ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.65.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: I. Ch., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem
AK Plzeň, Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 21. 9. 2004, č. j. 59 Az 195/2003 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhá zrušení výše
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 12. 2003, č. j. OAM-6141/VL-07-17-2003, kterým byla zamítnuta
žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g/
zák. č. 325/1995 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s. ).
Stěžovatel má za to, že soud, stejně jako žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní
otázku, zda je možno na jeho případ vztáhnout ustanovení §16 zákona o azylu. Ve své vlasti
se stěžovatel dostal do finančních potíží, kdy jej vymahači fiktivních dluhů pronásledovali
a k tomu použili osob ze zločineckých struktur; stěžovatel je tak ohrožen na zdraví i životě.
Právě s ohledem na tyto potíže je dán důvod udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu, neboť stěžovatel patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur a je jimi
pronásledován, přičemž domovský stát tuto situaci toleruje. Žalovaný nerespektoval situaci
stěžovatele, že jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zjištění
důkazů o perzekuci v domovské zemi, když krajský soud tuto skutečnost ponechal zcela
bez povšimnutí. Stěžovatel poukazuje na čl. 65 Příručky procedur a kriterií pro přiznání
postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností kroků,
které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých složek
obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní
obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány
za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit
účinnou ochranu. Další důvod podané kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v ust. §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., když má zato, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování,
a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení
azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný dle názoru stěžovatele zcela nerespektoval,
že jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů
o perzekuci v domovské zemi a krajský soud tuto skutečnost ponechal zcela bez povšimnutí.
Důvod podání kasační stížnosti stěžovatel spatřuje i v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když
má zato, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení
předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou. Soud byl povinen přezkoumat napadené
rozhodnutí a správní řízení jemu předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů.
Rovněž odůvodnění rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadá ve smyslu ust. §47 odst. 3
správního řádu pro nedostatečnost, což má za následek neodstranitelnou vadu. Stěžovatel
rovněž nesouhlasí se způsobem, jakým se soud I. stupně vypořádal s tvrzením žalovaného
o neexistenci překážek vycestování. Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, s ohledem na výše uvedené požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak rozhodnutí správního orgánu ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek Krajského soudu v Ostravě byly vydány v souladu s právními předpisy,
přičemž plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele,
učiněná ve správním řízení. Příslušnost k sociální skupině je nutno vnímat jako možnost,
na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu, důvodem pro zařazení do sociální skupiny
však nemůže být takový sjednocující znak jako je nečlenství ve zločineckých strukturách.
Tuto námitku navíc uplatnil stěžovatel až v kasační stížnosti. Žalovaný navrhuje kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu
dne 21. 11. 2003, v žádosti uvedl, že nebyl členem žádné politické strany, nebyl nikdy trestně
stíhán. Vlast opustil kvůli finančním problémům, půjčil si na léčení své nemocné manželky
větší částku peněz a tuto nebyl schopen věřiteli vrátit. Bylo mu proto vyhrožováno
prostřednictvím neznámých osob. Do protokolu ze dne 26. 11. 2003 potvrdil, že důvodem
žádosti o azyl jsou jeho finanční potíže v souvislosti s neuhrazeným dluhem, obrátil
se s žádostí o pomoc na příbuzné, ti však potřebnou částkou nedisponovali. Poté, kdy mu bylo
vyhrožováno neznámými vymahači, kontaktoval policii, přislíbila mu pomoc,
ale nic neučinila. Na její nečinnost si nikde nestěžoval. Jiné potíže ve vlasti neměl. Dalším
důvodem žádosti o azyl je snaha o legalizaci pobytu v České republice, neboť se snaží
vyhnout vyhoštění ze země.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jím uplatňované neodůvodňují aplikaci
§2 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že poskytnutí azylu je zcela
specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný
za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje
oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není
(a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem
vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných
důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv
jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Proto např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání
je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané
osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951,
kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle
ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé,
ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby
byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle
okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož
občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu z uvedeného
důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní podmínky. První
podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel se domnívá, že tato podmínka
je v jeho případě naplněna, aniž však tvrdí relevantní důvody. Podle ust. §2 odst. 5 zákona
o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Takovou skutečnost
však stěžovatel netvrdil.
Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině. Stěžovatel má za to,
že i tato podmínka je u něj naplněna, což dovozuje svou příslušností k sociální skupině
nečlenů zločineckých struktur, toto tvrzení však uplatnil až v podané kasační stížnosti,
v řízení před správním orgánem, a proto se jím Nejvyšší správní soud s ohledem
na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nezabýval. Nad rámec odůvodnění však soud uvádí v souladu
s konstantní judikaturou, že ani stěžovatelem vymezenou skupinu nečlenů zločineckých
struktur nelze považovat za sociální skupinu splňující atributy komunity, která by mohla být
způsobilá založit důvod udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona. Podle §16 odst. 2 rozhodnutí
o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do třiceti dnů ode dne
zahájení řízení o azylu. Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle ust. §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li
k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě do třiceti dnů od zahájení správního
řízení, vydá rozhodnutí podle ust. §12 s dalšími akcesorickými výroky, t. j. existencí
překážky vycestování. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze
dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které
žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze považovat
za pronásledování ve smyslu ust. §12 písmeno b) zákona o azylu. Stěžovatel neopustil
Ukrajinu z důvodů pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů
rasy, náboženství nebo politického přesvědčení, ale z důvodu problémů se soukromými
osobami. Stěžovateli rovněž v případě návratu na Ukrajinu nehrozí žádné sankce za to,
že požádal v jiné zemi o udělení azylu.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí nebyla řádně zjištěna a nebylo přihlédnuto
ke všem rozhodným okolnostem, aniž však konkretizuje, jaké okolnosti to měly být a v čem
byl skutkový stav zjištěn nedostatečně. Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel
v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým
závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech,
chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti
však nelze zjistit jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem,
pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel v řízení před tímto soudem
uplatnil. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze uvádí, že žalovaný nedostatečným způsobem
provedl dokazování, aniž však zmiňuje jaké důkazy nebyly provedeny, jaké navrhoval nebo
v řízení uplatnil, což bez dalšího nelze podřadit pod důvod pro podání kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků žalovaný při svém rozhodování
vycházel. Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru, vedeném za účasti tlumočníka, řádně
seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohl navrhnout doplnění důkazů, z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádal, ani neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení
azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. Správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které
sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo
a stěžovatel nebyl ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak
omezován. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně
i vyhodnotil.
Důvodem pro podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným
a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých
skutečností správní orgán a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami
se při rozhodování řídil.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatele podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. června 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu