ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.69.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: T. N. V., zast. advokátem JUDr. Františkem Sajfertem, se sídlem AK Paříkovo nám.
482, Libochovice, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
26. 10. 2004, č. j. 36 Az 870/2003 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 9. 2003, č. j. OAM-968/LE-PA01-PA03-2003
nebyl stěžovateli udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Brně, který ji výše označeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek uvedeného
soudu je nyní napadán kasační stížností, ve které stěžovatel uplatňuje důvody podle
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Stěžovatel namítá,
že v rámci celého řízení o udělení azylu byla posuzována pouze skutečnost, že stěžovatel
požádal o azyl až poté, co mu nebyl umožněn trvalý pobyt na území ČR a bylo mu uloženo
správní vyhoštění. Žalovaný ani následně soud se však nezabýval tím, jaký dosah může mít
pro stěžovatele neudělení azylu vzhledem k tomu, že stěžovatel na území ČR pobýval 16 let.
Všechny orgány se soustředily pouze na to, že stěžovatel chtěl legalizovat žádostí o azyl svůj
pobyt, nikdo se však nezabýval otázkou, zda v případě nuceného návratu do vlasti nebude
vůči stěžovateli postupováno právě tak jak předpokládá zákon v §91, zda tedy není dán
důvod k vyslovení překážky vycestování. Dlouhodobý pobyt na území ČR může v zemi
původu stěžovatele znamenat v případě návratu řadu problémů včetně možného nelidského
zacházení či ponižování případně i stíhání a věznění. Žalovaný v řízení neřešil veškeré
uváděné skutečnosti v širších souvislostech právě na možný dopad pro žadatele. Stěžovatel
požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Pokud stěžovatel namítá pochybení žalovaného v tom, že se nezabýval dobou strávenou
na území ČR, v řízení před správním orgánem okolnosti délky svého pobytu nepřisuzoval
jiný význam, než že by zde chtěl žít a pracovat dále, rovněž v žalobě takovou námitku
neuplatnil. Skutečnosti, že by mohl být stěžovatel z tohoto důvodu šikanován ve své vlasti
nikterak nezmiňoval. Navrhuje, aby kasační stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti; ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.v souladu s ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 6. 8. 2003 žádost na zahájení
řízení o udělení azylu. Uvedl, že v České republice žádá o azyl z politických důvodů. V roce
1983 bylo proti němu ve Vietnamu vedeno trestní stíhání pro porušování povinností při správě
cizího majetku, pro nedostatek důkazů nebyl odsouzen, ale přesto byl poslán
do převýchovného tábora. Pochází z bohaté buržoazní rodiny, po revoluci jim byl majetek
zkonfiskován, vzhledem ke svému původu mohl vystudovat pouze střední školu, potom musel
manuálně pracovat. V roce 1973 odmítl nastoupit vojenskou službu, musel pracovat
v převýchovném táboře. V roce 1988 přicestoval do České republiky, v roce 1991 se v Praze
zúčastnil demonstrace proti vietnamskému režimu, od té doby neudržuje s rodinou z možných
obav žádné styky, v případě návratu se obává zatčení. V pohovoru konaném dne 9. 10. 2003,
který byl veden na žádost stěžovatele ve vietnamském jazyce, dále uvedl, že před odchodem
z vlasti se živil jako dělník, politického života se neúčastnil. Pro svůj buržoazní původ byl
diskriminován, pracoval zdarma v převýchovných táborech, když odmítl nastoupit na vojnu
a rovněž poté, kdy byl kvůli dopisu zaslaném strýcem z Ameriky obviněn z trestné činnosti.
V roce 1988 odešel, protože využil možnosti pracovat v zahraničí, peníze nepotřeboval,
neboť se jednalo o pobyt na základě dohod států. Do Vietnamu se nikdy nevrátil a od roku
1988 pobývá na území České republiky. Nejdříve pracoval v pivovaru v Liberci, poté co byl
zprivatizován začal soukromě podnikat. O azyl dříve nežádal neboť na území České republiky
pobýval na základě platného pasu a pobytového víza do května 2002, dále čekal, jak dopadne
jeho žádost o udělení trvalého pobytu. V době nemoci zmocnil k vyřízení žádosti
zprostředkovatele, kterému předal 40 tisíc Kč. Policií byl zadržen protože byl bez platných
dokladů. V pohovoru popřel, že by důvodem jeho žádosti byla legalizace pobytu v ČR, v roce
1991 se účastnil demonstrace proti režimu ve Vietnamu, od té doby čeká na změnu situace
ve své vlasti, svůj návrat tam připouští pouze v případě změny politické situace. V případě
návratu se bojí zatčení. Závěrem shrnul, že o azyl žádá z důvodu diskriminace kvůli svému
buržoaznímu původu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil neuspokojivou
politickou situací v zemi, nesouhlasem s režimem v němž byl jako příslušník buržoazní vrstvy
diskriminován, aniž by však jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování politických
práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný
správně vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení §12
azylového zákona udělen.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutkový stav věci
byl nedostatečně zjištěný, nesprávně a neobjektivně vyhodnocený, a to v souvislosti
s dlouhodobým pobytem stěžovatele na území České republiky.
Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li v nich podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Takové vady řízení však nebyly shledány. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní
orgán provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků
žalovaný při svém rozhodování vycházel. Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru řádně
seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohl navrhnout doplnění důkazů z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádal, ani neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené,
případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení
zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost,
aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné
a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav
věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení
uvedl. Dovozuje-li stěžovatel z délky pobytu v České republice, jakož i z účasti
na demonstraci možné obavy z šikanování a zatčení ve své vlasti v případě návratu, jsou tyto
pouze v rovině zcela nekonkrétní. Správní řízení zcela jistě nesmí znemožnit žadateli o azyl
sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo
ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl ve vypovězení důvodů, které jej k podání
žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní
a jako takový jej soud I. stupně i vyhodnotil.
Z údajů uváděných stěžovatelem a v návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských
práv ve Vietnamu za rok 2001 a 2002 nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování
dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen vycestovat
do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu,
kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde
je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání
pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se krajský
soud zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování
zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75
odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí
vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky uplatněné ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. důvodnými, a proto kasační stížnost postupem dle ust.§110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Stěžovatel který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. července 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu