ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.74.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: K. I., zast. advokátkou JUDr. Alenou Strnadovou, se sídlem AK Tovaryšský vrch
1358/1, Liberec, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
Liberec, ze dne 3. 11. 2004, č. j. 59 Az 6/2004 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností brojí stěžovatel proti výše označenému rozsudku krajského soudu,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2003,
č. j. OAM-1353/VL-07-K01-2003, kterým mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky ve znění pozdějších předpisů; současně bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje
překážka vycestování podle §91 citovaného zákona. V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel
důvod ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(s. ř. s.). Namítá, že žalovaný, ale ani soud, nezjistil správný skutkový stav věci a neprovedl
jím navržené důkazy. Tím došlo k vadě řízení a nebyl zjištěn úplný skutkový stav,
který by mohl být podkladem pro správné rozhodnutí. Požaduje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný správní orgán popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. V dalším odkazuje na správní spis.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem
vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod. Institut
azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské
bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování
ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet
jako na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství
před udělením azylu azylantovi.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby
a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel požádal o udělení azylu dne
2. 4. 2003, v žádosti uvedl, že je ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání, není a nikdy
nebyl členem žádné politické strany a nebylo proti němu vedeno trestní stíhání. Ukrajinu
opustil dne 28. 3. 2003, protože se obával policie. Počátkem roku byl organizátorem stávky
v dole, kde pracoval. Vyšetřovala jej policie, doporučili mu na vlastní žádost odejít
ze zaměstnání a opustit obec, jinak mu hrozili vyšetřováním a obviněním z výtržnictví
a trestem odnětí svobody na 2 až 5 let. Proto si v Maďarsku vyřídil vízum a odcestoval
do České republiky. V pohovoru konaném dne 11. 9. 2003 vedeném na žádost stěžovatele
v ruském jazyce dále uvedl, že byl 11 let zaměstnán na S. s. š., kde vykonával funkci
směnového mistra, dělníci zde měli problémy s vyplácením mezd, proto v únoru 2003 začala
na šachtě stávka, stěžovatel byl jedním z jejich organizátorů. Poté vyhledali stěžovatele
příslušníci milice a sdělili mu, že se dopustil výtržnictví a bude předvolán k soudu; současně
mu navrhli, aby dobrovolně odešel ze zaměstnání. Stěžovatel, ač se domníval, že se ničeho
proti zákonu nedopustil, se na žádný státní orgán neobrátil s žádostí o pomoc, neboť by jej
nikdo nepodpořil, protože ředitel šachty je propojen s mafií. Proto podal výpověď
a odcestoval. Neví, co by mu hrozilo v případě návratu, záleželo by to zřejmě na milici.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel namítá, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav a soud na tomto
hodnocení setrval. Tuto námitku uplatňuje v obecné rovině, aniž konkretizuje vady řízení,
jichž se měl žalovaný dopustit, v čem konkrétně pochybil a v jakém směru nebyly provedeny
důkazy jím navrhované, přičemž ani sám neoznačuje o jaké důkazy se mělo jednat.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně
neuvádí jen důvody ekonomické. Z žádného ustanovení zákona nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb.
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
V daném případě stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil účastí na organizování stávky
za vyplacení mezd, dle jeho sdělení neoznámené a nepovolené, musel tedy předvídat možný
postih ze strany státních orgánů. V případě popisovaných potíží, a to jediným kontaktováním
milicionářem se sdělením možného obvinění, aniž k samotnému obvinění a postihu došlo,
bez toho že by jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování politických práv, případně
hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný správně vyhodnotil
situaci, následkem čehož mu nebyl udělen azyl. Domněnky stěžovatele stran perzekuce
zůstaly pouze v rovině obecného tvrzení, aniž by je podložil důkazy, z nichž by byla zřejmá
jakákoli přímá souvislost.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro
udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Stěžovatel
se měl možnost v řízení vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí, mohl navrhnout doplnění
protokolu, ničeho však neučinil a se zněním protokolu souhlasil. Postup žalovaného
byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně i vyhodnotil.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom,
zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a odst. 2 a §14 vycházel.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování.
V řízení nebyly stěžovatelem tvrzeny žádné skutečnosti, pro které by byl důvod
udělení azylu dle §13 ani humanitárního azylu dle §14 zákona.
Ze zpráv o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, jimiž se žalovaný ve svém
rozhodnutí podrobně zabýval, nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91
zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu,
v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu,
kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu
nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá
o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. července 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu