ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.349.2004
sp. zn. 5 Azs 349/2004 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: I. T., zast. advokátem Mgr. Jiřím Douskem, Pražská 13/19, 460 01 Liberec,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 59 Az 182/2003 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Soudem ustanovenému advokátovi Mgr. Jiřímu Douskovi se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1075 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů
od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne
3. 9. 2002, č. j. OAM-3955/VL-19-17-2002, jímž byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako
zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) a současně bylo rozhodnuto o neudělení azylu
podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“)
a současně bylo rozhodnuto, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu v platném znění.
V kasační stížnosti pak stěžovatel požadoval zrušení rozsudku krajského soudu
a vrácení mu k dalšímu projednání, dále žádal nařízení veřejného soudního
jednání, ustanovení právního zástupce z řad advokátů a tlumočníka do ruského jazyka.
Napadá rozsudek soudu v celém rozsahu, a to pro jeho nezákonnost způsobenou tím,
že nezjistil přesně a úplně skutkový stav; došlo k pochybení správního orgánu tím, že nezjistil
přesně a úplně skutkový stav ve věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ust. §3 odst. 4,
§30 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení a v důsledku toho i nesprávně
právně posoudil žádost o azyl. Důkazy, které si opatřil správní orgán pro rozhodnutí, nebyly
úplné, došlo opětovně k porušení ust. §30 odst. 1 a dále §34 správního řádu a nemohl tedy
správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět.
Není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Uvedl, že je ve svém státě
ohrožen na životě, stát trpí takové poměry a podporuje, nemá se kam obrátit o pomoc, návrat
do Moldavské republiky pro něj znamená ohrožení života a jde i o důvody humanitární,
na základě kterých by bylo možno použít ust. §14 zákona o azylu. Poukázal na čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz
Varas, Vilvarajah. Zdůrazňuje, že není možné se obrátit na policii v zemi, protože není
po nikom možné požadovat, aby se sám dobrovolně vystavoval k perzekuci, aby mohl lépe
prokázat své obavy z pronásledování, dále se dovolával názoru v Příručce k postupu
a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem
pro uprchlíky v lednu 1992 v Ženevě (čl. 43 a čl. 53).
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti plyne, že tento popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek
soudu I. stupně byly vydány v souladu s právními předpisy. Je odkazováno na správní spis
a napadené rozhodnutí a dále na podání a výpovědi, které stěžovatel učinil v průběhu
správního řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v mezích důvodu, jež lze zahrnout
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák.)
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák.),
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel
Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně také z důvodu nedostatečného
způsobu provedení dokazování ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. K tomu soud upomíná,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit, jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení
před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel
v řízení před tímto soudem uplatnila. Soud neshledal pro výše uvedené nic, co by svědčilo
pro důvod pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, totiž, že stěžovatel
jako jediný důvod pro udělení azylu uvedl, že je mu vyhrožováno soukromými osobami
pro jeho bývalou příslušnost k policejním složkám, resp. osobní problémy s manželkou, jde
o důvody, které jsou pro udělení azylu nerozhodné. V daném případě správní orgán rozhodne
konečným způsobem ve věci, bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů
pro udělení azylu dle §12 zákona. Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13,
resp. §14 zákona je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento
důvod při postupu dle §16 není zjišťován, neměl by správně žalovaný správní orgán
posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle §14. Jestliže tak učinil, i vzhledem
k tomu, že tento závěr byl Nejvyšším správním soudem vysloven po vydání napadeného
rozhodnutí (srov. NSS 5 Azs 192/2004), nepovažuje tento postup soud za důvod hledět
na rozhodnutí žalovaného jako na nezákonné; žalovaný toto hledisko posoudil nad rámec,
čímž stěžovatele na jeho právech nezkrátil.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §2 odst. 4 cit. zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez
státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním. Podle ust. §14 zákona o azylu může ministerstvo udělit azyl
z humanitárních důvodů, i když v řízení o azylu nebyly zjištěny důvody podle ust. §12
cit. zákona.
V dané věci stěžovatel ve správním řízení tvrdil, že byl v domovském státě vystaven
telefonickému obtěžování ze strany neznámých osob. Aby obava mohla být považována
za důvod, pro který lze udělit azyl ve smyslu ust. §12 cit. zákona, musí charakter
pronásledování být ve smyslu ust. §2 odst. 4 cit. zákona, tedy musí se uskutečňovat z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů. Pokud jde o první podmínku, útlak může být považován
za pronásledování, pokud je podporován či trpěn úřady v domovském státě. Ovšem v daném
případě, kdy skutkový děj, tvrzený stěžovatelem a nikým jiným ani nezpochybňovaný,
vypovídá pouze o potížích se soukromými osobami, nelze vůbec uvažovat o aplikaci §12
zákona o azylu, ale ani o uplatnění §91 téhož zákona. Z údajů uváděných stěžovatelem
v návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských práv v Moldavsku nevyplynuly důvody
zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom,
že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo
svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného
konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody
pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. V moderním právním
státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci §14 zákona o azylu,
umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž v sobě obsahuje
kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý právní pojem,
zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově dostatečně přesně
vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě.
Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný pořádek“. Zákonodárce
vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého
neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu
pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá.
Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou
podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení je úvaha orientována na způsob
užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný
prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě,
např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu,
jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze“) apod.; s existencí
určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava může
být kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční pravomoc
omezují (orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto závažné důvody). V předmětném
paragrafu pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit azyl…z důvodu
hodného zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona o azylu
je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „ lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelů, tak i stav v jejich zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává. Ve světle konkrétních okolností případu nelze dostatečně přesvědčivě
argumentovat pouze možností trestního postihu či možným, nikoli však nutným vývojem
sociální situace stěžovatele.
Žalovaný úřad ani krajský soud tedy nikterak nepochybil, když shledal žádost
stěžovatele o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného ustanovení. Skutkový
stav, ze kterého žalovaný i soud vycházely má oporu ve spise a není s ním v rozporu.
V žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel pouze důvody,
které jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné skutečnosti svědčící tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaného
i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly vydány v souladu se zákonem;
tvrzený důvod dle §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. je proto nedůvodný, naopak, krajský soud
nepochybil, jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů proto
i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a zamítl ji (§110
odst. 1 s. ř. s.). Učinil tak v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, což zákon
předpokládá jako pravidlo. Z tohoto důvodu nebylo třeba ustanovovat tlumočníka do ruského
jazyka, když s ohledem na dosavadní průběh řízení o kasační stížnosti taková potřeba najevo,
neboť stěžovatel napsal v českém jazyce kasační stížnost a byl zastoupen advokátem
(srov. II.ÚS 558/04).
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti s tím, závěrem, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti
rozhodováno přednostně.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Soud stěžovateli pro toto řízení ustanovil zástupcem advokáta; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil
odměnu advokátky částkou 1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí věci (§9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
paušální náhradu výdajů částkou 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. 2. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu