ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.336.2004
sp. zn. 5 Azs 336/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: N. C. T., zast. advokátem Mgr. Markem Sedlákem, se sídlem v Brně, Příkop 8,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2004, č. j.
29 Az 6/2003 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 24. 5. 2003, č. j.
OAM-4631/CU-06-09-2003, o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Ve shora označeném rozhodnutí žalovaného je popsán skutkový stav, jak vyplynul
ze žádosti o udělení azylu podané stěžovatelem dne 28. 4. 2003, z pohovoru konaného téhož
dne a z obsahu správního spisu. Stěžovatel (národnosti kinh, bez vyznání) uvedl,
že Vietnam opustil poté, kdy dokončil studia, jelikož mu zemřel otec a matka byla stále
nemocná, navíc nemohl sehnat práci. Politicky se neangažoval, neměl žádné problémy
se státními orgány. Kvůli nedostatku kvalifikace nemohl najít práci, v jiné části země
zaměstnání nehledal. Na cestu z Vietnamu si půjčil blíže nespecifikovanou částku
od soukromých osob, což je důvodem jeho obav z návratu do země původu. Po příchodu
do České republiky byl zatčen a po půl roce po propuštění se dostavil do přijímacího tábora.
Žalovaný především konstatoval, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu zejména
pro ekonomické potíže v zemi původu a ve snaze o legalizaci pobytu na území České
republiky; žádné jiné azylově případné důvody žalovaný neshledal.
Ze správního spisu vyplynuly skutečnosti, které jsou zachyceny v rozhodnutí
žalovaného, zejména důvody pro neudělení azylu.
Žalobě, kterou stěžovatel proti rozhodnutí Ministerstva vnitra uplatnil, Krajský soud
v Hradci Králové jako soud I. stupně nevyhověl a zamítl ji. Vyšel přitom z obsahu správního
spisu, který byl k dispozici a uzavřel, že žalovaný postupoval správně, když žádost o udělení
azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu; je totiž
parné, že ekonomické důvody nelze zahrnout pod §12 zákona o azylu, nejedná se ani o §13
či §14 citovaného zákona, nebyly totiž uvedeny žádné skutečnosti svědčící o tom, že by
stěžovatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
a rovněž tak shledal správnými i další výroky o neudělení azylu podle §13 a §14 cit. zákona,
včetně rozhodnutí týkající se překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Při svém
rozhodování vycházel soud I. stupně z rozsahu žalobních námitek uplatněných stěžovatelem.
Těmi byly zejm. namítané porušení procesních předpisů ze strany žalovaného (porušení §3
odst. 3 správního řádu, protože žalovaný se žádostí žalobce nezabýval odpovědně
a svědomitě, §3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu, protože žalovaný nevyšel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci, neopatřil si za tím účelem potřebné podklady a nevedl azylové řízení
tak, aby posílil stěžovatelovu důvěru ve správnost rozhodování). Dále žalobce vyslovil názor,
že splňuje náležitosti pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a že se na něho vztahují
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
V rámci kasační stížnosti napadající rozsudek soudu I. stupně stěžovatel uplatnil
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když tvrdil vadnost řízení spočívající
v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto vytýkanou
vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pro
nedostatek důvodů rozhodnutí považuje stěžovatel rozhodnutí správního orgánu
za nepřezkoumatelné.
Stěžovatel se především domnívá, že je u něj dán důvod pro poskytnutí azylu podle
§12 a 14 zákona o azylu. Odkazuje na správní spis, když vyzdvihuje, že stěžovateli je v zemi
původu odpíráno jedno ze základních práv – právo získávat prostředky pro své životní
potřeby prací, neboť mu není umožněno získat trvalé zaměstnání. Z těchto důvodů
se stěžovatel a jeho rodina (odkázaná pouze na pomoc ze strany stěžovatele) ocitají ve stavu
neustálé nouze. V případě návratu do Vietnamu se stěžovatel obává problémů se svými
věřiteli, v dané situaci existuje obava, že mu nebude pomoženo ze strany policie ani dalších
státních úřadů. Stěžovatel dále vytýká soudu I. stupně, že nepřihlédl k aktuálním informacím
ohledně situace ve Vietnamu, přičemž z informačních zdrojů se podává, že stav dodržování
lidských práv ze strany vlády zůstal neuspokojivý a nadále dochází k mnoha závažným
případům porušování, v oblasti justice není zaručena nezávislost.
Stěžovatel výslovně uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové při svém rozhodování
dostatečně nezkoumal rozhodnutí žalovaného, pokud tento neudělil stěžovateli azyl
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. Žalovaný se v odůvodnění omezil
na pouhé konstatování, že nebyly shledány důvody k udělení azylu z humanitárních důvodů,
tento závěr však nebyl nijak odůvodněn. Stěžovatel má zato, že jeho osobní situace v zemi
původu tak, jak ji popsal výše, je důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů
ve smyslu §14 zákona o azylu.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek soudu I. stupně zrušit a věc vrátit tomuto
k dalšímu řízení, rovněž požaduje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti je patrné, že tento popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak
i rozsudek soudu I. stupně byly vydány v souladu s právními předpisy. Je odkazováno
na judikát NSS č. j. 4 Azs 195/2004 ze dne 1. 9. 2004, dle nějž se nemůže stěžovatel v řízení
o kasační stížnosti dovolávat posouzení dle §12 a §14 zákona o azylu, neboť o těchto
formách azylu [zamítnutí pro nedůvodnost podle §16 odst. 1 písm. g)] nemohlo být v tomto
typu řízení rozhodnuto. Nepříznivá ekonomická situace ani placení dluhů a následné
problémy s věřiteli nejsou důvodem pro udělení azylu. Ke stěžovatelem namítanému použití
neaktuálních zpráv o zemi původu stěžovatele žalovaný uvádí, že použil zpráv Ministerstva
zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv a svobodě vyznání ve Vietnamu v letech
1999 - 2003 a zprávy ČTK, tj. zprávy rozhodné pro dobu posuzování rozhodnutí o udělení
či neudělení azylu. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje správní orgán na správní spis
a napadené rozhodnutí a dále na podání a výpovědi, které stěžovatel učinil v průběhu
správního řízení.
Žalovaný považuje kasační stížnost za neopodstatněnou, proto navrhuje její zamítnutí
a nepřiznání odkladného účinku.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. §103 odst. 1 písm. c) cit.
zák.) nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d) cit.
zák.), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro
rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel
Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst.1 písm. b)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Soud připomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném
rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému
správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než
jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro
skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti však lze zjistit, že stěžovatel v žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu uvedl mimo jiné i tytéž obecné důvody dle správního řádu. Soud
se jimi zabýval a došel k následujícímu: žalobce měl možnost vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k podkladům, případně navrhnout jejich doplnění; jak vyplývá z dokumentů
založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže
vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které
skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval; nic ze správního spisu
nenaznačuje, že by se žalovaný nezabýval touto věcí odpovědně a svědomitě. Z obsahu
správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro
podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu
cizince na území České republiky a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto
pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel uváděl pouze skutečnosti
nepodřaditelné pod důvody pro udělení azylu, ze kterých nebylo možno dovodit, že byl ve své
vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a neuvedl v případě návratu
do vlasti žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo možno považovat za odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo zastávání určitých politických názorů. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze
považovat za pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatel neopustil
Vietnam z důvodů pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy
náboženství nebo politického přesvědčení. Podstata stěžovatelových potíží spočívala v tom,
že nemohl najít zaměstnání, čímž se dostal se svojí rodinou do stavu nouze. Ani stěžovatelovy
obavy v případě návratu do země původu ze strany věřitelů nemohou být podřazeny
pod azylové důvody.
Námitka stěžovatele, jejíž podstatou je poukaz na neaktuálnost informací podaných
ministerstvem zahraničí USA o stavu hospodářství v zemi žadatele o azyl, nepředstavuje zde
okolnost, která by měla být významná pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení
azylu, neboť podstatnou se jeví situace žadatele o azyl a důvody, pro které o něj žádá. Navíc
je ze spisu zřejmé, že zpráva založená na č. l. 18 správního spisu, referuje o dodržování
lidských práv za rok 2001, byla vydána dne 4. 3. 2002, což v porovnání s datem podání
žádosti stěžovatele o azyl (28. 4. 2003) časovou nesouvislost nepotvrzuje.
Na skutkový stav, který konečně ani nebyl rozporován, byl aplikován správný právní
závěr. Nejvyšší správní soud neshledal pro výše uvedené nic, co by svědčilo pro důvod pro
podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro
poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
V rámci tohoto odůvodnění je nutné připomenout jednání žalobce, který pobýval
na území ČR nelegálně, o čemž svědčí zadržení Policií ČR a následné vzetí do vazby;
je zřejmé, že žádost byla se snahou legalizovat pobyt stěžovatele na území ČR a vyhnout
se vyhoštění do domovského státu.
K aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu je nucen Nejvyšší správní
soud připomenout, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula nepochybná
skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst.1 písm. g) zákona, totiž, že stěžovatel jako jediný
důvod pro udělení azylu uvedl, že nemohl najít práci a zajistit obživu rodině, jde o důvody,
které jsou pro udělení azylu nerozhodné. V daném případě správní orgán rozhodne konečným
způsobem ve věci bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle
§12 zákona. Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další
důvody pro udělení azylu, postupoval v souladu se zákonem. Nepříslušelo-li o relevantních
důvodech pro udělení azylu rozhodovat správnímu orgánu, nemohla být tato skutečnost
přezkoumávána ani soudem. Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu byly vydány v souladu se zákonem.
Správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda v případě žalobce nebyly dány důvody pro
udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. V moderním právním státě
je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci §14 zákona o azylu, umožňující
udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž v sobě obsahuje kombinaci
neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho
aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Častými zástupci
tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný pořádek“. Zákonodárce vytváří prostor veřejné
správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého právního
pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší
povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci
neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její
hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení je úvaha orientována na způsob užití právního
následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný prostor
k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě, např.
alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu, jak
s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze“) apod.; s existencí určitého
skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava může být
kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční pravomoc omezují
(orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto závažné důvody). V předmětném paragrafu pak
odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit azyl…z důvodu hodného
zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací
neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ
zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „ lze udělit
humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., když naopak shledal, že Krajský soud v Hradci Králové nepochybil,
jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně, navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. 1. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu