ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.84.2005
sp. zn. 5 Azs 84/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: H. K., zast. advokátem JUDr. Beno Jeřábkem, se sídlem Kurzova 2375/21, Praha 5,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. 10. 2004, č. j. 10 Az 3/2004 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností brojí stěžovatel proti výše označenému rozsudku soudu, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2003, č. j. OAM-2627/VL-
11-BE07-2002, kterým mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
ve znění pozdějších předpisů; současně bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování podle §91 citovaného zákona. V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel důvod
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
Namítá, že soud nesplnil svoji povinnost zjistit skutkový a právní stav věci. Uvádí, že v zemi
jeho původu je ohrožen na zdraví a životě přímo od orgánů státu, jako je např.
policejní složka OMON, a to pro svoji politickou činnost. Roznášel politické letáky a pro své
výroky na adresu prezidenta byl policií napaden. Uvedl, že je diskriminován, ohrožen
na životě, podroben opatřeními působícími psychický nátlak. Tato jednání proti stěžovateli
jsou ze strany státních úřadů Běloruska trpěna. Stěžovatel poukazuje na rozsudek ESLP
ve věci Cruz Varas z roku 1991 a rozsudek ve věci Vilvarajah z roku 1991, kdy vyhoštění
žadatele o azyl smluvním státem může založit v této věci odpovědnost smluvního
státu z titulu Úmluvy na ochranu lidských práv a svobod, pokud existují vážné a prokazatelné
důvody k obavám, že dotčená osoba bude v zemi vystavena reálnému riziku
být mučena nebo podrobena nelidskému a ponižujícímu zacházení. Žalovaný pochybil,
hodnotil-li důvody pro překážku vycestování shodně s důvody pro udělení azylu. Stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný správní orgán popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. V dalším odkazuje na správní spis, z něhož vyplývá,
že stěžovatel v průběhu řízení neprokázal, že by byl pronásledován ve smyslu ust. §2 odst. 6
zákona o azylu; roznášení letáků opozice ani zadržení jeho osoby v souvislosti s jeho výroky
na adresu prezidenta ani propuštění ze zaměstnání nelze považovat za pronásledování
ve smyslu cit. ustanovení, neboť nedosahovaly takové intenzity ani charakteru. Správní orgán
se domnívá, že skutečný stav věci zjistil spolehlivě. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel požádal o udělení azylu
dne 18. 5. 2002, v žádosti uvedl, že byl propuštěn z práce zřejmě proto, že pomáhal roznášet
letáky, ve výpovědi bylo ale uvedeno, že pil; potom si nemohl najít práci. V roce 2001 pronesl
poznámku proti Lukašenkovi, a za to byl příslušníky OMON zbit. O azyl žádá dále z důvodů
špatné situace v Bělorusku a z důvodu legalizace pobytu v České republice.
V pohovoru konaném dne 11. 7. 2003 vedeném na žádost stěžovatele v ruském jazyce
dále uvedl, že o azyl žádá z politických a ekonomických důvodů. Nelíbí se mu politická
situace v Bělorusku. Po poznámce při oslavách Dne mládeže pronesl na veřejnosti poznámku
týkající se Lukašenka, poté mu zaměstnavatel navrhl, aby dobrovolně odešel z práce,
podepsal výpověď, poté již nemohl najít zaměstnání. Po smrti otce zůstal odkázán
s manželkou t. č. na mateřské dovolené na výživu své a manželčiny matky. Protože již jednou
v České republice byl, rozhodl se sem odjet; pobýval zde tři měsíce nelegálně, poté požádal
o azyl.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem
vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod. Institut
azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské
bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních
lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako
na pronásledování.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího
18 let. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání
manželství před udělením azylu azylantovi.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro
udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního
důvodu.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil svoji tíživou
ekonomickou situací, politickou situací ve své vlasti a snahou legalizovat svůj pobyt v České
republice, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování politických práv,
případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný správně
vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení §12 azylového
zákona udělen. Obavy o zaměstnání nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut
uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české právní úpravy. Relevantním důvodem
pro udělení azylu není bez dalšího skutečnost, že stěžovatel byl při jediné akci za své
poznámky na adresu prezidenta napaden; zásah státní moci není výjimečným jevem a provází
masové demonstrace obecně. Jednání vůči stěžovateli nebylo takového charakteru a takové
intenzity, aby je bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Politická situace, která v Bělorusku panuje, postihuje většinu obyvatel a ačkoli
je odchod stěžovatele z vlasti a přání žít a pracovat v České republice lidsky pochopitelný,
neimplikuje automaticky povinnost státu udělit azyl. Poskytnutí azylu je zcela specifickým
důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními
formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území ČR.
Soud ve správním soudnictví přezkoumává rozhodnutí správního orgánu z hlediska
jeho zákonnosti, tzn., že zkoumá, zda správní orgán postupoval při vydání rozhodnutí
v souladu s právními předpisy, přičemž vychází z právního i skutkového stavu, který existoval
v době vydání rozhodnutí. Z rozsudku soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé,
že se soud zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování
zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75
odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v souladu se zákonem, je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při
jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou
vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro
nesrozumitelnost.
Stěžovatel namítá, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav a soud na tomto
hodnocení setrval.Tuto námitku uplatňuje v obecné rovině, aniž konkretizuje vady řízení,
jichž se měl žalovaný dopustit, v čem konkrétně pochybil a v jakém směru nebyly vady
odstraněny soudem, pouze nesouhlasí s hodnocením, na základě kterého mu nebyl udělen azyl
a nebyla vyslovena překážka vycestování.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. Z žádného
ustanovení zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které
žadatel v průběhu správního řízení uvedl. V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení
azylu odůvodnil nemožností najít zaměstnávání, nesouhlasem s politickým režimem a touhou
žít v demokratické zemi, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování
politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem,
žalovaný správně vyhodnotil situaci, následkem čehož mu nebyl udělen azyl. Domněnky
stěžovatele stran jeho perzekuce zůstaly pouze v rovině obecného tvrzení, aniž by je sám
podložil důkazy, z nichž by byla zřejmá jakákoli přímá souvislost. Důvody stěžovatelem
uváděné nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu
mezinárodního práva ani české právní úpravy.
Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom,
zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a odst. 2 a §14 vycházel.
Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru řádně seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž
mohl navrhnout doplnění důkazů z nichž správní orgán vycházel, o doplnění nežádal,
ani neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly být důvodné pro odlišné posouzení situace,
než učinil žalovaný, a to zejména ve vztahu k jeho osobě a možnému pronásledování
v souvislosti s naplněním podmínek ve smyslu ust. §91 zákona o azylu.
V řízení nebyly stěžovatelem tvrzeny žádné skutečnosti, pro které by byl důvod
udělení azylu dle §13 ani humanitárního azylu dle §14 zákona.
Ze zpráv o stavu dodržování lidských práv v Bělorusku, jimiž se žalovaný ve svém
rozhodnutí podrobně zabýval, nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91
zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu,
v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde
mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho
život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání
pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky. Tvrzené obavy stěžovatele z možného jednání
státních orgánů na základě ničím nepodložených tvrzení o uvěznění osob,
jež žádaly v zahraničí o azyl nebyly v řízení prokázány; nemají konečně oporu ani
v informacích MZV o stavu dodržování lidských práv. Stěžovatel není politicky angažovaný,
nebyl v souvislosti s tvrzenými skutečnostmi trestně stíhán, i když zákon umožňuje
za veřejnou pomluvu nebo urážku prezidenta udělit trest odnětí svobody. Stěžovatel rovněž
neodůvodnil, z čeho dovozuje konkrétní obavy z jednání bývalého zaměstnavatele, přitom
jednání ze strany zaměstnavatele nelze podřadit pod důvody relevantní pro vyslovení
překážky vycestování.
Žalovaný ve svém rozhodnutí sice nesprávně uvedl, že při posuzování překážek
vycestování vycházel ze stejných úvah a ze stejných informací jako při posuzování podmínek
pro udělení azylu; z podrobných informací obsažených ve zprávách o zemi původu
stěžovatele z nichž při rozhodování vycházel, jakož i ze spisového materiálu a z tvrzení
stěžovatele samotného, je zřejmé, že se žalovaný situací stěžovatele stran naplnění podmínek
dle §91 zákona o azylu zabýval konkrétně, a to ve vztahu k jeho osobě. Městský soud rovněž
v tomto směru rozhodnutí žalovaného přezkoumal a dospěl k závěru, že shromážděné
informace nenasvědčují tomu, že právě stěžovatel by byl reálně ohrožen skutečnostmi
zakládajícími překážku vycestování. V tomto směru je nedůvodná argumentace stěžovatele
uváděnými rozsudky ESLP, neboť v případě stěžovatele nebylo prokázáno, že existují vážné
a reálné důvody k obavám, že existuje reálné riziko mučení nebo nelidského a ponižujícího
zacházení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. září 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu