ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.380.2004
sp. zn. 5 Azs 380/2004 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: O. S., zastoupeného Mgr. Jekatěrinou Sochorovou, advokátem se sídlem Praha 1,
Dlouhá 16, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, č. j.
11 Az 198/2003 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů v řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovené advokátce Mgr. Jekatěrině Sochorové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1075 Kč, která jí bude vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 1. 2003, č. j. OAM-4237/CU-06-P16-2001,
bylo dle §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) zastaveno řízení.
Žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 25. 5. 2004, č. j. 11 Az 198/2003 - 56, jako nedůvodná zamítnuta.
V kasační stížnosti podané z důvodů podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), stěžovatel pouze obecně namítá,
že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav, důkazy jež si opatřil nebyly úplné
a rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů – není zde logická vazba mezi rozhodnutím
a podkladem pro ně. Tímto postupem žalovaný porušil §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §34
odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, (správní řád). Dále uvádí, že ve své zemi
je ohrožen na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, neboť stát takové poměry trpí a podporuje
je. Domnívá se proto, že v jeho případě jsou dány důvody pro udělení humanitárního azylu
dle §14 zákona o azylu, přičemž se odvolává na čl.3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod, poukazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas a ve
věci Vilvarajah. Dovolává se rovněž čl. 43 a čl. 53 Příručky postupů a kriterií pro určování
právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě. Součástí
kasační stížnosti je i žádost stěžovatele o nařízení veřejného jednání, žádost o ustanovení
zástupce a tlumočníka.
Vzhledem k výše uvedeném navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost
s tím, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy a plně
odkázal na správní spis. K námitkám v kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel neprokázal
žádnou souvislost mezi jeho případem a citovanými rozsudky Evropského soudu, stěžovatel
podle žalovaného neuvedl žádné důvody, jež by byly podřaditelné pod čl. 43 a čl. 53 citované
Příručky.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 28.11.2000 návrh
na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém jako důvod, pro který o azyl žádá, uvedl problém
s podsvětím. Dne 6. 12. 2000 požádal o odchod do soukromí s tím, že se bude zdržovat
na adrese P. 8 – B., Š. 359/25. Dne 25. 1. 2001 ohlásil změnu adresy: rekreační domek 0208,
R., pošta Š., dne 9. 10. 2001 ohlásil další změnu adresy: Š. 2278, P. 10, dne 21. 3. 2002
ohlásil další změnu adresy svého pobytu: u pana R. T., P. 326/78, P. 6. Na tuto adresu mu
žalovaný zaslal 1. předvolání k pohovoru na den 29. 10. 2002, na který se stěžovatel
nedostavil a neučinil tak ani na 2. předvolání k pohovoru, jenž se měl konat dne 16. 12. 2002.
Protože obě předvolání byla stěžovateli řádně doručena a stěžovatel se k pohovorům z žádosti
o azyl nedostavil, žalovaný dle §25 písm. d) zákona o azylu řízení zastavil.
Proti rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení podal stěžovatel žalobu, ve které
v obecné rovině namítl porušení ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46, §47
odst. 3 správního řádu a dále uvedl, že pobýval v soukromí a to na výše uvedených adresách;
na poslední z nich pak do konce roku 2002. Jako účastník správního řízení však pobytové
středisko pravidelně navštěvoval, avšak při těchto návštěvách mu žádná informace ohledně
výzev k pohovorům nebyla sdělena.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2004 žalobu jako neodůvodněnou
zamítl. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že na základě skutečností ze správního spisu
a na základě tvrzení žalobce v žalobě, kdy tento sám uvedl, že se v místě doručování po celou
dobu zdržoval, soud dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, tj. že předvolání k pohovorům
byla stěžovateli doručena. Žalovaný proto dle soudu nepochybil, když neúčast stěžovatele
na pohovorech považoval za nedostavení se bez vážného důvodu a protože stav spisového
materiálu neumožnil rozhodnout ve věci samé, žalovaný oprávněně řízení zastavil.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Z podané kasační stížnosti však nelze zjistit jakými konkrétními vadami trpělo řízení
před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel
v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze obecně uvádí,
že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, důkazy,
které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, a nemohl tedy správně usuzovat
na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval.
Žalovaný však nerozhodoval ve věci samé.
Dle §23 odst. 1 zákona o azylu provede pověřený pracovník ministerstva za účelem
spolehlivého zjištění skutečného stavu věci pohovor se žadatelem o udělení azylu.
O provedeném pohovoru sepíše protokol. Dle odst. 2 tohoto ustanovení je žadatel o udělení
azylu povinen se dostavit na předvolání ministerstva k pohovoru.
Dle §25 písm. d) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže žadatel o udělení azylu
se bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru (§23 odst. 2) nebo neposkytuje
informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci a na základě dosud
zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
K naplnění podmínek pro zastavení řízení je tedy třeba opakované nedostavení
se k pohovoru (zde tedy nejméně ve dvou případech) přičemž nesmí existovat důvod, pro
který se tak stalo. Prvotním předpokladem toho, aby žadatel o azyl mohl tuto svoji zákonnou
povinnost splnit, je proto jeho řádná vědomost o konání pohovoru a povinností správního
orgánu je řádným způsobem tuto skutečnost žadateli sdělit.
Ze správního spisu žalovaného, tak jak byl předložen Nejvyššímu správnímu soudu,
vyplynulo, že žalovaný obě předvolání k pohovorům doručoval stěžovateli na adresu
P. 78/326, P. 6, u p. R. T. První předvolání ze dne 24. 9. 2002, kterým byl stěžovatel vyzván,
aby se účastnil dne 29. 10. 2002 pohovoru k podané žádosti, bylo stěžovateli řádně doručeno
a to uplynutím úložní doby ve smyslu §24 odst. 2 správního řádu. Protože se stěžovatel, ač
řádně předvolán, k tomuto pohovoru nedostavil, zaslal mu žalovaný druhé předvolání k
pohovoru a to na den 16. 12. 2002. I toto druhé předvolání bylo stěžovateli řádně doručeno
uplynutím úložní doby ve smyslu §24 odst. 2 správního řádu. Ani na druhé předvolání však
stěžovatel nereagoval a k pohovoru se nedostavil, aniž by svoji neúčast řádně omluvil.
V posuzovaném případě konstatoval proto Nejvyšší správní soud, že došlo k doručení
písemností žalovaného stěžovateli ve smyslu §24 odst. 2 správního řádu, neboť se stěžovatel
v místě doručení zdržoval a v řízení nebylo prokázáno takové pochybení doručovatele (pošty),
které by na doručení písemnosti fikcí ve smyslu tohoto ustanovení mělo zásadní vliv (např.
zkrácení úložní doby). Ze strany žalovaného proto došlo k naplnění podmínek pro zastavení
řízení dle §25 písm. d) zákona o azylu.
V řízení před správním orgánem tedy nedošlo k tvrzeným vadám v řízení před
správním orgánem, pro něž by měl soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
Námitky stěžovatele o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu ohledně jeho důvodů,
pro které požádal o udělení azylu a důvodů, pro které se nemůže vrátit do vlasti, považuje
Nejvyšší správní soud v tomto řízení za právně irelevantní, neboť žalovaný ani soud v této
věci meritorně nerozhodoval.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovateli nebyl soudem k jeho
žádosti ustanoven tlumočník pro řízení o kasační stížnosti, neboť potřeba jeho ustanovení
nevyšla vzhledem k okolnostem případu v řízení před soudem najevo (§18 odst. 2 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s.). Stěžovatel byl v řízení zastupován advokátem znalým českého
jazyka.
K požadavku stěžovatele na nařízení jednání odkazuje Nejvyšší správní soud
na ustanovení §109 odst.1 s. ř. s., dle kterého rozhoduje o kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání. Pouze tehdy, považuje–li to za vhodné nebo provádí-li
dokazování, nařídí k projednání věci jednání. V případě řízení o kasační stížnosti stěžovatele
však potřeba nařídit jednání nenastala.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 1x1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí
a příprava věci a 1x75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. května 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu