ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.71.2005
sp. zn. 5 Azs 71/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: M. Č., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, 110 00 Praha,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004, č. j. 46 Az
41/2004 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 16. 1. 2004, č. j. OAM-302/LE-11- ZA05-
2003 nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, v platném znění (dále jen zákon o azylu) a současně bylo rozhodnuto tak,
že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobce – stěžovatel - neuvedl jiný motiv
ke svému odchodu z vlasti v roce 1999 než možnost navštívit své přátele v ČR. O udělení
azylu požádal v únoru 2003 proto, aby se zde léčil. Z lékařské zprávy vyplývá, že léčba
úspěšně skončila 16. 10. 2003 a podle správního orgánu tedy důvod k žádosti o udělení azylu,
tedy léčba, pominul a nic nebrání stěžovateli v návratu do země původu.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že se domnívá, že správní orgán neposoudil
podklady obsažené ve spisu ohledně možností zdravotnické péče na Ukrajině správně.
Nevyplývá z nich totiž, s jakou mírou pravděpodobnosti by byla žalobci poskytnuta adekvátní
zdravotnická péče, jak dlouho by čekal na případná odborná vyšetření, popř. hospitalizaci.
Rovněž ze spisu a závěrů soudu a správního orgánu nevyplývá, za jakých okolností může
dojít k recidivě onemocnění TBC, proč má být žalobce sledován minimálně po dobu tří let
po ukončení léčby a pod. Pokud toto nebylo ničím doloženo, nemohlo to být ani zohledněno
při správním uvážení o udělení humanitárního azylu. Bylo také požádáno o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že hlavním důvodem žádosti byla závažná nemoc,
kterou si zde stěžovatel úspěšně vyléčil a lékařem doporučené kontroly zdravotního stavu
může absolvovat v zemi původu. K legalizaci stěžovatelova pobytu na území ČR, jakož
i ochraně rodinného života s jeho českou přítelkyní, podle stěžovatelova vyjádření budoucí
manželkou, i s jeho sestrou žijící v ČR, je stěžovateli k dispozici úprava daná zákonem
o pobytu cizinců (zák. č. 326/1999 Sb.), kterou může použít.
Z obsahu správního spisu vyplynuly skutečnosti, které jsou podrobně popsány
v rozsudku soudu I. stupně, zejména tedy pokud jde o důvod, pro který o azyl žádá, totiž kvůli
svému onemocnění TBC. Na Ukrajině nemá žádnou rodinu, kdežto v ČR má přítelkyni.
Správní orgán vycházel ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských
práv na Ukrajině v roce 2002, z materiálu Velké Británie hodnocení země z října 2002 a také
z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR z roku 2003 a z informací společnosti Člověk
v tísni; zohlednil lékařské posudky stěžovatele. Z obsahu rozsudku krajského soudu je pak
zřejmé, že ten vycházel také z doplňujícího pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne
1. 9. 2003, v němž stěžovatel uvedl, že Ukrajinu opustil, protože měl v ČR známé a přítelkyni
a o azyl požádal z toho důvodu, že neměl šanci na trvalý pobyt, neboť neměl vízum.
Protože na Ukrajině měl malou šanci na vyléčení, musel by za všechno platit velké peníze,
tak v žádosti o azyl uvedl, že o něj žádá, aby se mohl vyléčit. To mu poradila doktorka.
Když byl v nemocnici, propadlo mu vízum a musel požádat o azyl, jinak by dostal zákaz
pobytu. Uvedl, že v případě návratu do vlasti by se mu asi nic nestalo, ale těžko by se do ČR
vracel zpět. Z lékařské zprávy vystavené MUDr. A. K. z kliniky tuberkulózy a respiračních
nemocí Všeobecné fakultní nemocnice v P. z 2. 1. 2004 vyplývá, že stěžovatel byl v tomto
zdravotnickém zařízení léčen od 1. 7. 2003 pro plicní TBC, a že léčba byla ukončena dne 16.
10. 2003 s tím, že pacient by měl být kontrolován po dobu tří let a že toto sledování může být
prodlouženo o dalších 5 let. Z informace společnosti Člověk v tísni z 24. 10. 2002, týkající se
zdravotní péče na Ukrajině, vyplývá, že soukromá zdravotnická zařízení existují pouze ve
velkých městech a jsou dostupná pouze malému zlomku ukrajinské populace, že všichni
ostatní občané jsou odkázáni na státní zdravotnickou péči, která je v zásadě bezplatná, ale
neexistuje hrazení medikamentů a její úroveň je kolísavá. Pokud se týká pacientů s plicní
TBC, pacienti si hradí léky, a pokud jde o zařízení nemocničního typu, některá vyžadují i
příspěvek na jídlo. K dostupnosti zdravotní péče se v informaci uvádí, že obecně lze říci, že
ambulantně bude pacient vyšetřen okamžitě, že může ale existovat i značná čekací doba na
specializované vyšetření a hospitalizaci. Soud pak ve svém rozsudku uzavřel, že samotná
skutečnost, že se stěžovatel v ČR léčil, nezakládá důvod pro udělení azylu podle §12 zák. o
azylu a také, že důvod pro udělení azylu pominul, když léčba byla úspěšně ukončena a
kontroly může žalobce absolvovat ve zdravotnických zařízeních ve své vlasti.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítá stížní důvody v rozsahu uvedeném v §103 odst. 1 písm. b) a d)
s. ř. s. K prve označenému důvodu soud upomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Z důvodů níže rozvedených
Nejvyšší správní soud neshledal nic, co by svědčilo pro důvod pro podání kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal
Nejvyšší správní soud rovněž opodstatněnou, když napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele
z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely
a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily.
Soud I. stupně byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Soud vycházel ze zjištění učiněných ze správního spisu, z nichž vyplývá, že stěžovatel
svou vlast opustil z osobních důvodů a o azyl žádal z důvodů dílem zdravotních, dílem
ekonomických. Česká republika je pro něj cílovým státem, chce zde žít a léčit se. V případě
návratu se obává toho, že nebude dostatečně zajištěna jeho další léčba. Při pohovoru byl
stěžovatel seznámen s obsahem informací, které měl žalovaný k dispozici k posouzení
stěžovatelem uváděných skutečností, a to s výše uvedenými zprávami. Nejvyšší správní soud
sdílí názor krajského soudu uvedený v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž dospěl
k závěru, že důvody, které uvádí stěžovatel, nelze podřadit pod žádný z důvodů pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, resp. se závěrem, že žalobce v žádosti o udělení azylu
ani v pohovoru neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Ovšem
rozhodující stěžovatelovy námitky směřují proti postupu správního orgánu ve vztahu k výroku
o udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
K otázce humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je především nutno uvést,
že tento důvod azylu je třeba vnímat jako výjimečný a zároveň subsidiární. To znamená,
že připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže není zjištěn důvod pro udělení azylu podle
citovaného §12, a to v případě hodném zvláštního zřetele. Žalovaný správní orgán
v napadeném rozhodnutí uvedl, že v případě posouzení stěžovatelovy osobní situace a poměru
v zemi jeho státní příslušnosti humanitární azyl ve smyslu §14 zákona o azylu neuděluje.
Z uvedeného tedy plyne, že se žalovaný zabýval i touto formou azylu. Udělení azylu
je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci
stěžovatele, tak i stav v jeho zemi a pokud sám z toho nedovodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci. Rovněž krajský soud
v napadeném rozsudku ve vztahu k humanitárnímu azylu uvedl, že podle §14 zákona o azylu
lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Na udělení
humanitárního azylu není právní nárok, nelze výlučně o něj podat žádost a správní orgán
o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Podle §14 zákona o azylu je možné podřadit
případy udělení azylu odůvodněné, např. vysoký věk žadatele nebo jeho zdravotní stav.
Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení spočívající ve volbě
rozhodnutí azyl z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, bylo v souladu s pravidly logického posuzování a premisy takového úsudku byly
zjištěny řádným procesním postupem; nelze tedy hovořit o voluntaristickém přístupu
správního orgánu.
Krajský soud konstatoval, že toto základní onemocnění bylo vyléčeno a doporučené
kontroly může stěžovatel absolvovat ve své vlasti. Nutno tedy i ze strany Nejvyššího
správního soudu zdůraznit, že z lékařské zprávy citované napadeným rozsudkem
je nepochybné, že současný zdravotní stav stěžovatele není natolik závažný, aby ohrožoval
bezprostředně jeho život a mohl tak založit úvahu o udělení azylu z humanitárních důvodů,
navíc za situace, kdy ze žádné z hodnotících zpráv nelze dovodit, že by další lékařská péče
na Ukrajině byla vyloučena nebo podstatně ztížena. Námitky stěžovatele uvedené v kasační
stížnosti, týkající se míry pravděpodobnosti poskytnutí adekvátní zdravotní péče či recidivy
této závažné choroby, nemohou zásadním způsobem ovlivnit názor Nejvyššího správního
soudu o tom, že přístup žalovaného k otázce udělení humanitárního azylu byl v souladu
s požadavky vztahujícími se k volné hodnotící úvaze správní. Nejvyšší správní soud
tedy neshledal pochybení v postupu správního orgánu při zjišťování důvodů pro udělení
humanitárního azylu a rovněž neshledal pochybení v postupu Krajského soudu v Praze,
jehož právní závěry ve vztahu k výroku rozhodnutí podle §14 zákona o azylu považuje
za odpovídající platné zákonné úpravě.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nerozhodoval, neboť o kasační
stížnosti rozhodl přednostně (§56 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné jemu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává, neboť stěžovatel se svou kasační stížností úspěšný nebyl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu