ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.64.2005
sp. zn. 5 Azs 64/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: K. S., zast. JUDr. Jaroslavou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze,
Kloboukova 2191, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
10. 6. 2004, č. j. 59 Az 281/2003 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Jaroslavě Mackové, advokátce se sídlem v Praze,
Kloboukova 2191, se p ř i z n á v á odměna 2000 Kč, náhrada nákladů 150 Kč,
celkem 2150 Kč, které ji budou vyplaceny do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. 6. 2004, č. j. 59 Az 281/2003 - 19 zamítl Krajský soud
v Ostravě žalobu žalobkyně – stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra
ze dne 17. 12. 2003, č. j. OAM-6337/VL-20-17-2003, kterým byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná žádost stěžovatele o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. g)
zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
v platném znění (dále jen „zákon o azylu“).
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka včas kasační
stížnost.
V kasační stížnosti stěžovatelka napadá rozhodnutí správního orgánu a následně
i soudu pro nezákonnost, neboť jak žalovaný tak soud dle názoru stěžovatelky porušili
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (dále jen „správní řád“). Rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, není
zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně.
Stěžovatelka na podporu svých tvrzení dále v kasační stížnosti uvádí, že v zemi jejího
původu jsou porušována lidská práva a je tak ohrožena na životě, vydírána a nemá kam
se obrátit s žádostí o pomoc, neboť stát takové poměry trpí a podporuje.
Za těchto podmínek je stěžovatelka přesvědčena, že by bylo možné udělit azyl
humanitární ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu. Odvolává se na čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod a dále poukazuje na Rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Cruz Varas z roku 1991, a Rozsudek ve věci Vilvarajah z roku 1991.
Zdůrazňuje, že není možné se obrátit na policii, protože není po nikom možné požadovat,
aby se sám a dobrovolně vystavoval persekuci, aby mohl lépe prokazovat své obavy
z pronásledování.
Dále se stěžovatelka dovolává čl. 43 a 53 Příručky postupů a kritérií pro určování
právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě.
Na základě výše uvedeného navrhuje stěžovatelka zrušení napadeného rozhodnutí
soudu a vrácení věci k dalšímu řízení a dává návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s. Současně stěžovatelka požádala o ustanovení
bezplatného právního zástupce.
Na základě návrhu stěžovatelky ustanovil krajský soud usnesením č. j.
59 Az 281/2003-37 ze dne 2. 11. 2004 stěžovatelce právního zástupce pro řízení o kasační
stížnosti JUDr. Jaroslavu Mackovou, která na základě výzvy soudu doplnila dne 31. 12. 2004
kasační stížnost stěžovatelky. V doplnění uvedla, že stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu
z důvodu nesprávného právního posouzení důvodů, pro které stěžovatelka o azyl žádala.
Stěžovatelka nikdy v předcházejícím řízení neuváděla skutečnosti o tom, že by byla vystavena
pronásledování z důvodů, na základě kterých by jí mohl být azyl dle ustanovení §12 zákona
o azylu udělen. Má však za to, že rozsah pronásledování, kterému byla vystavena na Ukrajině
je důvodem udělení azylu dle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka od samého počátku nežádala
o udělení azylu z důvodů ekonomických, ale z důvodu, že země původu nechrání své občany
při projevech trestné činnosti. Naopak je všeobecně známo, že tyto projevy mlčky toleruje.
Stěžovatelka nikdy nežádala o udělení azylu z důvodu uvedených v ustanovení §12 zákona
o azylu, tak jak krajský soud uvedl v rozsudku. Proto je kasační stížnost podána z důvodu
uvedeném v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti spočívajícím
v nesprávném právním posouzení otázky krajským soudem, kdy se soud zabýval pouze
otázkou oprávněnosti důvodů pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 15. 2. 2005. Žalovaný poukazuje
na rozpory podané kasační stížnosti a jejího následného doplnění. Stěžovatelka k uplatněnému
důvodu v kasační stížnosti, namísto, aby správnost závěru soudu o zamítnutí žaloby pro
naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu k zamítnutí
žádosti jako zjevně nedůvodné zpochybňovala, se sním ztotožňuje a prohlašuje, že „nikdy
v předcházejícím řízení neuváděla skutečnosti o tom, že by byla vystavena pronásledování
z důvodů, na základě kterých by jí mohl být azyl dle ustanovení §12 zákona o azylu udělen“.
Soudu pak stěžovatelka vytýká, že se při přezkoumávání rozhodnutí zabýval pouze otázkou
oprávněnosti důvodů pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Návrh (dle žalovaného svědčící podán pouze účelově) na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti vzhledem k zamítnutí žádosti stěžovatelky o azyl jako zjevně nedůvodné
žalovaný nepodporuje a podanou kasační stížnost navrhuje zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak
je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 3. 12. 2003 na základě žádosti, v níž stěžovatelka uvedla,
že je ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání, nikdy nebyla členem žádné politické
strany. Dále vypověděla, že na Ukrajině byla spolu manželem pronásledována neznámými
osobami. Jako důvod uvedla skutečnost, že manžel, který pracoval jako policista, dopadl
za nelegální činnost osobu, která byla následně uvězněna. Po jejím propuštění jim začaly
vyhrožovat neznámé osoby, které jménem pachatele požadovaly finanční prostředky
jako odškodnění za věznění. Manžel se rozhodl pro odchod z vlasti a stěžovatelka, protože
vyhrožování pokračovalo, opustila vlast následně. O udělení azylu žádá, neboť jí bylo uděleno
správní vyhoštění z území ČR. V průběhu pohovoru konaného za účasti tlumočníka z ruského
jazyka stěžovatelka výše uvedené důvody odchodu z vlasti zopakovala a dále upřesnila,
že po propuštění pachatele, kterého jako policista dopadl manžel stěžovatelky, bandité
manželovi vyhrožovali a poté ho opakovaně fyzicky napadli. Bandité požadovali
peníze jako odškodné za uvěznění taktéž po stěžovatelce. V lednu následujícího roku
byl stěžovatelce odcizen osobní automobil a v této souvislosti vyslovila domněnku,
že tak učinili bandité. Později zmiňované osoby pokračovaly v telefonických výhrůžkách
a v nočních hodinách ji bušily na dveře. V červnu roku 2003 se odstěhovala k matce
na vesnici a do místa bydliště přijížděla pouze sporadicky. Při jedné z návštěv se potkala
na tržnici s bandity a byla fyzicky napadena. K jednání banditů prohlásila, že to bylo vedeno
pouze snahou získat finanční prostředky. Kvůli obavám odvezla své děti k matce manžela
do Ruska a sama ze země odcestovala. Stěžovatelka uvedla, že v souvislosti s výše
uvedenými potížemi nekontaktovala ani v jednom případě policii, neboť to považovala
za bezpředmětné. Do ČR přicestovala v červenci 2003 na základě turistického víza s dobou
platnosti 14 dnů, poté zde žila nelegálně, přičemž příležitostně pracovala. V listopadu 2003
společně s manželem byla zadržena policií a bylo jim uděleno správní vyhoštění. Proto
vstoupila do azylového řízení, aby si tímto legalizovala svůj pobyt na území ČR. V případě
návratu se obává jednání výše zmiňovaných osob. Žalovaný na základě provedeného
správního řízení vydal dne 17. 12. 2003 rozhodnutí, kterým žádost stěžovatelky o udělení
azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, když stěžovatelka neuvedla v průběhu správního řízení žádné skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného napadla žalobou, ve které vytkla žalovanému
porušení celé řady procesních pochybení a namítala, že splňuje podmínky pro udělení azylu
dle ustanoveni §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování
ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona. Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl kasační
stížností napadeným rozsudkem. Krajský soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn
správně, žalovaný v souladu se zákonem zamítl žádost stěžovatelky o udělení azylu
s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou, neboť
stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohla
být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Dále
soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že pronásledování soukromými osobami není
pronásledováním podle §12 zákona o azylu. Stěžovatelka nevyužila všechny prostředky
nápravy, které ji ukrajinský právní řád nabízí. Pokud stěžovatelka namítala, že splňuje
podmínky k vydání rozhodnutí o překážce vycestování, nutno uvést, že rozhodnutí o překážce
vycestování žalovaný uvádí pouze v rozhodnutích o neudělen nebo odnětí azylu (§28).
Výše uvedený rozsudek napadla stěžovatelka včas kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatelka, ačkoliv tak nečiní konkrétním odkazem, uplatňuje,
jak je patrno z obsahu kasační stížnosti, důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., když namítá, že žalovaný nedostatečným způsobem zjistil skutkový stav
a porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Tuto námitku nepovažuje Nejvyšší správní soud za opodstatněnou.
Porušení výše uvedených procesních ustanovení správního řádu stěžovatelka
žalovanému vytýkala již v žalobě a krajský soud se s předmětnou námitkou náležitě
vypořádal, přičemž namítaná pochybení nezjistil. S jeho závěry se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje.
Ve správním spise je založena žádost o udělení azylu, vlastnoručně psané důvody
žádosti, jakož i protokol o pohovoru k žádosti o udělení azylu. Informace obsažené v těchto
listinách jsou dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť z nich jednoznačně vyplývá absence tvrzení
relevantních důvodů, která je podmínkou aplikace citovaného ustanovení. V daném případě
důvody uvedené opakovaně stěžovatelkou ve správním řízení, tj. pronásledování ze strany
soukromých osob, přičemž motivem jejich jednání, jak sama stěžovatelka připustila, byla
snaha získat finanční prostředky, nelze podřadit pod některý z důvodů uvedených v ust. §12
cit. zákona. Dokazování shledal Nejvyšší správní soud dostatečným, přesvědčivým, stav věci
byl zjištěn spolehlivě, přesně a úplně, rozhodnutí vyplývá ze zjištěných podkladů
a je dostatečně zdůvodněno. Skutková podstata má náležitou oporu ve spisech, při jejím
zjišťování nebyl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že by to mohlo ovlivnit jeho zákonnost. Stěžovatelkou namítaná procesní
pochybení žalovaného tedy Nejvyšší správní soud nezjistil.
Rovněž stěžovatelkou namítané porušení správního řádu krajským soudem
je vyloučeno, neboť soudy ve správním soudnictví postupují podle soudního řádu správního
(zákon č. 150/2002 Sb.) a nikoli podle správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb.), což je předpis
upravující řízení před správními orgány.
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění kasačního důvodu ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka dále v kasační stížnosti uplatňuje stižní důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když v doplnění kasační stížnosti namítá, že krajský soud
nesprávně posoudil důvody podané žádosti o azyl a je přesvědčena o tom, že v jejím případě
by mohl být udělen azyl humanitární dle ustanovení §14 zákona o azylu.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením
lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v nesprávném posouzení důvodů, pro které stěžovatelka podala žádost o azyl.
S názorem stěžovatelky se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Podle ust. §2 odst. 6 cit. zákona se za pronásledování pro účely tohoto
zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Z výše citovaných ustanovení zákona vyplývá, že naplnění podmínek pro zamítnutí
žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné dle ustanovení §16 zákona o azylu vylučuje posouzení
žádosti podle §12 téhož zákona. Za takové situace správní orgán rozhodne konečným
způsobem ve věci bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle
§12 zákona. V daném případě stěžovatelka ve správním řízení netvrdila, že je v zemi svého
původu pronásledována za uplatňování politických práv a svobod nebo že má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti či příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Bezprostředním důvodem žádosti
o azyl byly v daném případě problémy se soukromými osobami mimo státní struktury.
Důvody tvrzené stěžovatelkou ve správním řízení nejsou z hlediska aplikace azylového
zákona právně relevantními. Navíc sama stěžovatelka se závěry žalovaného souhlasí, když
v kasační stížnosti uvádí, že „nikdy v předcházejícím řízení neuváděla skutečnosti svědčící
o tom, že by byla vystavena pronásledování z důvodů, na základě kterých by jí mohl být
udělen azyl dle ustanovení §12 zákona o azylu“. Z tohoto tvrzení by bylo možno dovodit
souhlas stěžovatelky s posouzením její žádosti jako zjevně nedůvodné dle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Jak žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, je výše
uvedené tvrzení vzhledem k žalobním námitkám v rozporu, když stěžovatelka v žalobě
tvrdila, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody žaloby. Pokud
stěžovatelka v žalobě namítala, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12
zákona o azylu, vymezila tak rozsah soudního přezkumu v tom směru, zda je pronásledována
z důvodů opravňujících udělení azylu dle ustanovení §12. V takovém případě však nelze
v kasační stížnosti soudu vytýkat, že se zabýval pouze otázkou oprávněnosti důvodů pro
udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu, když soud rozhodnutí přezkoumával právě
v intencích stěžovatelkou vymezených žalobních námitek. Soud naopak není oprávněn
přezkoumávat napadené rozhodnutí mimo zákonné výjimky (§76 odst. 2 s. ř. s.) nad rámec
žalobních bodů, když je ze zákona vázán pouze žalobním návrhem.
Pokud se tedy stěžovatelka až v kasační stížnosti začíná dovolávat udělení především
humanitárního azylu, nutno vycházet z toho, že v kasační stížnosti uvádí důvody, které
v předchozím řízení nebyly zmíněny a z tohoto pohledu tvoří novum. Jak vyplývá
z předloženého spisového materiálu, stěžovatelka se výslovně udělení azylu humanitárního
nedomáhala a v řízení neuvedla žádné skutečnosti, které by byly z hlediska udělení
humanitárního azylu relevantní. Dle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. soud nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění kasačního důvodu ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nadto je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že udělení tzv. humanitárního azylu
neboli azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy
příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního
zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl
tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech.
Na tomto místě je nucen Nejvyšší správní soud zmínit procesní postup žalovaného
v azylovém řízení. Posuzování žádosti o udělení se sestává z řady procesních a materiálních
hledisek, obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti
a také souslednosti. Pokud totiž v řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě
podle odstavce 2 téhož ustanovení – zamítne žádost, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení
azylu z některého z důvodů předvídaných v §13 a §14 zákona o azylu je však určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného zákona. Tento důvod však
žalovaný vůbec nebyl povinen zkoumat. Žalovaný správně zjistil, že stěžovatelka neuváděla
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v §12 a zamítl její žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Vyslovil-li dále v rozhodnutí, že stěžovatelka nesplňuje důvody udělení azylu podle §13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, stalo se tak nad rámec zákonné povinnosti, aniž by to
však mělo jakýkoli vliv na věcnou správnost vydaného rozhodnutí.
Problémy stěžovatelky způsobené pronásledováním ze strany soukromých osob, nelze
bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak nežli jako důvody
ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
V této souvislosti stěžovatelkou uváděné odkazy na rozsudky Evropského soudu
pro lidská práva, Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod dále na Příručku
postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků podporující tvrzení stěžovatelky
o existenci právně relevantních důvodů pro udělení azylu, za situace, kdy byla žádost o azyl
shledána zjevně nedůvodnou dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona a azylu,
jsou nerozhodné. Předmětné námitky stěžovatelky by byly právně relevantní pouze v případě,
kdyby žalovaný rozhodoval o udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu a zkoumal
stěžovatelčiny důvody opuštění vlasti ve vztahu k naplnění zákonných podmínek pro udělení
azylu. K tomu ovšem v projednávané věci nedošlo.
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené neshledal naplnění stěžovatelkou
uplatňovaných důvodů kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalovaný a měl by proto ve smyslu §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. právo na náhradu nákladů o kasační stížnosti. Žalovaný jednak
náhradu nákladů nežádal a jednak mu, podle obsahu spisu, prokazatelné náklady v tomto
řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak jak je ve výroku tohoto rozsudku
uvedeno.
Stěžovatelce ustanovil krajský soud pro řízení o kasační stížnosti zástupce advokáta
podle ust. §35 odst. 7 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení v tomto případě odměnu za zastupování
a hotové výdaje platí stát. Při určování výše odměny a náhrady hotových výdajů advokátovi
vycházel Nejvyšší správní soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dospěl k závěru, že zástupkyni
stěžovatelky náleží odměna podle ust. §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky, tedy za dva
úkony právní služby po 1000 Kč /§9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky a §7 této vyhlášky/.
Dále ji náleží náhrada hotových výdajů za dva úkony ve výši po 75 Kč (§13 odst. 1, 3 cit.
vyhlášky). Celkem tak zástupkyni stěžovatelky náleží odměna a náhrada hodových výdajů
ve výši 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu