ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.355.2004
sp. zn. 5 Azs 355/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: H. T., zast. advokátem Mgr. Lilianou Vochalovou, se sídlem I. P. Pavlova 3, Praha
2, 120 00, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. července 2004,
č. j. 15 Az 643/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 11. 11. 2002,
č. j. OAM-3665/VL-07-C10-2002, o neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v platném
znění.
Žalobou podanou proti rozhodnutí správního úřadu shora stěžovatel v důvodech uvádí,
že jednou s přáteli popíjel, když u vedlejšího stolu se strhla hádka a rvačka, nějakého muže
zbili tak, že mu zůstaly trvalé následky, prokuratura nařídila zadržet a zavřít viníka, což měl
být on, avšak unikl zadržení a utekl do zahraničí, a proto žádá o azyl. V doplnění žaloby
uvedl, že zranil jednoho člověka, který je nyní odkázán na invalidní vozík, ovšem i když je
si vědom svého prohřešku, nechce zbytek života strávit ve vězení, ale začít tu nový život.
Krajský soud žalobu zamítl, a to s odůvodněním, že nejsou dány důvody k udělení azylu
ve smyslu §12, §13 nebo 14 zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včas kasační stížnost, v níž uvedl, že namítá
nezákonnost rozsudku krajského soudu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když se soud
nezabýval tím, zda správní orgán postupoval řízení v souladu s platnými právními předpisy
a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, když soud pouze zopakoval závěry,
ke kterým došel žalovaný. Nebylo však řádně zkoumáno, zda jsou dány podmínky podle §12
a §14 zákona o azylu. Výrok rozhodnutí nebyl opřen o žádné jiné provedené důkazy kromě
výpovědi žalobce a zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Číně
za rok 2002, 2003 a aktuálního zpravodajství ČTK, které obsahují informace zcela všeobecné.
Soud se také nezabýval tím, zda jsou dány podmínky dle §14 zákona o azylu. Stěžovatel
je mladý člověk, který se sice dopustil jednání, které pravděpodobně není zcela v souladu
se zákonem ani České republiky ani ČLR, avšak toto jednání nelze spolehlivě posoudit,
nejsou k němu dány potřebné podklady a není možné je odmítnout jako nepravdivé nebo
účelové. Dále není možné spolehlivě mít za to, že stěžovateli hned po návrhu do ČLR nic
nehrozí ani trestní stíhání ani jiná forma postihu nebo pronásledování. Vyjádřil konkrétní
obavy z možných následků po návratu do ČRL, kde by byl vystaven možnosti trestního
postihu ze strany státních orgánů. Humanitární situace v ČRL není uspokojivá, velká část
obyvatel žije v absolutní chudobě, je tedy otázkou, jak by vypadala sociální situace
stěžovatele po jeho návratu do ČRL. Zvláštní osobní poměry stěžovatele spolu se situací
v zemi původu tak zakládají humanitární důvody, pro které by měl být azyl stěžovateli
udělen.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti plyne, že tento popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek
soudu I. stupně byly vydány v souladu s právními předpisy. Je odkazováno na správní spis
a napadené rozhodnutí a dále na podání a výpovědi, které stěžovatel učinil v průběhu
správního řízení.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák.)
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák.),
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel
Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §2 odst. 4 cit. zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je
cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního
občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. Podle ust. §14 zákona o azylu může ministerstvo udělit azyl
z humanitárních důvodů, i když v řízení o azylu nebyly zjištěny důvody podle ust. §12
cit. zákona.
V dané věci stěžovatel ve správním řízení tvrdil, že by byl v domovském státě
vystaven trestnímu stíhání za ublížení na zdraví jiné osobě. Aby obava mohla být považována
za důvod, pro který lze udělit azyl ve smyslu ust. §12 cit. zákona, musí charakter
pronásledování být ve smyslu ust. §2 odst. 4 cit. zákona, tedy musí se uskutečňovat z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů. Pokud jde o první podmínku, útlak může být považován
za pronásledování, pokud je podporován či trpěn úřady v domovském státě. Ovšem v daném
případě, kdy skutkový děj, tvrzený stěžovatelem a nikým jiným ani nezpochybňovaný,
vypovídá pouze o rvačce, které se stěžovatel zúčastnil a následků, které z toho plynou, ať již
jde o poškození zdraví jiné osoby či případných občansko-právních a trestně- právních
důsledků, nelze vůbec uvažovat o aplikaci §12 zákona o azylu, ale ani o uplatnění §91 téhož
zákona. Z údajů uváděných stěžovatelem v návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských
práv v ČLR nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu,
spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu, v němž by byl
ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život
ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný
čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody
pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. V moderním právním
státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci §14 zákona o azylu,
umožňující udělit humanitární azyl, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž v sobě obsahuje
kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý právní pojem,
zde představovaný „důvodem zvláštního zřetele hodným“ nelze obsahově dostatečně přesně
vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě.
Častými zástupci tohoto institutu jsou „veřejný zájem či veřejný pořádek“. Zákonodárce
vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého
neurčitého právního pojmu, či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu
pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá.
Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou
podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení je úvaha orientována na způsob
užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný
prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě, např.
alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu, jak s těmito
možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může, lze“) apod.; s existencí určitého
skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava může
být kombinována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční pravomoc
omezují (orgán může žadateli vyhovět, jsou-li proto závažné důvody). V předmětném
paragrafu pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „…lze udělit azyl…z důvodu
hodného zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení §14 zákona o azylu
je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „ lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelů, tak i stav v jejich zemi, a pokud z nich sám
nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho
pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené
neshledává. Ve světle konkrétních okolností případu nelze dostatečně přesvědčivě
argumentovat pouze možností trestního postihu či možným, nikoli však nutným vývojem
sociální situace stěžovatele.
V tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele
a rozhodnutí soudu I. stupně shledal bezvadným.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když naopak shledal, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepochybil,
jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o podané žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. 2. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu