ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.89.2005
sp. zn. 5 Azs 89/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyň: a) M. O., b) nezl. M. A.1, c) nezl. M. A.2, všechny zast. JUDr. Josefem
Kunáškem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské nám. 17, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2005, č. j. 64 Az 127/2004 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. 1. 2005, č. j. 64 Az 127/2004 - 24, zamítl Krajský soud
v Ostravě žalobu žalobkyň – stěžovatelek proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne
15. 6. 2004, č. j. OAM-2104/VL-20-03-2004, kterým byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
žádost stěžovatelek o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále
jen „zákon o azylu“).
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelky včas kasační
stížnost.
Stěžovatelky v kasační stížnosti uplatňují důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelky namítají, že žalovaný nesprávně vyložil ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu, pokud považují obavu z neznámých osob, které stěžovatelku a její rodinu
okradly a vyhrožovaly jí z únosu dětí, za fakticky nespadající pod podmínky pro udělení
azylu. Stěžovatelky se domnívají, že právo člověka na bezpečný život je jedním ze základních
lidských a politických člověka. Všeobecně známá faktická neschopnost ukrajinského státu
vytvořit bezpečné podmínky pro život a zamezit psychickému nátlaku je neschopnost
politická. Česká republika je schopna stěžovatelkám zajistit tyto podmínky.
K uplatněnému důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. stěžovatelky vytýkají
krajskému soudu, že se nijak nevypořádal s tvrzením stěžovatelek, že byly na Ukrajině
vystaveny psychickému nátlaku ohledně únosu dcer. Tato vada řízení má dle stěžovatelek
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Na základě výše uvedeného navrhují stěžovatelky zrušit napadeného rozhodnutí soudu
a vrátit věc k dalšímu řízení. Současně podávají návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 18. 2. 2005, kdy ve svém podání
popřel oprávněnost kasační stížnosti. Žádost stěžovatelek byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a stěžovatelky se tudíž
nemohou dovolávat posouzení azylu dle ustanovení §12 a §14 zákona o azylu. Žalovaný
zároveň odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelek. Navrhuje
kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této
stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 8. 6. 2004 na základě žádosti, v níž zákonná zástupkyně stěžovatelek
uvedla, že do ČR přijela v roce 2002 za manželem, který zde pobýval. Tento měl potíže
s podnikáním, vypůjčil si peníze a pak nemohl dluh vrátit. Proto odjel na podzim roku 1998
do ČR. Za nějakou dobu po manželově odjezdu ze země začali věřitelé požadovat
po stěžovatelce peníze. Vyhrožovali ji únosem dětí a odcizili z domu cenné věci. Na policii
se stěžovatelka neobrátila, protože by to nemělo smysl. Z těchto důvodů odjela v roce 2002
do ČR. V roce 2004 se rozhodla požádat o azyl, jelikož nemá záměru se na Ukrajinu vrátit
a chce zde legalizovat pobyt. Jménem svých dětí zde žádá o azyl z důvodů sloučení rodiny.
V pohovoru konaném dne 11. 6. 2004 upřesnila, že manžel podnikal v oblasti nákupu
a prodeje zboží. Měl při podnikání problémy, do kterých stěžovatelka nebyla zasvěcena.
Nevěděla, od koho a kolik si manžel vypůjčil. V roce 1998 manžel odjel. Na jaře 1999
ji vyhledali neznámí lidé, kteří po ní požadovali 2000 USD. Požadovali ihned zaplacení výše
uvedené částky pod pohrůžkou unesení dítěte. Na policii se stěžovatelka neobrátila, neboť
by ji tato nepomohla. Odstěhovala se na půl roku k babičce. Za jediné východisko považovala
odjet do ČR, kde přicestovala dne 8. 11. 2002 na 12 turistické vízum. Po uplynutí
jeho platnosti zde pobývala nelegálně.Vstupem do azylového řízení se stěžovatelky snaží
vyhnout pronásledování neznámých mužů, kteří se domáhali zaplacení finančních prostředků.
Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal 15. 6. 2004 rozhodnutí,
kterým žádost stěžovatelek o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou v souladu
s ustanovením §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť žadatelky neuvedly skutečnosti
svědčící o tom, že by mohly být pronásledovány z důvodů uvedených v ustanovení §12
zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu řízení bylo
objasněno, že důvodem žádosti o azyl bylo pronásledování stěžovatelek neznámými osobami
a dále snaha po legalizaci pobytu.
Stěžovatelky rozhodnutí žalovaného napadly žalobou. V této vytkly žalovanému
porušení celé řady procesních ustanovení a zároveň uvedly, že jsou přesvědčeny, že splňují
podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem.
Krajský soud neshledal namítané porušení procesních ustanovení a dospěl k závěru,
že skutkový stav byl zjištěn správně, žalovaný v souladu se zákonem zamítl žádost
stěžovatelek o udělení azylu s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
jako zjevně nedůvodnou, neboť stěžovatelky neuvedly žádné skutečnosti svědčící o tom,
že by mohly být vystaveny pronásledování z důvodu uvedených v §12 zákona o azylu.
Výše uvedený rozsudek napadly stěžovatelky včas kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňují stižní důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když namítá nesprávné právní posouzení otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením
lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřují stěžovatelky
v nesprávném posouzení důvodnosti podané žádosti o azyl, resp. nesprávném výkladu
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, když žalovaný nepovažuje obavu
z neznámých osob, které stěžovatelku a její rodinu okradly a vyhrožovaly jí z únosu dětí,
za důvod pro udělení azylu.
Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Podle ust. §2 odst. 6 cit. zákona se za pronásledování pro účely tohoto
zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Z výše citovaných ustanovení zákona vyplývá, že správní orgán má povinnost
zjišťovat podmínky pro udělení azylu dle ust. §12 zákona o azylu pouze v případě, že žadatel
o azyl důvody zde uvedené alespoň tvrdí. V daném případě však stěžovatelky ve správním
řízení netvrdily, že jsou v zemi svého původu pronásledovány za uplatňování politických práv
a svobod nebo že mají odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
národnosti či příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Bezprostředním důvodem žádosti o azyl byly v daném případě problémy
se soukromými osobami mimo státní struktury, a to s osobami, které stěžovatelku obtěžovali
v souvislosti s zaplacením dluhu manžela, který opustil vlast. Důvody tvrzené stěžovatelkami
ve správním řízení nejsou z hlediska aplikace azylového zákona právně relevantními.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že odůvodněná obava
z pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 cit. zákona je důvodem pro udělení azylu podle
ust. §12 písm. b) cit. zákona pouze tehdy, když se toto pronásledování uskutečňuje z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
politických názorů. Žádná taková okolnost však v průběhu správního řízení nebyla
stěžovatelkami ani tvrzena. Za této situace žalovaný správní orgán a následně ani Krajský
soud v Ostravě povinnost zjišťovat důvody pro udělení azylu dle ust. §12 zákona o azylu
neměli.
Žalovanému nepříslušelo taktéž hodnotit azylové důvody podle §13 a §14 zákona
o azylu, neboť žádost stěžovatelek zamítl jako nedůvodnou. Zamítnutím žádosti o azyl jako
zjevně nedůvodné je konečným rozhodnutím ve věci bez toho, aniž by byla zjišťována
existence některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona. Podmínkou
pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13
a §14 zákona je přitom nezjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
a neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Správní orgán v dané věci správně zamítl žádost
o azyl jako zjevně nedůvodnou a v takovém případě se však již v odůvodnění svého
rozhodnutí nemusel zabývat posouzením o splnění či nesplnění podmínek podle §13 a §14
zákona o azylu, neboť tyto jsou v dané věci nadbytečné.
Námitka stěžovatelek ohledně nesprávného výkladu ustanovení §12, 13 a 14 zákona
o azylu je tak ve vztahu k důvodům rozhodnutí právně bezvýznamná. Výše uvedená
ustanovení žalovaný v daném případě neaplikoval.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění stížnostního
důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stejně tak neopodstatněná je i druhá kasační námitka, ve které stěžovatelky soudu
vytýkají, že se nevypořádal s tvrzením, že stěžovatelky byly na Ukrajině vystaveni
psychickému nátlaku. Vytýkaná vada nemá oporu ve spise.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatelky uvedly, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu. Stěžovatelky v daném případě podaly ke krajskému
soudu žalobu na předepsaném formuláři, v níž namítaly procesní vady citacemi příslušných
zákonných ustanovení a taktéž vyjádřily nesouhlas se zamítnutím žádosti dle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, aniž by vytýkané vady jakýmkoliv způsobem konkretizovaly.
Stěžovatelky v žalobě výslovně nenamítaly, že jsou vystaveny psychickému nátlaku. Krajský
soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
a vypořádal se se všemi stěžovatelkami uvedenými námitkami, na obecně formulované
procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné rovině se s nimi také vypořádal. Soud
svým povinnostem zakotvených v citovaném ustanovení dostál. Své závěry soud taktéž
patřičně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že soudní řízení nebylo postiženou vadou,
kterou má na mysli ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a která by mohla mít vliv na zákonnost
předmětného rozhodnutí.
Na závěr nejvyšší správní soud připomíná, že poskytnutí azylu je zcela specifickým
důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními
formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem
poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu
z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl)
univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce
nebo celé skupiny obyvatel (srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem
vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která
jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných
důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv
jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelkami podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatelky neměly v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu