ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.339.2004
sp. zn. 5 Azs 339/2004 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: H. M., zast. advokátkou JUDr. Alžbětou Prchalovou, se sídlem AK Dřevařská 25,
Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2004,
č. j. 36 Az 669/2003 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 5. 2003, č. j. OAM-363/VL-07-ZA08-2003, nebyl
stěžovatelce udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Brně, který ji výše označeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek uvedeného
soudu je nyní napadán kasační stížností, ve které stěžovatelka uplatňuje důvody podle §103
odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Namítá, že soud
v rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem; toto zjištění však
nemá oporu ve spisech. Správní orgán neprovedl navrhované důkazy. Při svém rozhodování
překročil meze správního uvážení i tam, kde nebral v úvahu novelu zákona o pobytu cizinců
na území České republiky. Stěžovatelka je přesvědčena, že její případ je hoden zvláštního
zřetele pro posouzení dle §14 zákona o azylu. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V doplnění kasační stížnosti požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se, že jak
jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. V dalším
odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání stěžovatelky a její výpovědi učiněné
ve správním řízení. Má za to, že ekonomické potíže ve vlasti a snaha o legalizaci pobytu
v České republice nejsou zvláštního zřetele hodným důvodem udělení azylu dle §14 zákona
o azylu; stejně tak nebyla zjištěna žádná z podmínek pro vyslovení překážky vycestování.
Požaduje proto, aby kasační stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 28. 1. 2003 žádost
na zahájení řízení o udělení azylu, jako důvod uvedla, že si na Ukrajině půjčila 2000 USD
na cestu do Itálie, tyto dala s cestovním pasem zprostředkovateli, který se však již neozval.
Protože potřebuje splatit dluh a věřitelé jí vyhrožují odjela do Polska, tam však vydělala málo
peněz, proto se vrátila zpět. Potom odjela na doporučení kamarádky do České republiky.
V pohovoru konaném dne 28. 4. 2003, který byl veden na žádost stěžovatelky v ruském
jazyce, dále uvedla, že je vdova a musí se starat o dvě děti, sirotčí dávky, které pobírala
nestačily, proto si chtěla vydělat další peníze. Na vyřízení pracovního víza nemá dostatek
peněz, proto vstoupila do azylového řízení. Na Ukrajině nemůže sehnat práci na splacení
dluhu, nemá dostatečné vzdělání, věřitelé jí vyhrožují spálením domu a ublížení dětem.
Na policii se neobracela, počítala s pomocí sousedů. K naplnění hrozeb nedošlo. Jiné
než ekonomické problémy v zemi neměla, v případě návratu se obává pouze nemožnosti
splatit dluh.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila ekonomickou
a sociální situací ve své vlasti a snahou legalizovat svůj pobyt v České republice, aniž by
jakkoli zmiňovala své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu
pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný správně vyhodnotil
situaci, následkem čehož nebyl stěžovatelce azyl podle ustanovení §12 azylového zákona
udělen. Obavy o zaměstnání nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka
ve smyslu mezinárodního práva ani české právní úpravy.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal, zda
v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru,
že tomu tak není. Udělení azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu
správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení se judikatura obecných
soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci, se může
uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav
v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, nevybočil
z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody
hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla.
Přesvědčení stěžovatelky, že jí uváděné důvody, a to ekonomické problémy,
nemožnost najít zaměstnání, zabezpečit základní potřeby pro sebe a děti a snaha o legalizaci
pobytu spadají do kategorie důvodů zvláštního zřetele hodných je třeba korigovat v tom
ohledu, že jde o tzv. neurčitý právní pojem, jehož definování v právním předpise pro jeho
povahu samu není vhodné, ba dokonce ani možné, a proto se zjištění důvodů zvláštního
zřetele hodných odvíjí od hodnocení okolností konkrétního případu, z nichž pak příslušný
orgán učiní závěr, zda tyto důvody existují. To, že samotný výklad právní normy provedený
stěžovatelkou je odlišný od interpretace správního orgánu či obecného soudu, nezakládá
porušení práva. Podle ustanovení §14 zákona o azylu na jeho udělení není právní nárok a
jeho neudělení nezakládá nezákonnost ani porušení mezinárodněprávních závazků České
republiky.
Ekonomická situace, která na Ukrajině panuje, postihuje všechny obyvatele, jak
ostatně sama stěžovatelka uvádí a ačkoli je její odchod z vlasti a přání pracovat v České
republice lidsky pochopitelný, neimplikuje automaticky povinnost státu udělit azyl
z humanitárních důvodů.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Soud ve správním soudnictví přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze
z hlediska jeho zákonnosti, tzn., že pouze zkoumá, zda správní orgán postupoval při vydání
rozhodnutí v souladu s právními předpisy, přičemž vychází z právního i skutkového stavu,
který existoval v době vydání rozhodnutí.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je
dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatelku z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházel a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídil. Stěžovatelka byla v protokolu o pohovoru řádně
seznámena s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohla navrhnout doplnění důkazů z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádala, ani neuvedla žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný, a to zejména ve vztahu k její
osobě a možnému pronásledování. Z tohoto pohledu hodnotí Nejvyšší správní soud námitky
stěžovatelky stran neakceptace navrhovaných důkazů a nedostatečně zjištěného skutkového
stavu za nedůvodné, navíc toto tvrzení zůstalo pouze v obecné rovině, aniž by stěžovatelka
konkrétní pochybení specifikovala.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené,
případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení
zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci má
správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatelka nebyla
ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezována. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud řádně
a podrobně zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí dostatečně
odůvodnil.
Z údajů uváděných stěžovatelkou v návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských
práv na Ukrajině nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona
o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatelka byla nucena vycestovat do státu,
v němž by byl ohrožen její život nebo svoboda z důvodu její rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde ji hrozí
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je její život
ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o její vydání pro trestný
čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v souladu se zákonem, je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatelku z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal námitky uplatněné
dle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. nedůvodnými, a proto kasační stížnost postupem
dle ust.§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu