ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.383.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: S. T., zast. Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem v Sedlčanech, Nádražní 106,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2004, č. j. 60 Az 74/2004 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Ing. Marka Němce se u r č u je částkou 3225 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce – stěžovatel se včas podanou kasační stížností domáhal zrušení rozsudku
Krajského soudu v Ostravě shora a vrácení věci k novému řízení a rozhodnutí z důvodů
specifikovaných v §103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ostravě posoudil uvedenou věc
v rozporu s platným právním řádem a dále shledává vážná pochybení všech dosavadních
orgánů v řízení o udělení azylu v projednání věci u Krajského soudu v Ostravě, kdy tento
uvedený soud projednal věc v rozporu se zákonem o azylu v platném znění.
Současně požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, tlumočníka
a osvobození od soudních poplatků a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
které odůvodňuje hrozbou vážného nebezpečí z politických důvodů na Ukrajině.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2004, č. j. 60 Az 74/2004 - 38
byl zástupcem stěžovatele pro kasační řízení ustanoven advokát Mgr. Ing. Marek Němec,
sídlem v Sedlčanech, Nádražní 106. Současně bylo ustanovenému zástupci uloženo ve lhůtě
jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení doplnit kasační stížnost stěžovatele o údaj,
v jakém rozsahu se rozsudek napadá a o důvody kasační stížnosti podle ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. V odůvodnění tohoto usnesení soud I. stupně uvádí, že důvody podané
kasační stížnosti nejsou dostatečně konkretizovány, proto stanovil zástupci stěžovatele
zákonnou měsíční lhůtu k doplnění kasační stížnosti dle §106 odst. 3 s. ř. s. s poučením,
že nebude-li kasační stížnost ve výše uvedeném smyslu doplněna, může být řízení o kasační
stížnosti podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnuto. Toto usnesení bylo zástupci stěžovatele
doručeno dne 20. září 2004, zákonná lhůta tedy skončila dnem 20. října 2004.
Zástupce stěžovatele podal po nahlédnutí do spisu u KS v OStravě dne 7. 10. 2004
doplnění kasační stížnosti ze dne 21. října 2004, téhož dne podáno k doručení prostřednictvím
pošty a na podatelnu Krajského soudu v Ostravě doručeno dne 22. 10. 2004. Ve svém podání
zástupce stěžovatele žádal o prodloužení lhůty.
V doplnění kasační stížnosti upozorňuje na nezákonnost napadeného soudního
rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, když se soud na 4. straně
odůvodnění ztotožnil jako s podkladem pro vydání rozhodnutí s tvrzením ze správního spisu,
že „žalobce vstoupil do azylového řízení s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění,
ač objektivně mohl o udělení azylu požádat dříve“. Soud se dle názoru zástupce stěžovatele
měl zabývat otázkou, jak mohl stěžovatel podat včasnou žádost o azyl, když vůbec nevěděl,
že něco takového existuje a podal ji okamžitě, ručně psanou v ruském jazyce, jakmile
se dověděl o takové možnosti. Soud I. stupně tvrdí – a to je považováno stěžovatelem
za nesprávné právní posouzení – že stěžovatel mohl objektivně podat žádost o azyl dříve.
Zákon o azylu ale objektivní možnost nežádá a uvádí pouze slovo „mohl podat žádost“,
z čehož plyne, že se jedná o subjektivní možnost.
Stěžovatelem navrhovaná zmatečnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě
je zástupcem stěžovatele spatřována v tom, že žalobce nebyl zcela zjevně způsobilý sám hájit
své zájmy a práva a soud mu měl ustanovit advokáta už pro řízení před Krajským soudem
v Ostravě; chyběly tu tedy podmínky řízení, jež mohly mít za následek nezákonnost
napadeného rozhodnutí. Ač důvody v §103 s. ř. s. jsou taxativně vyjmenovány, tak například
zmatečnost řízení již lze spatřovat v různých tam neuvedených absencí podmínek řízení,
např. v absenci právního zastoupení, vyžaduje-li takové zastoupení ochrana zájmů účastníka.
Podle ustanovení §3 odst. 2 s. ř. s. se na řízení o správních žalobách vztahuje přiměřeně
občanský soudní řád, v němž se uvádí v §30 odst. 2, že vyžaduje-li to ochrana zájmů
účastníka, ustanoví mu předseda senátu zástupce z řad advokátů. Z podané správní žaloby
je zřejmé, že byla vyplněna jako formulář, vzor, kde některá slova zůstala v původním znění
a některá slovesa jsou přechýlená, ačkoli stěžovatel je muž. Konečně i Krajský soud v Ostravě
konstatoval jako důvod zamítnutí žaloby, že žaloba jen obecně cituje ustanovení správního
řádu. Potřeba právního zastoupení byla dle názoru zástupce stěžovatele zjevná už v řízení
o žalobě, když stěžovatel je cizinec bez znalosti českých poměrů a povoláním stolař. Soudní
řád správní byl původně koncipován jako zákon advokátský s předpokladem povinného
zastoupení už v řízení o žalobě, přičemž ve schvalovacím procesu povinné zastoupení
odpadlo a zůstalo jen u kasační stížnosti. Ovšem povinné zastoupení v kasační stížnosti,
která respektuje koncentraci řízení a nelze tedy do stížnosti uvádět argumenty, které v řízení
o správní žalobě byly ponechány stranou, je trochu pozdní, navíc i protože v kasační stížnosti
lze naříkat toliko nezákonnost, narozdíl od řízení o správní žalobě, kde lze přezkoumat
správnost i korektnost správního uvážení, případně jeho zneužití, jenž může spočívat i v tom,
že azyl se někomu udělí a jinému ve stejných podmínkách se neudělí. Proto by měly správní
soudy v řízení o správních žalobách více využívat ustanovování advokáta pro ochranu zájmů
žalobce, tedy zejména se to mělo stát v řízení předcházejícím tomuto řízení o kasační
stížnosti. Poměr rovnosti zbraní, tedy poměr rovnosti stran je zjevně nespravedlivý,
když na jedné straně se ví, že správní žaloba je natolik složitá věc, že v prvním stupni
ji rozhoduje soud krajského typu specializovaným samosoudcem, a na druhé straně stojí téměř
bezdomovec, bez znalosti jazyka i správního práva a v kasační stížnosti již mnoho prostředků
k prosazení svých práv nemá, když jich neužil v řízení o žalobě.
Konečně zástupce stěžovatele v doplnění kasační stížnosti spatřuje zmatečnost řízení
před soudem I. stupně spočívající v tom, že stěžovatel nebyl vyzván k doplnění žaloby –
na odstranění vad, spočívajících v její obecnosti a neurčitosti a mělo být nařízeno ústní
jednání. Tento nedostatek mohl mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Díky
předchozí vadě se stalo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, protože správní žaloba
nepopisuje žádný rozhodný skutkový stav, přičemž rozhodnutí má být aplikací práva
na tvrzený a důkazy prokázaný skutkový stav. Tato nepřezkoumatelnost může ukrývat
nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Například žalobce tvrdil do žaloby v bodě II.,
že napadené správní rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Kdyby soud
vyzval žalobce, v jaké věci správní orgán pochybil, mohl by se dovědět argumenty,
které by působily ve prospěch žalobce, tedy podobné argumenty, jako jsou v rozhodnutí
č. 181 NSS publikované ve Sbírce NSS 4/2004.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 23. 8. 2004
(tedy před podáním doplnění kasační stížnosti zástupcem stěžovatele), když odkazuje pouze
na správní spis a nepodporuje přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Po doplnění kasační stížnosti zástupcem stěžovatele byl žalovaný opětovně vyzván
k vyjádření, což ovšem neučinil.
Krajský soud v Ostravě bez dalšího předložil věc k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu
soudu s předkládací zprávou na č. l. 47. Nejvyšší správní soud vrátil věc Krajskému soudu
v Ostravě k rozhodnutí o žádosti zástupce stěžovatele, aby krajský soud prodloužil lhůtu
k doplnění kasační stížnosti. Této žádosti krajský soud vyhověl usnesením ze dne 26. 5. 2005
a lhůtu prodloužil do 22. 10. 2004.
Z obsahu předloženého spisu soudního a správního vyplývá, že žalobce se domáhal
u Krajského soudu v Ostravě zrušení rozhodnutí žalovaného ministerstva ze dne 17. 3. 2004,
č. j. OAM-112/LE-VL02-VL02-2004, jímž byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).
V rámci prohlášení - návrhu na zahájení řízení o udělení azylu sepsaného dne
18. 2. 2004 stěžovatel uvedl, že je ukrajinské národnosti, že se v ČR nachází již 5 let a doma
má problém s mafií, dluží dost peněz a obává se o svůj život v případě návratu na Ukrajinu,
proto žádá o azyl. V rámci pohovoru k žádosti o udělení azylu konaném dne 23. 2. 2002
uvedl, že začal mít strach o svůj život. Z Ukrajiny odjel proto, že dlužil peníze z podnikání,
prodával zboží v „second handu“; na policii se neobrátil, odstěhovat se do jiné části země
původu nechtěl, do ČR přicestoval přes Polsko a v ČR pracoval načerno, dokonce pobýval
ve vazbě za krádež, až mu bylo uděleno správní vyhoštění. Azylové řízení považuje
za prostředek, aby mohl zůstat v ČR.
Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že důvodem žádosti o udělení azylu stěžovatele
byl záměr vyhnout se hrozícímu vyhoštění, tedy návratu do vlasti, dále snaha zlegalizovat
si tak své další setrvávání na území ČR. Skutečnosti, které stěžovatel uvedl již v žádosti
o udělení azylu, mu byly známy již dříve a v podání žádosti o udělení azylu na území ČR
mu v této době nebránily žádné objektivní skutečnosti.
Krajský soud v Ostravě se po projednání věci v rozsudku důkladně zabýval
jednotlivými žalobními body; soud nezpochybňuje, že důvody stěžovatelem uvedené mohou
být závažné, nejsou však těmi důvody, pro které by mu měl být azyl udělen. Poskytnutí azylu
zákon nepodmiňuje pouhým rozhodnutím cizince požádat o azyl, ale vedle projevu vůle
se vyžaduje splnění zákonem vymezených předpokladů, bez nichž nemůže být žádost
úspěšná. Z hlediska výkladu §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu v souvislosti s §12 zákona
o azylu se proto soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným žalovaným ve svém rozhodnutí,
a sice že žalobce ač objektivně mohl o udělení azylu požádat dříve, vstoupil od azylového
řízení s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, které mu bylo uděleno podruhé,
a to již na deset let. Soud konstatoval, že žalovaný si opatřil zcela dostačující množství
podkladových zpráv pro posouzení situace stěžovatele v zemi původu, soud neshledal
žádného věcného ani procesního pochybení žalovaného při jeho rozhodování.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu §103 odst. 1 zákona písm. a) až d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzená nezákonnost, jak ji stěžovatel namítá v kasační stížnosti, spočívající
v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta,
popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi
skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní
normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Z rozsudku krajského soudu napadeného kasační stížností je zřejmé, že se jmenovaný
soud zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování
zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením
§75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí
vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Námitka stěžovatele, že důvodem pro neudělení azylu byly potíže stěžovatele
se soukromými osobami (mafie), nelze mezi relevantní důvody pro udělení azylu vůbec řadit.
Nebylo prokázáno ve smyslu pojmu pronásledování dle zákona o azylu, že je to státní moc,
která by jej zjevně či skrytě pronásledovala.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ust. §2 odst. 4 cit. zákona ve znění platném v době
rozhodování správního orgánu se za pronásledování pro účely tohoto zákona považovalo
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Podle ust. §14 zákona o azylu mohlo ministerstvo udělit azyl z humanitárních
důvodů, i když v řízení o azylu nebyly zjištěny důvody podle ust. §12 cit. zákona.
V dané věci stěžovatel ve správním řízení netvrdil, že by byl v domovském státě
vystaven jakýmkoli výhrůžkám, pronásledování ani diskriminaci, což dokladuje správní spis
na č. l. 16, resp. 17, kde jsou uvedeny důvody stěžovatele k žádosti o udělení azylu, rovněž
v Protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na území ČR ze dne 23. 2. 2004,
založeno na č. l. 21 správního spisu. Aby obava z útlaku mohla být považována za důvod,
pro který lze udělit azyl ve smyslu ust. §12 cit. zákona, musí mít tato činnost charakter
pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 cit. zákona a toto pronásledování se musí
uskutečňovat z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů. Pokud jde o první podmínku, útlak může
být považován za pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 cit. zákona, pokud je podporován
či trpěn úřady v domovském státě. Stěžovatel v průběhu správního řízení netvrdil výskyt
výhrůžek ze strany samotných orgánů státní správy. Jak soud I. stupně správně konstatoval,
žalovaný se úplně a řádně vypořádal se situací stěžovatele - a konstatoval, že nebylo
prokázáno, že by se stěžovatel stal nepohodlným státním orgánům Ukrajiny, či byl jimi
pronásledován – stěžovatel ostatně nebyl prakticky politicky činný.
K aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu je nucen Nejvyšší správní
soud připomenout, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula nepochybná
skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. k) zákona, totiž, podat žádost o udělení
azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání
do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve, jde o důvody, které jsou pro udělení
azylu nerozhodné. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci
bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona.
Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody
pro udělení azylu, postupoval v souladu se zákonem. Nepříslušelo-li o relevantních důvodech
pro udělení azylu rozhodovat správnímu orgánu, nemohla být tato skutečnost přezkoumávána
ani soudem. Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
byly vydány v souladu se zákonem.
K „objektivní možnosti stěžovatele požádat o azyl již dříve“ Nejvyšší správní soud
dodává, že stěžovatel při vědomí svého nelegálního setrvávání na území ČR a s připuštěním
jeho neznalosti azylové úpravy podal žádost o azyl opravdu v subjektivním pojetí;
lze upřesnit, že pojmem „objektivně“ lze mínit „bez objektivních překážek“.
Nejvyšší správní soud tak neshledal námitky stěžovatele spočívající v nezákonnosti
a nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení za důvodné.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud důkazní materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru. Takové vady řízení však nebyly shledány. Ze správního spisu je zcela zřejmé,
že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování a je z něj zřejmé, z jakých důkazních
prostředků správní orgán při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky
byly zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož
správní orgán při svém rozhodování o tom, zda jsou zde důvody pro udělení azylu vycházel.
Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel nebyl nikterak krácen na svém
právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění.
V rámci protokolu o pohovoru k žádosti o azyl byla stěžovateli poskytnuta informace o všech
pramenech, z nichž správní orgán vycházel, s možností se k tomu vyjádřit. Nejvyšší správní
soud se ztotožňuje se stanoviskem soudu I. stupně, totiž že šlo o „hrozby“ osob, jež nemají
prokazatelnou souvislost se státní politikou a nejde ani o projevy státní moci buď přímo
vyvolané, podporované či vědomě trpěné, záměrně nedostatečně potlačované. Při řešení svých
problémů s tzv. mafií se ani neobrátil na policii.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele stran
rovnosti zbraní dle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., dle nějž je rozuměna zmatečnost
řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval
vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch
účastníka v důsledku trestného činu soudce. Námitku stěžovatele považuje Nejvyšší správní
soud nepřípadnou, když na č. l. 20-22 je založen protokol o jednání ve věci, a bylo
tak vyhověno požadavku na přezkum všech stěžovatelových tvrzení při ústním jednání.
Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal
Nejvyšší správní soud opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně
srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně
vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními
úvahami se při rozhodování řídily.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovateli nebyl soudem
k jeho žádosti ustanoven tlumočník pro řízení o kasační stížnosti, neboť potřeba
jeho ustanovení nevyšla vzhledem k okolnostem případu v řízení před soudem najevo
(§18 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.). Stěžovateli byl ustanoven advokát na jeho žádost
pro řízení o kasační stížnosti.
Soud I. stupně byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního,
onen soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
naopak negativní rozhodnutí by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému
soudnímu řízení.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává. Soudem ustanovenému advokátovi byla odměna stanovena
podle §7,§9 odst. 3 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 68/2003 Sb. ve výši
3225 Kč /3 úkony: dle §11 odst. 1 písm. b) první porada, převzetí, příprava věci, je-li
zástupce ustanoven soudem, písm. d) písemné podání ve věci samé – doplnění kasační
stížnosti, písm. f) nahlédnutí do spisu s přihlédnutím k §11 odst. 3, a náhrady hotových
výdajů 3 x 75 Kč dle §13 odst. 3 cit. vyhlášky/.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. června 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu