ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.353.2004
sp. zn. 5 Azs 353/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: N. T. O., zast. Mgr. Marií Jandovou, advokátkou se sídlem Chomutov, Mostecká
3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7.
2004, č. j. 15 Az 117/2003 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 8. 2002, č. j. OAM-2160/CU-02-P17-2001, nebyl
žalobkyni udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo žalovaným
rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně opravný prostředek u Vrchního soudu
v Praze, o němž tento soud nerozhodl do 31. 12. 2002, a proto o něm ve smyslu čl. II zákona
č. 519/2002 Sb.a ust. §129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
s. ř. s.) a ust. §32 odst. 4 zákona o azylu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem
tohoto soudu ze dne 30. 7. 2004, č. j. 15 Az 117/2003 – 17, byla žaloba jako nedůvodná
zamítnuta.
Kasační stížnost stěžovatelka podává z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s, a to p ro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Stěžovatelka se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů
dle §14 zákona o azylu, tímto důvodem se však soud nezabýval s tím, že mu nepřísluší
důvody stěžovatelky, jež uvedla v žalobě, přezkoumávat. Stěžovatelka uvádí, že je provdána
za občana Vietnamské socialistické republiky, který spolu s ní žije v České republice,
kde podniká, má zde přidělený byt, finančně ji zajišťuje a chtěli by založit rodinu. V České
republice žije také jejích pět sester, se kterými se pravidelně stýká.
Vzhledem k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Součástí podané
kasační stížnosti je i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu
ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak
i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. K tvrzení
stěžovatelky, že jsou u ní dány důvody pro udělení humanitárního azylu uvedl, že manželství
s občanem Vietnamské socialistické republiky, který v České republice žije na základě
povolení k dlouhodobému pobytu ani pobyt stěžovatelčiných sester v ČR nejsou zvláštních
zřetelů hodné důvody pro udělení humanitárního azylu. Kasační stížnost stěžovatelky
považuje za nedůvodnou, stejně tak i návrh na přiznání odkladného účinku. Navrhl
proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení po jejím
předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení
o udělení azylu dne 23. 5. 2001. V žádosti o udělení azylu uvedla, že svoji vlast opustila
v srpnu r. 2000, odcestovala do ČR, kde byla v dubnu 2001 zadržena českou policií. Jako
důvod žádosti o azyl uvedla, že neměla žádnou práci. Při pohovoru k žádosti o udělení azylu,
konaném dne 24. 4. 2002 stěžovatelka jiné důvody než ekonomické neuvedla, pouze
doplnila,že se zde provdala za občana Vietnamské socialistické republiky a pokud by se chtěl
manžel vrátit, vrátí se ním.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 8. 2002, č. j. OAM-2160/CU-02-P17-2001, rozhodl
o neudělení azylu z důvodu nesplnění podmínek dle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu a rozhodl, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatelka pouze uvedla, že žádá, aby soud
pečlivě zhodnotil jí uvedené okolnosti a udělil azyl z humanitárních důvodů.
Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného
v rozsahu námitek, uplatněných v žalobě, ke stejnému skutkovému a právnímu závěru jako
žalovaný správní orgán a protože napadené rozhodnutí žalovaného netrpělo nezákonností,
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích uplatněného důvodu dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní předpis, popřípadě je aplikován správný
právní předpis, který je však nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném rozsudku soudu neshledal.
Krajský soud při vlastním přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu
správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného
správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu posoudil soud právní otázku v předcházejícím řízení správně
a stejně tak je výrok rozhodnutí krajského soudu, obdobně jako napadené rozhodnutí
žalovaného, dostatečně odůvodněn.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že azyl je výjimečný institut
konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených
pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní
institut není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým,
hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí
azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských
práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána Institut
azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské
bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních
lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako
na pronásledování.
K námitce stěžovatelky, že jsou v jejím případě dány důvody pro udělení
humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, bylo zjištěno, že tyto okolnosti žalovaný
v řízení o azylu zkoumal a dospěl k závěru, že tomu tak není. V moderním právním státě je
odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci §14 zákona o azylu, umožňující
udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž v sobě obsahuje kombinaci
neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho
aplikace závisí na posouzení v každém jednotlivém případě. Častými zástupci tohoto institutu
jsou „veřejný zájem či veřejný pořádek“. Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě,
aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu, či nikoli.
Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší povinnost správního
orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci neurčitých právních
pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její hodnocení. Naproti tomu
u správního uvážení je úvaha orientována na způsob užití právního následku (např. vyslovit
zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný prostor k rozhodování v hranicích,
které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě, např. alternativními možnostmi rozhodnutí
s tím, že je na úvaze správního orgánu, jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací
(„může, lze“) apod.; s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný
právní následek. Úprava může být kombinována právě s použitím neurčitých pojmů,
které zpravidla diskreční pravomoc omezují (orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto
závažné důvody). V předmětném paragrafu pak odpovídá charakteru popisovaného institutu
dikce „…lze udělit azyl…z důvodu hodného zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá,
že ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní
rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje
správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo
přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci
stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho pravomoci a soud nezákonnost
takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené neshledává.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když naopak shledal, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepochybil,
jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. dubna 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu