ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.59.2005
sp. zn. 5 Azs 59/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: N. E., zast. advokátem Mgr. Radomírem Bašnárem, se sídlem AK Joštova 4,
Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2004,
č. j. 24 Az 448/2004 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 6. 2004, č. j. OAM-2190/VL-19-04-2004, nebyl
stěžovatelce udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě, který ji výše označeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek
uvedeného soudu je nyní napadán kasační stížností, ve které stěžovatelka uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Stěžovatelka namítá, že důvody, které ji vedly k odchodu z vlasti jsou dostatečné pro udělení
azylu z důvodu podle §12 a §14 zákona o azylu. Důvodem k odchodu ze země je odlišná
sexuální orientace, za kterou ji rodiče odmítají a která by jí v její vlasti přinesla problémy.
Dalším důvodem žádosti o azyl je snaha stěžovatelky o legalizaci pobytu. Stěžovatelka
se domnívá, že rozhodnutí žalovaného trpí vadami, pro které měl soud toto rozhodnutí zrušit,
popř. vyslovit nicotnost. Správní orgán zásadním způsobem porušil ust. §33 odst. 2 správního
řádu, když stěžovatelce nebyla dána možnost, aby se vyjádřila k podkladům, na základě
kterých správní orgán rozhodl a dále porušil §47 odst. 5 cit. zákona, když rozhodnutí
vykazuje závažné nedostatky způsobující nicotnost; v podrobnostech odkazuje na podanou
žalobu. Stěžovatelka požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
V dalším odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání stěžovatelky a její výpovědi
učiněné ve správním řízení. Má za to, že odlišná sexuální orientace není důvodem pro udělení
azylu dle §12 ani §14 zákona, stejně tak legalizace pobytu nezakládá nárok na mezinárodní
ochranu formou azylu. Navrhuje, aby kasační stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 20. 6. 2004 žádost
na zahájení řízení o udělení azylu a jako důvod uvedla, že má mongolskou státní příslušnost
i národnost, vyznává buddhismus, nebyla členkou žádné politické strany a nebylo
proti ní vedeno trestní stíhání. Z vlasti odjela kvůli problémům se svou odlišnou sexuální
orientací. V pohovoru konaném dne 28. 6. 2004, který byl veden na žádost stěžovatelky
v mongolském jazyce dále uvedla, že konkrétní problémy kvůli své odlišné sexuální orientaci
neměla, jen ve škole se k ní spolužačky chovaly odtažitě. Žila se ženou, obávala se reakce
okolí, poté se s ní rozešla. Problémy v této souvislosti se státními orgány, soudy nebo policií
neměla. Odjela do České republiky, protože zde chtěla žít a pracovat klidným životem.
V případě návratu se obává negativního postoje okolí a styděla by se před spoluobčany.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi
byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasov é nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila pouze obavami
z reakce okolí kvůli své odlišné sexuální orientaci a snahou legalizace pobytu v České
republice, aniž by jakkoli zmiňovala své pronásledování za uplatňování politických práv,
případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občankou, žalovaný správně
vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovatelce azyl podle ustanovení §12 azylového
zákona udělen.
Stěžovatelka je přesvědčena, že její důvody jsou dostačující i pro udělení
humanitárního azylu.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatelky byly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního
orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách
přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení se judikatura
obecných soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci,
se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétníh o případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav
v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, nevybočil
z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody
hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla. Přesvědčení
stěžovatelky, že jí uváděné důvody spadají do kategorie důvodů zvláštního zřetele hodných
je třeba korigovat v tom ohledu, že jde o tzv. neurčitý právní pojem, jehož definování
v právním předpise pro jeho povahu samu není vhodné, ba dokonce ani možné,
a proto se zjištění důvodů zvláštního zřetele hodných odvíjí od hodnocení okolností
konkrétního případu, z nichž pak příslušný orgán učiní závěr, zda tyto důvody existují.
To, že samotný výklad právní normy provedený stěžovatelkou je odlišný od interpretace
správního orgánu či obecného soudu, nezakládá porušení práva. Podle ustanovení §14 zákona
o azylu na jeho udělení není právní nárok a jeho neudělení nezakládá nezákonnost
ani porušení mezinárodněprávních závazků České republiky.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a že byl
porušen zákon, když skutkový stav věci byl podle jejího názoru nedostatečně zjištěný,
nesprávně a neobjektivně vyhodnocený, přičemž z námitky stěžovatelky nevyplývá, v čem
konkrétně vytýkaná vada řízení spočívala.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru,
ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán.
Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li v nich podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Takové vady řízení však nebyly shledány. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní
orgán provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků
žalovaný při svém rozhodování vycházel. Stěžovatelka byla v protokolu o pohovoru řádně
seznámena s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohla navrhnout doplnění důkazů
z nichž správní orgán vycházel, o doplnění nežádala, ani neuvedla žádné skutečnosti,
které by mohly být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný, a to ani
ve vztahu k možnému udělení humanitárního azylu stran její osoby. Namítá-li stěžovatelka,
že neměla možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, je tato námitka zcela nedůvodná.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené,
případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení
zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnos t zjistit skutečný stav věci
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatelka nebyla
ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezována. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně i vyhodnotil.
Rozhodnutí žalovaného je řádně odůvodněno a netrpí vadami, které by zakládaly
jeho nicotnost, k níž by byl povinen soud dle ust. §76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout. Stěžovatelka
ostatně ani neuvádí, v čem konkrétně bylo ust. §47 odst. 5 správního řádu porušeno,
proto i tato námitka je nedůvodná.
Z údajů uváděných stěžovatelkou a zpráv y o stavu dodržování lidských práv
v Mongolsku nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu,
spočívající zejména v tom, že by stěžovatelka byla nucena vycestovat do státu, v němž by byl
ohrožen její život nebo svoboda z důvodu její rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde ji hrozí nebezpečí
mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je její život ohrožen
v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o její vydání pro trestný čin,
za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky uplatněné ve smys lu
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. důvodnými, a proto kasační stížnost postupem
dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. června 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu