ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.373.2004
sp. zn. 5 Azs 373/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr.Václava Novotného a v právní věci
žalobce: D. V. C., zast. advokátem Mgr. Markem Hylenou, se sídlem AK Staré nám.15,
Česká Třebová, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31.
8. 2004, č. j. 47 Az 36/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 1. 2004, č. j. OAM-5773/VL-11-P17-2002 nebyl
žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“).Současně bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestování dle
§91 cit. zákona.
Žalobu podanou proti výše označenému rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Praze
zamítl ; proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatňuje důvody podle
ust.§103 odst.1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Stěžovatel má za to, že v řízení prokázal, že byl pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož má občanství tak, jak má na mysli §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Prokázal, že pochází ze statkářské rodiny, přísluší tedy k určité sociální skupině, která má
v předmětném státě odůvodněný strach z pronásledování. Jeho dědeček byl statkářem
a v období pozemkové reformy v roce 1945 byl popraven. Ve Vietnamu jsou statkáři
všeobecně považováni za třídního nepřítele lidu a stát je diskriminuje, pronásleduje a zvlášť
hrubým způsobem jim upírá základní práva a svobody. Rodina stěžovatele byla a je doposud
právě z důvodu svého sociálního původu pronásledována a šikanována. Stěžovatel nemohl
získat vzdělání a nemohl se ani vyučit, pracoval jako zemědělec a životní úroveň jeho rodiny
byla pod hranicí bídy. V případě návratu do vlasti je ohrožen jeho život a svoboda, nelze
vyloučit, že mu hrozí ve vlasti mučení, nelidské zacházení nebo trest pro politické
přesvědčení. Na základě výše uvedeného požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Do azylového řízení vstoupil stěžovatel z důvodu legalizace
dalšího pobytu. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl jako
právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak
ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to
pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž
bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro
udělení azylu.
Důvody udělení azylu jsou upraveny ustanoveními §12 až §14 zákona o azylu. Dle
§12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Zákon o azylu pojem „příslušnosti k určité sociální skupině“ dále nerozvádí. Tento
termín se objevuje v článku 1 odst. A bod 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence) a ani tam není upřesněn. Lze však vyjít z praxe soudních
rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů, jeden představuje tzv. chráněnou
charakteristiku, druhý pak přístup sociální percepce. Prvý klade důraz na nezměnitelnou
charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozená
(např. pohlaví, etnická příslušnost) nebo nezměnitelná z jiných důvodů (např. historických,
povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální skupina rodiny, žen, homosexuálů.
Se stejným výsledkem přichází i druhý přístup, který zjišťuje, zda skupina je spojena s určitou
charakteristikou, která ji identifikuje nebo ze společnosti vyděluje. Ovšem důsledkem těchto
dvou přístupů nemusí být vždy shodný náhled tam, kde je sociální skupina charakterizována
skutečností, která není vrozená či pro lidskou důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo
sociální třídy. Především však role pronásledování není definičním prvkem, jež určuje
sociální skupinu, byť fakt pronásledování pomůže k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako
zvláštní sociální skupina vnímána, resp. může takovou skupinu i vytvořit. Není pak zapotřebí,
aby se členové určité sociální skupiny znali, nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou
skupinu. Určitá sociální skupina je tedy skupina osob sdílející objektivně společnou
charakteristiku nebo je alespoň takto společností vnímána. Tato charakteristika má často
povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí
nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování tuto charakteristiku
nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany - HCR/GIP/02/02
ze 7. 5. 2002). Rozhodující skutečností pro posouzení postavení stěžovatele, jakožto
příslušníka jím označené skupiny, je existence odůvodněného strachu z pronásledování
směřujícího vůči němu jako příslušníku určité sociální skupiny, jež provádějí úřady země,
případně vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené
v zákonech dotyčné země a úřady vědomě takové jednání tolerují nebo odmítají, či jsou
neschopné zajistit účinnou ochranu. V daném případě však stěžovatel neprokázal, že by
pro svou příslušnost k sociální skupině bývalých statkářů, resp. zemědělců byl jakkoli
pronásledován státní mocí nebo skupinou obyvatelstva. V souladu s konstantní judikaturou
soudů pronásledováním není tíživá ekonomická situaci sama o sobě, a právě to stěžovatel
tvrdí, když jinou formu pronásledování stěžovatel netvrdí a nelze ji vyčíst ani z obsahu
žalovaným shromážděných důkazů.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je
aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je
nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby a při
přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 29. 12. 2002 žádost
o udělení azylu, v níž uvedl, že se ve své vlasti cítil být utiskován z důvodu svého původu;
jeho dědeček byl za minulého režimu statkářem, cítil se být proto utiskován svým okolím i ze
strany úřadů. O azyl požádal z důvodu legalizace pobytu, v České republice by chtěl založit
rodinu. V pohovoru dne 12. 6. 2003, který byl veden za účasti tlumočníka na žádost stěžovatel
ve vietnamském jazyce vypověděl, že v České republice podnikal na základě živnostenského
oprávnění, po určité době mu bylo povolení k pobytu zrušeno, jelikož se nezdržoval v místě
hlášeného pobytu. Dále uvedl, že mohl dokončit pro svůj původ pouze základní školu, na
učiliště již nebyl přijat. Lidé se k němu chovali v místě bydliště nepřátelsky, nemohl se ani
oženit, protože s ním nikdo nechtěl mít nic společného. Uvedl, že o azyl požádal, aby
legalizoval svůj pobyt na území České republiky, kde by chtěl žít a pracovat.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za nutné uvést, že správní orgán má
povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona
jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení
uvedené. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by
správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení
azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb. má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu konečně
odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem na §77 s. ř. s., neboť tam založené
oprávnění soudu provádět dokazování dotýkající se požadavku plné jurisdikce, se však
po výtce váže k předmětu soudního řízení, totiž rozhodnutí vydaného správním orgánem,
který je povinen postupovat podle příslušných procesních předpisů. Takto je třeba chápat
i ust. §75 s. ř. s, podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení
o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. Z obsahu
správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro
podání žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu
cizince na území České republiky a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto
pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán je co do skutkových okolností limitován tvrzeními
žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá. Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených
důvodů pro udělení azylu povinnosti, které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí
v tomto směru pohlížet jako na nezákonné. Skutkový stav, ze kterého žalovaný i soud
vycházel má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže v žádosti o udělení azylu
a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel pouze důvody, které jsou pro udělení azylu
nepodstatné a žádné skutečnosti svědčící tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil
skutečnosti jiné, než stěžovatelem uplatněné.
V daném případě tak nelze přisvědčit námitkám stěžovatele. Psychický nátlak
či nevraživé chování ze strany soukromých osob, které stěžovatel nepřímo dovozuje ze svého
sociálního původu, aniž pro tuto domněnku předložil konkrétní důkaz, byť subjektivně může
být pociťováno jako nebezpečná situace, nezakládá žádný důvod pro úvahy o přiznání azylu
podle §12 zákona. Nelze v této konkrétní situaci ani spatřovat důvod, který by vyvolával
pochybnosti o vyhodnocení situace žalovaným ve smyslu §14 zákona o azylu, totiž že azyl
z humanitárních důvodů neudělil. Soud I. stupně správně vyhodnotil okolnosti, které
stěžovatele provázely, jako takové, jež neodůvodňují udělení azylu podle zákona o azylu
Pronásledování ve smyslu zákona předpokládá aktivní podíl státních složek, což v daném
případě zcela chybí. Stěžovatel nenabídl žádné důkazy, které by bylo lze podrobit dalšímu
důkaznímu řízení v rámci jednání před soudem a Nejvyšší správní soud neshledal pochybení,
jestliže soud I. stupně vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn správním orgánem, nebyl
žalovaným rozporován a byl pro učinění závěru o zákonnosti rozhodnutí žalovaného zcela
dostačující.
Nedůvěru ve státní instituce ani nespokojenost s životní úrovní stěžovatele pod hranicí
bídy, když tato má podle něj svůj původ právě v tom, že stěžovatel pochází z rodiny bývalého
statkáře, nelze přiřadit k důvodům pro udělení azylu jak je má na mysli §12 zákona o azylu.
Pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny ve smyslu §13 pak objektivně nebyly
splněny
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování
vycházel, rozhodnutí žalovaného shledal soud řádně odůvodněným. Námitky uplatněné
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) tak shledal Nejvyšší správní soud rovněž
nedůvodnými.
Z tvrzení stěžovatele o důvodech pro vyslovení překážky vycestování, které jsou
dovozovány z možné perzekuce, nelze pro nekonkrétnost dovodit, nejen že by tato okolnost
mohla být způsobilá odůvodnit udělení azylu, ale ani založit překážku vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Nevyplývá z tohoto ničím nepodloženého tvrzení, že by byl stěžovatel
nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo
do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest
smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Protože soud rozhodoval ve věci o níž přísluší rozhodovat dle ust. §56 odst. 2 s. ř. s.
přednostně a rozhodl tímto rozsudkem již o věci samé, neposuzoval samostatně žádost
stěžovatele o přiznání odkladného účinku, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst.1 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. dubna 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu