ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.375.2004
sp. zn. 5 Azs 375/2004 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: B. D., zast. advokátem JUDr. Petrem Králem, se sídlem AK Žižkovo nám. 80,
Mladá Vožice, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 10. 2. 2004, č. j. 14 Az 358/2003 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Soudem ustanovenému advokátovi JUDr. Petru Královi se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1075 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů
od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 8. 2003, č. j. OAM-3725/VL-20-04-2003, byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, o které rozhodl Krajský soud v Ústí
nad Labem výše uvedeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl; proti tomuto
rozsudku podal žalobce – nyní stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatňuje důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.); namítá,
že žalovaný se měl v řízení zabývat tím, jaké podmínky mají chudí a bezbranní lidé
na Ukrajině, zda mohou stát žádat o pomoc a zda se jim pomoci dostane. Připouští,
že v žádosti o udělení azylu neuvedl výslovně všechny skutečnosti svědčící o pronásledování
z důvodů uvedených v zákoně o azylu. Žalovaný, aniž zkoumal podmínky života na Ukrajině
rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, když tyto skutečnosti nezjišťoval,
soud měl proto rozhodnutí žalovaného zrušit. Požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, současně požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační
stížnosti, rozhodnutí o zamítnutí žádosti o azyl i rozsudek soudu považuje za správný a navrhl
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl jako
právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel požádal dne 7. 8. 2003 o udělení
azylu, v žádosti uvedl, že není členem žádné politické strany, není ani nebyl trestně stíhán.
Ukrajinu opustil v roce 2000 z ekonomických důvodů, neměl tam práci ani bydlení. V České
republice je nyní bez dokladů, má zde přítelkyni, nechce se proto vracet zpět do vlasti,
neboť se ani nemá kam vrátit. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 15. 8. 2003 uskutečnil
správní orgán se stěžovatelem pohovor za účelem spolehlivého zjištění skutečného stavu věci.
Z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území
nevyplynuly jiné důvody, než ekonomické potíže ve své vlasti a legalizace pobytu v České
republice.
Žalovaný ani krajský soud tedy nikterak nepochybil, když shledal žádost stěžovatele
o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného ustanovení. Skutkový stav,
ze kterého žalovaný i soud vycházel má oporu ve spise a není s ním v rozporu. Jestliže
v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděl stěžovatel pouze důvody, které
jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné skutečnosti svědčící tomu, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nelze správnímu orgánu
vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelem uplatněné.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, totiž, že stěžovatel
jako jediný důvod pro udělení azylu uvedl, že nemá práci ani kde bydlet a dále že pobývá
v České republice nelegálně, stejně jakož i skutečnost, že zde má přítelkyni, jde o důvody,
které jsou pro udělení azylu nerozhodné. V daném případě správní orgán rozhodne konečným
způsobem ve věci, bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu
dle §12 zákona. Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. 14 zákona je
určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu
dle §16 není zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení
azylu dle §14. Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další
důvody pro udělení azylu, postupoval v souladu se zákonem. Nepříslušelo-li o relevantních
důvodech pro udělení azylu rozhodovat správnímu orgánu, nemohla být tato skutečnost
přezkoumávána ani soudem. Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek
soudu I. stupně byly vydány v souladu se zákonem; tvrzený důvod dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. je proto nedůvodný.
Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 s. ř. s.)
při posuzování kasační stížnosti. Stěžovatel namítá v kasační stížnosti dále důvody dle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s, aniž je však jakkoli konkretizuje, proto soudu nezbylo, než konstatovat
v těchto bodech kasační stížnost neopodstatněnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně
po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, z důvodu
nadbytečnosti se již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst.1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soud stěžovateli pro toto řízení ustanovil zástupcem advokáta; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil
odměnu advokátky částkou 1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí věci (§9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
paušální náhradu výdajů částkou 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. května 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu