčení, že napadené rozhodnutí
je nesprávné, zjištěný skutkový stav byl nesprávně posouzen, a to již ve správním řízení.
Stěžovatel azylovému řízení nerozumí, a proto jeho prvotní výpověď byla sice postavena
na ekonomických důvodech, ale o dalších důvodech majících základ v pronásledování
se zmínil až později. Zdá se, že by tato okolnost neměla vést k jeho tíži. Současně má
stěžovatel zato, že se soud jeho námitkami v celé šíři nezabýval, včetně překážek vycestování
podle §91 zákona o azylu bez ohledu na to, že stěžovatel na tuto obavu v průběhu celého
řízení upozorňoval. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že své důvody k udělení azylu
staví na pronásledování a diskriminaci a není vyloučeno, že se řádně nevyjádřil,
protože azylovému řízení řádně neporozuměl. Stěžovatel má zato, že se proto k jeho
pozdějším námitkám mohlo přihlédnout více, než tomu v azylovém řízení bylo. Konečně
stěžovatel připomíná, že soud prvého stupně rozhodl bez jeho účasti a nařízeného jednání,
vycházeje z přesvědčení, že tomu tak je v souladu se zákonem a vzdor tomu, že nejen
ze správního spisu, ale celého správního řízení se podává, že stěžovatel český jazyk neovládá.
Bylo proto na místě jednat se stěžovatelem prostřednictvím tlumočníka, neboť tímto
postupem se tak dostal do nerovného postavení s žalovaným.
Stěžovatel navrhuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, dále zrušení
napadeného rozhodnutí, vrácení věci k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem
a přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížností plyne, že tento popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud
neshledal v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost. Žalovaný navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
zejm. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu zjistil,
především z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 1. 11. 2001, že stěžovatele k opuštění v Ukrajiny vedly výhrůžky zaměstnavatele,
když stěžovatel pro něj odmítl pracovat poté, co zjistil, že jeho práce spočívala v distribuci
narkotik. Na cestu se vydal autobusem přes Polsko, během cesty se stěžovatel setkal
s polskými celníky a měl tedy možnost požádat v Polsku o azyl; o to však neměl zájem,
přestože mu nebyly kladeny žádné překážky.
Žalovaný své rozhodnutí o žádosti o udělení azylu odůvodnil především tak, že podle
ust. §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., se návrh zamítne jako zjevně nedůvodný,
přichází-li účastník ze státu, který považuje ČR za třetí bezpečnou zemi, nebude-li prokázáno,
že v jeho případě nelze tento stát za takovou zemi považovat. Protože ministerstvo podrobně
vyložilo, že Polsko představuje třetí bezpečnou zemi (včetně rozboru postoje Polska
k Úmluvě o právním postavení uprchlíků) a jelikož stěžovatel před vstupem do ČR měl
možnost požádat v Polsku o azyl, dospěl žalovaný k závěru, že mohl požádat o azyl již v této
zemi. Ke stejnému skutkovému a právnímu závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž
Krajský soud v Ústí nad Labem.
K rozhodnutí soudu prvého stupně je třeba dodat, že subjektivní právo na azyl
je právem na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemi původu, ale nikoliv právem
vybrat si zemi, ve které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit. Stěžovatel vycestoval
způsobem, kdy nebyl fakticky ani jinak omezen ve volném pohybu, měl možnost dopravní
prostředek opustit, byl v kontaktu s orgány celní a pasové kontroly a měl možnost o azyl bez
problémů požádat v Polsku. Nejednalo se o případ, kdy by byl ve svém volném pohybu
omezen, což většinou souvisí s nelegálním přechodem hranic. Okolnost, že rozhodnutí,
ve které zemi podá žádost o azyl, záleželo pouze na žalobci, s sebou nepřináší žádný právní
důsledek při podání návrhu na zahájení řízení o udělení azylu. Z volního aspektu nelze učinit
závěr o právním nároku stěžovatele na výběr země, ve které bude chtít žít jako azylant.
Za této situace lze shledat, že stěžovatel má možnost požádat o udělení azylu v Polsku.
Nejvyšší správní soud konstatuje shodně s názorem soudu I. stupně, že podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., které v souzené věci žalovaný
aplikoval, se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází
ze státu, který Český republika považuje za třetí bezpečnou zemi původu, nebude-li
prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici
bezpečné třetí země obsahuje ust. §2 odst. 2 citovaného zákona, podle níž se takovouto zemí
rozumí stát jiný, než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního
občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území
a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle
mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo
ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani další námitky
stěžovatele o jazykové bariéře, která nastala již ve správním řízení, odkazujíce přitom
na Protokol o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR
ze dne 1. 11. 2001, založený na č.l. 13 správního spisu, který byl veden za účasti tlumočníka,
dále na rozklad proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který podal stěžovatel v jazyce
českém na formuláři SOZE (č.l. 21 správního spisu); následující žaloba a její doplnění jsou
podány rovněž v jazyce českém. Z těchto zjištění lze vyvodit závěr, že stěžovatel českému
jazyku rozumí, když potřeba tlumočníka nevyšla v řízení najevo, navíc když o ustanovení
tlumočníka v řízení před krajským soudem ani nežádal (srov. NSS 3 Azs 18/2003).
Stěžovatelova námitka o jeho neúčasti na nařízeném jednání krajského soudu rovněž
nemůže být vzata v úvahu Nejvyšším správním soudem, jelikož zcela v souladu s procesními
předpisy byl stěžovatel poučen (poučení založeno na č.l. 16 soudního spisu) v bodě 3.
o možnosti soudu rozhodnout bez nařízení jednání podle §51 odst. 1 s. ř. s.,
jestliže to účastníci řízení shodně navrhnou nebo s tím souhlasí, což by umožnilo rychlejší
vyřízení věci. Krajský soud dále uvedl, že žádá o vyjádření, zda stěžovatel souhlasí s tím,
aby soud v dané věci rozhodl bez nařízení jednání. Vyjádření se zasílá podepsanému soudu
k příslušnému číslu jednacímu do dvou týdnů ode dne doručení tohoto poučení. Krajský soud
upozornil stěžovatele, že podle §51 odst. 1 s. ř. s. se má zato, že souhlas byl tímto postupem
soudu udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník řízení do dvou týdnů od doručení tohoto
poučení svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. Toto poučení bylo stěžovateli doručeno
do vlastních rukou dne 31. 10. 2003, doručenka je založena na č. l. 21 soudního spisu. Lhůta
k vyjádření nesouhlasu s navrhovaným postupem stěžovateli uplynula marně, když na výzvu
nereagoval, napadený rozsudek byl vydán dne 28. 4. 2004 a právní moci nabyl dne
10. 8. 2004. Nebylo tedy shledáno pochybení soudu I. stupně ani v tomto ohledu.
Vzhledem ke klíčového problému celé kasační stížnosti, jímž je příjezd stěžovatele
do ČR z třetí bezpečné země, se již Nejvyšší správní soud nezabýval skutečností,
že stěžovatel měl studijní vízum pro Českou republiku, jelikož toto je pro posouzení otázky
azylu z hlediska §16 odst. 1 písm. e/ zák. o azylu právně nevýznamné. Rovněž nepodstatným
se jeví důvod uplatněný stěžovatelem dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., dle nějž lze kasační
stížnost podat z důvodů tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu
nebo zastavení řízení. Pokud však krajský soud v napadeném rozsudku nerozhodl o odmítnutí
návrhu ani o zastavení řízení, ale žalobu zamítl, je tento důvod uplatněný v kasační stížnosti
zcela nepřípadný, jak již bylo vysloveno v judikatuře Nejvyššího správního soudu rozsudkem
č.j. 3 Azs 32/2003-92 ze dne 27. 5. 2004.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a zamítl ji dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodoval
dle §56 s. ř. s. přednostně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení
o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval, proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. 2. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu