ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.44.2005
sp. zn. 5 Azs 44/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: L. S., zast. advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem AK Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 30 Az 277/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, č. j. 30 Az 277/2003 - 24, zamítl Krajský soud
v Hradci Králové žalobu žalobce – stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
30. 7. 2003, č. j. OAM-1862/VL-20-K02-2003. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl
stěžovateli udělen v České republice azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně
bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel napadá postup soudu I. stupně a stejně tak i žalovaného spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky, a to, zda je možno na případ stěžovatele vztáhnout
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, tedy, že žádost o azyl byla
stěžovatelem podána důvodně. Stěžovatel se ve své domovské zemi dostal do finančních
potíží, kdy vymahači fiktivních dluhů stěžovatele pronásledovali. Vymahači k vymáhání
pohledávky použili osob ze zločineckých struktur a stěžovatel tak byl ohrožen nejenom
na zdraví, ale i na životě. Pokud hledal ochranu u státních orgánů před vydíráním, pak zjistil,
že i tyto jsou součástí zločineckých struktur a stěžovatel tak nemá šanci zajistit ochranu své
osoby. Z tohoto důvodu nezbylo stěžovateli než vycestovat ze země a požádat o azyl.
Stěžovatel je přesvědčen, že právě s ohledem na shora uvedené je dán důvod k udělení azylu
dle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, neboť stěžovatel patří do sociální skupiny
nečlenů zl očineckých struktur a je těmito strukturami pronásledován právě z toho důvodu,
že není členem těchto struktur a domovský stát tuto situaci toleruje.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na čl. 65 metodologické Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že k pronásledování může docházet
nejen ze strany státních orgánů, ale taktéž může vycházet od některých složek obyvatelstva,
které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní obyvatelstvo
páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování,
pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu.
Stěžovatel spatřuje naplnění důvodu k podání kasační stížnosti uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když má za to, že žalovaný nedostatečným
způsobem provedl dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu nemohl
spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nepřihlédl k omezeným možnostem stěžovatele ohledně
zajištění důkazních prostředků o persekuci v domovské zemi.
Stěžovatel se domnívá, že pro podání kasační stížnosti je taktéž dán důvod zakotvený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když soud nesprávným způsobem přezkoumal
předcházející správní řízení, respektive neshledal v tomto řízení procesní vady. Stěžovateli
je vytýkáno, že sice uvedl konkrétní ustanovení správního řádu, které měl žalovaný
ve správním řízení porušit, avšak k těmto nepřiřadil konkrétní skutkové důvody. Stěžovatel
je přesvědčen, že i v tomto případě je krajský soud povinen přezkoumat napadené rozhodnutí
a správní řízení jemu předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů. Dle názoru
stěžovatele žalovaný porušil správní řád minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl
dokazování ve věci. Rozhodnutí žalovaného je v rozporu s ustanovením §47 odst. 3
správního řádu, neboť není dostatečně odůvodněno. Tuto vadu, dle názoru stěžovatele, nelze
odstranit a proto je nutné řízení před správním orgánem provést opakovaně.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí se způsobem, s jakým se soud I. stupně vypořádal
s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Z hlediska skutkového pak soud
zcela přehlíží situaci na straně stěžovatele, neboť tento svůj návrat do domovské země
nepovažuje vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný. Při vycestování zpět
na Ukrajinu mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Při zjištění
státních orgánů, že stěžovatel požádal v ČR o azyl bude tento podroben persekuci,
resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Stěžovatel odkazuje
na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2002 ze dne 31. 3. 2003. Stěžovatel
se tedy domnívá, že v jeho případě jsou naplněny podmínky překážek vycestování ve smyslu
ustanovení §91 zákona o azylu, kterými se však žalovaný ani soud vůbec nezabývali.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně s ohledem na cizí státní příslušnost stěžovatele, z důvodu zajištění
jeho přítomnosti v České republice, tak, aby mohl řádně uplatňovat svá práva u soudu,
za situace, kdy azylové řízení končí doručením rozsudku krajského soudu , stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil písemným podáním ze dne 27. 1. 2005,
kde popřel oprávněnost podané kasační stížnosti a zároveň odkázal na obsah spisu, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele. V souvislosti se stěžovatelem tvrzeným
pronásledováním z titulu nečlenstvím v sociální skupině zločineckých struktur odkázal
na judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 20/2004 ze dne 5. 3. 2004. K tvrzeným
vadám ve správním řízení žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zákonem. Navrhuje
kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem p obytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na př iznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 25. 4. 2003. V žádosti o udělení azylu stěžovatel uvedl, že svoji vlast
opustil dne 22. 3. 2003. Půjčil si peníze, s nimiž odjel do města S., aby zde nakoupil
elektrospotřebiče, které chtěl následně prodat. V S. byl však okraden a tak peníze nemohl
vrátit. Situaci řešil tím, že si znovu půjčil a odjel do ČR, aby se zde ukryl před věřiteli.
V pohovoru konaném dne 11. 6. 2003 stěžovatel výše uvedené důvody odchodu
z vlasti zopakoval a dále upřesnil, že mu poté, co peníze nevrátil věřiteli, začali vyhrožovat
neznámí lidé, které označil za vyděrače. Na policii se neobrátil, neboť by to bylo zbytečné,
protože policie je v tomto ohledu nečinná. Žalovaný na základě provedeného správního řízení
vydal dne 30. 7. 2003 rozhodnutí, kterým dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu neudělil stěžovateli azyl. Současně vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval,
že stěžovatel opustil svou vlast, neboť měl problémy s věřiteli, tedy z důvodu, který nelze
podřadit pod taxativně uvedené právně relevantní důvody pro udělení azylu dle ustanovení
§12 zákona o azylu. Podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §13 odst. 1, 2 a ustanovení
§14 nebyly dle žalovaného taktéž naplněny. Žalovaný taktéž neshledal existenci překážek
vycestování dle §91 citovaného zákona.
Předmětné rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou ke Krajskému soudu v Hradci
Králové. Žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí a vrácení žalovanému k dalšímu řízení.
V žalobě obecně namítal porušení celé řady procesních ustanovení a vyslovil přesvědčení,
že splňuje podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu a pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona. Krajský soud
přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž by shledal námitky stěžovatele oprávněnými
a ztotožnil se se závěry žalovaného. Proto žalobu rozsudkem zamítl.
Výše uvedený rozsudek napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěry soudu a žalovaného o nedůvodnosti podané žádosti o azyl. Stěžovatel je přesvědčen,
že jsou u něj naplněny podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu,
když je pronásledován proto, že patří do jiné sociální skupiny, tedy do sociální skupiny
nečlenů zločineckých struktur a státní aparát v domovské zemi stěžovatele tuto situaci
toleruje. Stěžovatel opřel svá tvrzení o Příručku k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků, vydanou Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, konkrétně
o čl. 65. Pronásledováním se zde míní pronásledování nejen prostřednictvím úřadů nějaké
země, ale rovněž pronásledování pocházející od nějakých slo žek obyvatelstva namísto úřadů.
Pokud tyto úřady vědomě schvalují takovouto činnost nějakých složek obyvatelstva, lze tuto
považovat za pronásledování pro azylové účely.
Dle ust. §12 zákona o azylu, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §2 odst. 5 cit. zákona se za pronásledování
pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel v průběhu správního
řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by byly podřaditelné pod důvody pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu. Důvodem pro podání žádosti o azyl byly problémy
stěžovatele se splacením dluhu soukromé osobě. Krajský soud a žalovaný v souladu
se zákonem vyhodnotili, že tyto skutečnosti není možné podřadit pod důvody pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť v daném případě nešlo o pronásledování
stěžovatele z důvodu rasových, národnostních, náboženských, příslušnosti k určité sociální
skupině ani pro zastávání politických názorů tvrzené pronásledování stěžovatele . Podmínky
pro udělení azylu podle ustanovení §12 v daném případě splněny nejsou. Dle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu nelze problémy mezi soukromými osobami
v domovském státě považovat za některý z důvodů, pro něž by bylo lze podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu úspěšně odůvodnit žádost o azyl. Pokud stěžovatel nebyl
pronásledován z titulu jeho rasy, národnosti, náboženství, příslušností k určité sociální
skupině, přičemž „skupinu nečlenů zločineckých struktur“ není možno podřadit pod sociální
skupinu, kterou má na mysli ustanovení §12 zákona o azylu, nemůže se úspěšně domáhat
udělení azylu v ČR. Ačkoliv zákon o azylu pojem sociální skupina nijak nedefinuje,
za sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu nelze považovat nečleny zločine ckých struktur,
k nimž se stěžovatel hlásí. Sociální skupinou je nutno rozumět skupinu osob podobného
společenského původu, nebo postavení, obdobným majetkových poměrů, společenských
obyčejů apod. V případě občanů stojících mimo kriminální struktury nelze o sociální skupině
hovořit, neboť tyto osoby jejich postavení ve společnosti žádným způsobem nespojuje.
V případě stěžovatele nelze hovořit ani o pronásledování, které by bylo podporováno státem.
Stěžovatel se na policii neobrátil s žádostí o pomoc. V takovém případě nelze učinit závěr,
že takovéto jednání je prováděno, podporováno či trpěno úřady v domovském státě
nebo že tento stát není schopen zajistit ochranu před takovým jednáním.
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění kasačního důvodu ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Námitka stěžovatele spočívající v kritice provedeného dokazování ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., kdy žalovaný dle mínění stěžovatele nedostatečně provedl
dokazování a nerespektoval jeho důkazní nouzi ve vztahu k zajištění důkazů o persekuci
v domovské zemi, není opodstatněná.
Stěžovatel namítanou vadu v dokazování nijak nespecifikoval, neuvedl, jaké další
důkazní prostředky si měl žalovaný opatřit, jaké důkazy provést či k jakému závěru
o skutkovém stavu měl dojít. Kritiku správního rozhodnutí nelze založit pouze na tvrzení,
nejsou-li doplněna odkazem na konkrétní tvrzená pochybení. Taková tvrzení jsou soudně
nepřezkoumatelná. Povinnost zjistit skutečný stav věci ukládá správnímu orgánu ust. §32
zákona č. 71/1967 Sb. správního řádu. Dle citovaného ustanovení je správní orgán povinen
opatřit si potřebné doklady pro rozhodnutí. Důkazní břemeno v řízení vyplývající z břemene
tvrzení vázne však na žadateli o azyl. Správnímu orgánu nelze vytýkat jako vadu řízení,
nepřihlédl-li ke skutečnostem či důkazům jemu neznámým, případně známým pouze žadateli.
Dokazování shledal Nejvyšší správní soud dostatečným, přesvědčivým, stav věci byl zjištěn
spolehlivě, přesně a úplně, žalovaný i soud si opatřili potřebné podklady pro rozhodnutí,
k dokazování použili všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci,
rozhodnutí vyplývají ze zjištěných podkladů a je dostatečně zdůvodněno. Skutková podstata
má náležitou oporu ve spisech, při jejím zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit jeho zákonnost.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Taktéž s tvrzením stěžovatele, že je dán důvod pro podání kasační
stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit. Rozhodnutí není
nepřezkoumatelné nebo nesrozumitelné. Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení
před správním orgánem netrpělo vadou, kterou nelze odstranit, proto není nutné řízení
před správním orgánem zopakovat. Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem
a důvody žaloby, které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v souladu s citovaným ustanovením a vypořádal se se všemi uvedenými
námitkami, na obecně formulované procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné
rovině se s nimi také vypořádal. Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí vydané v první
správní instanci zákonným a jeho odůvodnění vyčerpávajícím a přesvědčivým. Žalovaný
svým povinnostem vyplývajícím z ust. §47 odst. 3 správního řádu dostál.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se p řekážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu, tak ani s ní nelze souhlasit. Stěžovatel se domnívá, že byla tato skutečnost
nesprávně posouzena, neboť v případě jeho návratu do vlasti mu hrozí nebezpečí a je tak dán
důvod pro vyslovení překážky vycestování ve smyslu zákona o azylu. V žalobě stěžovatel
pouze v obecné rovině vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím žalovaného, aniž by konkretizoval
důvody, pro které se obává návratu do vlasti a pro které lze na něj vztáhnout překážky
vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku
s předmětnou námitkou stěžovatele vypořádal, když uvedl, že žalovaný vycházel
při rozhodování z obsahu zpráv o situaci v zemi a taktéž ze všech údajů, které stěžovatel
žalovanému v průběhu správního řízení sdělil.
Z informací získaných žalovaným ve správním řízení, jejichž seznam tvoří přílohu
k protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu, s nimiž byl stěžovatel seznámen, zejména
ze zpráv o situaci v oblasti dodržování lidských práv na Ukrajině nevyplynuly důvody
zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom,
že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život
nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Překážku vycestování náležitě žalovaný posoudil ve svém rozhodnutí a s jeho
závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
V dané věci stěžovatel spatřuje existenci překážky vycestování v možné perzekuci
ze strany státních orgánů, které by byl v případě návratu na Ukrajinu vystaven. Ani s tímto
tvrzením nelze souhlasit, neboť je Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti známo,
že neúspěšní žadatelé o azyl v České republice nejsou po návratu na Ukrajinu nijak
postihováni.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř .s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra,
které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo,
a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 26. července 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu