ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.346.2004
sp. zn. 5 Azs 346/2004 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: D. B., zast. Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 2,
Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2004, č. j. 36
Az 614/2003 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 8. 4. 2003, č. j. OAM-12150/VL-
11-P08-2001, nebyl žalobci udělen azyl dle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo žalovaným rozhodnuto podle §28 zákona
o azylu, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl Krajský
soud v Brně tak, že ji výše označeným rozsudkem zamítl. Rozsudek uvedeného soudu je nyní
napadán kasační stížností, ve které stěžovatel namítá nesprávné posouzení splnění zákonných
podmínek pro udělení azylu stanovených v §12 zákona o azylu. Krajský soud se nedostatečně
vypořádal s tvrzením stěžovatele ohledně porušení právních norem procesní povahy. Soud,
jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, neshledal žádná procesní pochybení, dle názoru
stěžovatele však byla porušena ustanovení §3 odst. 3, §4, §32 odst. 1, §33, §46 a §47
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Stěžovateli není zřejmé, jakými úvahami byl
žalovaný veden při hodnocení důkazů, konkrétně, když posuzoval, zda je případ stěžovatele
možno podřadit pod ust. §12 zákona o azylu. Není patrné, jakým způsobem soud vyloučil
aplikaci uvedeného ustanovení ve vztahu k příslušnosti k sociální skupině. Správní orgán
porušil ustanovení správního řádu tím, neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci
a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, což se projevilo
v nedostatečném odůvodnění. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení
napadeného rozhodnutí krajského soudu, současně žádá o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy, v dalším odkazuje na správní spis a především výpovědi
stěžovatele učiněné ve správním řízení. Kasační stížnost navrhuje zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 13. 12. 2001 žádost na zahájení
řízení o udělení azylu, v níž uvedl, že není a nebyl členem žádné politické strany, vlast opustil
z důvodů potíží s neznámými lidmi, kteří mu vyhrožovali, protože spolupracoval s policií;
ta se na něho obrátila v souvislosti s podáním svědecké výpovědi. Těmito osobami byl
napaden a bylo mu vyhrožováno, proto se rozhodl odejít ze země.
V pohovoru uskutečněném dne 26. 6. 2002, na žádost stěžovatele v ruském jazyce,
uvedl, že již jednou požádal o udělení azylu v České republice, rozhodnutím ze dne
20. 11. 2001 mu azyl nebyl udělen. Poté však Českou republiku neopustil a opět požádal
o jeho udělení. Zemi opustil také proto, že neznámý pachatel střílel do jeho automobilu, obává
se osob, které mu vyhrožovaly a sdělily mu, aby si nikde nestěžoval.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obavami z jednání
soukromých osob a snahou legalizovat svůj pobyt v České republice, aniž by jakkoli zmiňoval
své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
politických názorů ve státě, jehož je občanem, Ministerstvo vnitra správně vyhodnotilo
situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení §12 azylového zákona
udělen. Obavy z jednání soukromých osob nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají
statut uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české právní úpravy.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgány obou stupňů
v řízení rovněž zkoumaly, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení
humanitárního azylu a dospěly k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je na volné úvaze
příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném
rozsahu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního
uvážení se judikatura obecných soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria
podle nichž, a v jejichž rámci, se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch
skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením
správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní
rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů
není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav
v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu,
nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatel ve správním řízení ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí,
že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické.
V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné ve lhůtě třiceti dnů od zahájení správního řízení, vydá rozhodnutí
dle ustanovení §12 s dalšími akcesorickými výroky. To ovšem neznamená a z žádného
ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla
povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. V daném případě, kdy
stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obavami z pronásledování ze strany soukromých
osob, aniž by se obrátil na příslušné orgány své země a aniž by jakkoli zmiňoval
své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání
politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný nepochybil v právním posouzení,
v jehož důsledku nebyl azyl udělen. Stěžovatel sám neuvádí k jaké sociální skupině náleží.
Samotný pojem sociální skupina, který stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje je obecný,
když stěžovatel sám nekonkretizuje za příslušníka které sociální skupiny se považuje, přičemž
takovou skutečnost nebylo možno dovodit z jeho výpovědí a ani z jiných okolností,
které v řízení vyšly najevo. Nejvyšší správní soud proto neshledal jeho výtku stran
nedostatečného odůvodnění v rozsudku krajského soudu v tomto směru důvodnou. Jednání
soukromých osob spočívající v nátlaku na stěžovatele, není možno považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel neprokázal ani existenci přímé
souvislosti zmiňovaného pronásledování s jeho politickou angažovaností.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí nebyla řádně zjištěna a nebylo přihlédnuto
ke všem rozhodným okolnostem. Skutkový stav věci byl podle názoru stěžovatele
nedostatečně zjištěný, nesprávně a neobjektivně vyhodnocený a přes tuto vytýkanou vadu
soud napadené rozhodnutí správního orgánu nezrušil.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru. Takové vady řízení však nebyly zjištěny. Z rozsudku soudu, napadeného kasační
stížností, je pak zřejmé, že se soud řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě
a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu
nemá představovat návod, jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl
poskytován. Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny
okolnosti, které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného
dodrženo a stěžovatel nebyl ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly,
nikterak omezován. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud
1. stupně i vyhodnotil.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem soudu I. stupně shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom,
zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a odst. 2 a §14 vycházel.
Správní orgán se důsledně zabýval situací stěžovatele, když vycházel z jeho vlastních
tvrzení a výpovědí, stejně tak se podrobně zabýval situací v zemi původu a závěry,
které ze zpráv Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Gruzii c roce
1999, 2000 a 2001 a ze zpráv obsažených v databázi ČTK učinil, jsou podrobně v rozhodnutí
zdůvodněny.
Obavy stěžovatele jsou způsobeny soukromými osobami, a to bez zjevného ohledu
na rasu, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině nebo zastávání
politických názorů žalobce. Ze zpráv o stavu dodržování lidských práv v Gruzii, jimiž
se žalovaný ve svém rozhodnutí podrobně zabýval, nevyplynuly důvody zakládající překážku
vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen
vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení
nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo
trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který
žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by
to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je
dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela
jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídily.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. května 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu