ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.376.2004
sp. zn. 5 Azs 376/2004 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: H. T. T. H., advokátem Mgr. Janem Lipavským, se sídlem v Hradci Králové,
Velké nám. 135, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2004, č. j.
30 Az 80/2003 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 26. 5. 2002, č. j. OAM-
658/VL-16-P17-2002, jímž byla žádost o udělení azylu zamítnuta podle §12, 13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu).
V kasační stížnosti stěžovatelka požadovala zrušení rozsudku krajského soudu
a vrácení mu věci k dalšímu projednání. Stěžovatelka namítá, že správní rozhodnutí není
podepsáno oprávněnou osobou a nejedná se vlastně tak o správní rozhodnutí pro jeho
neúplnost. Namítá tedy nicotnost tohoto rozhodnutí. Za nesprávné považuje i to,
kdy je rozhodnutí zasláno ve stejnopise, který podepíše osoba, která stejnopisy pořídila
a to i přesto, že ve správním spise je založeno rozhodnutí, které oprávněnou osobou
podepsáno je. Uvádí, že takovéto rozhodnutí, kdy žalovaný správní orgán neprojevil
dostatečným způsobem svou vůli, je nicotné. K absenci tohoto podpisu pak váže i nemožnost
uplatnit své právo namítnout podjatost takové osoby v řízení před soudem. Stěžovatelka
je přesvědčena, že napadené rozhodnutí bylo vyhotovenou osobou, nikoliv která je podepsána
pod odrážkou za správnost a nikoliv v Praze, ale v příslušném azylovém středisku a následně
doručeno žalobkyni, aniž by samo toto rozhodnutí bylo mezi tím zasláno do Prahy, kde by jej
stvrdil svým podpisem ředitel odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra,
odkazujíc na malý časový odstup. Ve chvíli, kdy je rozhodnutí předáno či doručeno účastníku
řízení, není rozhodnutí správního orgánu ještě podepsáno oprávněnou osobou a správní orgán
tak v rozhodné době dosud neprojevil svou vůli řádným a dostatečným způsobem. Dále
stěžovatelka uvádí, že jí nebyla dána možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k jeho
podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění, když měla možnost
se seznámit pouze v omezeném rozsahu jen s určitými vyjmenovanými listinami a nebyla
upozorněna na skutečnost, že ve věci se chystá správní orgán rozhodnout, a proto nemohla
se k věci vyjádřit ani předložit další důkazy. Konečně namítá, že se krajský soud nevypořádal
se všemi žalobními body, pouze ve stručnosti k některým procesním námitkám;
např. se nezabýval porušením §3 odst. 3 nebo §3 odst. 4 správního řádu. Dále je přesvědčena
o tom, že soud, pokud měl za to, že její námitky jsou obecné, jí měl vyzvat k tomu,
aby žalobu doplnila, to však neučinil.
Z vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti plyne, že popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu I. stupně byly
vydány v souladu s právními předpisy. Je odkazováno na správní spis a napadené rozhodnutí
a dále na podání a výpovědi v průběhu správního řízení. Z vyjádření ředitele odboru azylové
a migrační politiky je zřejmé, že originál rozhodnutí podepisovala oprávněná osoba, Ing. L. S.
Pochybnosti o pravosti vůle správního orgánu nejsou na místě a ani akceptovatelné
v souvislosti se spekulacemi stěžovatelky o mechanismu předávání vyhotovení rozhodnutí
mezi pracovišti odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, jelikož se jedná pouze
o ničím nepodložené domněnky. Námitka týkající se nemožnosti vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí, je vyvrácena, podle žalovaného, protokolem o pohovoru se stěžovatelkou ze dne
19. 2. 2002.
Z obsahu spisu je zřejmé, že soud žalobě po přezkoumání žalobních námitek
nevyhověl a zamítl ji, když vycházel z obsahu správního spisu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové v mezích důvodu §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zák. č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák.)
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák.), jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí
kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny
před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel Nejvyšší
správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Soud 1. stupně se nemohl vypořádal s námitkou, co se týče chybějícího podpisu
ředitele příslušného odboru Ministerstva vnitra, jelikož nebyla předmětem žaloby. Nejvyšší
správní soud ji proto musí považovat za novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s., ke kterému
se nepřihlíží při rozhodování o podané kasační stížnosti. Lze nicméně konstatovat, že tato
námitka nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé za situace, kdy správní spis
obsahoval rozhodnutí, na němž žádná z předepsaných náležitostí nechyběla. V tomto se soud
neodchyluje od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. 5 Azs 116/2004,
2 Azs 5/2004, 3 Azs 277/2004). Ovšemže chybějící podpis na dalším vyhotovení rozhodnutí
z něj nicotný akt nečiní; z obsahu správního spisu je zřejmé, že bylo rozhodnuto orgánem
k tomu věcně a místně příslušným v rámci jeho pravomoci a rozhodnutí obsahuje všechny
náležitosti, jak je stanoví §47 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), totiž
podpis s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby. Tento obecný procesní
předpis, jimž se správní orgán při svém rozhodování řídí, pak nespojuje s chyběním některých
z těchto náležitostí na dalším vyhotovení rozhodnutí tak závažný důsledek, pro který by měl
soud v rámci přezkumného řízení soudního rozhodnutí jako takové zrušit či snad vyslovit jeho
nicotnost. I v daném případě originál správního rozhodnutí je opatřen vlastnoručním
podpisem oprávněné osoby. Nebyl proto důvod, aby se soud 1. stupně touto otázkou
samostatně zabýval ex offo z důvodu nicotnosti.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jí uplatňované neodůvodňují aplikaci
§12 písm. b) zákona o azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením
lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je
výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně
stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. IV. ÚS 12/04).
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §2 odst. 4 cit. zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Aby obava mohla být považována za důvod, pro který lze udělit azyl ve smyslu
ust. §12 cit. zákona, musí jít o pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 cit. zákona a toto
pronásledování se musí uskutečňovat z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Pokud jde o první podmínku,
útlak může být považován za pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 cit. zákona, pokud
je podporován či trpěn úřady v domovském státě. Stěžovatelka v průběhu správního řízení
netvrdila výskyt výhrůžek ze strany orgánů státní správy a na podporu tvrzení, jež by bylo
možné podřadit pod ust. písm. a), netvrdí vůbec nic. Z protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu ze dne 19. 2. 2002 vyplývá zcela jednoznačně, že o azyl žádá proto,
že v České republice chce žít a pracovat. Ve Vietnamu neměla práci, nemá žádnou
kvalifikaci, vlast opustila ve špatné ekonomické situaci a obává se vrátit proto, že by byl život
pro ni mnohem těžší a práci by nenašla. V návrhu na zahájení řízení o udělení azylu dne
23. 1. 2002 jako jediný důvod opuštění své vlasti uvedla ekonomický problém, totiž
že neměla práci a neměla z čeho žít. Za této situace Nejvyšší správní soud neshledává žádné
pochybení správního orgánu, posléze ani soudu I. stupně v právním hodnocení pozice
stěžovatelky v řízení o udělení azylu.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nedostatečného
způsobu provedení dokazování ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. K tomu soud upomíná,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit, jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení
před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatelka
v řízení před tímto soudem uplatnila. Tvrzení stran porušení §3 odst. 3, 4 správního řádu, jak
bylo uvedeno v žalobě, nebylo soudem 1. stupně opomenuto, když v závěru rozsudku
vyslovuje zřetelný závěr o dostatečně zjištěném skutkovém stavu správním orgánem
a z obsahu celého odůvodnění napadeného rozsudku soudu je zřejmé, že rozhodnutí správního
orgánu považuje za souladné se zákonem, tudíž i procesní úpravou, jíž se při svém
rozhodování žalovaný řídil. Soud neshledal pro výše uvedené nic, co by svědčilo pro důvod
pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Správní orgán nemá povinnost,
aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné
a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav
věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Důvodem pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu rovněž neshledal Nejvyšší
správní soud opodstatněnou, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatelku z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídil.
Úvaha o zbavení možnosti vznášet námitku podjatosti vůči soudcům ve smyslu §8
s. ř. s. není namístě, neboť, pomineme-li spekulativnost této otázky, zákon stanoví další
pojistku, kterou je povinnost soudce důvod své podjatosti oznámit (srov. §8 odst. 3 s. ř. s.).
Navíc vždy existuje možnost vznést v průběhu soudního řízení dotaz, zda se některá
ze soudních osob na předchozím řízení nepodílela.
Ze spisového materiálu je nabíledni, že stěžovatelka nebyla nikterak krácena na svém
právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění,
jak plyne z protokolu založeného ve správním spise na č. l. 15, pořízeného v rámci pohovoru
k žádosti o udělení azylu dne 19. 2. 2002.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými námitky stěžovatelky,
ale shodně s krajským soudem shledal rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněným, jeho
závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného dokazování. Ze správního spisu
je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých
důkazních prostředků při svém rozhodování vycházel. Ty pak byly řádně zhodnoceny
a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při
svém rozhodování o tom, zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12, §13 odst. 1
a odst. 2 a §14 vycházel.
Žalovaný úřad ani krajský soud tedy nikterak nepochybil, když shledal žádost
stěžovatelky o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného ustanovení. Skutkový
stav, ze kterého žalovaný i soud vycházel, má oporu ve spise a není s ním v rozporu.
V žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděla stěžovatelka pouze důvody,
které jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné skutečnosti svědčící tom, že by mohla být
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Rozhodnutí
žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly vydány v souladu
se zákonem; tvrzený důvod dle §103 odst. 1 písm. a), b) i d) s. ř. s. je proto nedůvodný,
naopak, krajský soud nepochybil, jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora
uvedených důvodů proto i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná a zamítl ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti s tím, závěrem, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti
rozhodováno přednostně.
Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. března 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu