ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.91.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: L. Z., zast. advokátem JUDr. Zdeňkem Svobodou, se sídlem AK Cheb, Žižkova 4,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005,
č. j. 24 Az 538/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 8. 2004, č. j. OAM-2578/VL-07-04-2004 nebyl
stěžovatelce udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě, který ji výše označeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek uvedeného soudu je nyní napadán kasační stížností, ve které stěžovatelka
uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(s. ř. s.). Stěžovatelka má za to, že krajský soud podcenil otázku nebezpečí jejího
pronásledování na Ukrajině, je ohrožována na zdraví a na životě v důsledku napadání
neznámými osobami. Je pravdou, že žalovaný jí poskytl možnost vyjádřit se ke zjištěným
podkladům pro rozhodnutí, je však možné, že mohla něco opomenout nebo mohlo dojít
k nepřesnému tlumočení. Soud nesprávně posoudil právní otázky, když v odůvodnění
rozsudku tvrdí, že správní orgán měl dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti
či nedůvodnosti žádosti. Stěžovatelka má za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu
dle §12, resp. §14 zákona o azylu. Požaduje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala, aby byl
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
V dalším odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání stěžovatelky a její výpovědi
učiněné ve správním řízení. Má za to, že potíže ve vlasti s neznámými vyděrači nejsou
zvláštního zřetele hodným důvodem udělení azylu dle §14 zákona o azylu; stejně tak nebyla
zjištěna žádná z podmínek pro vyslovení překážky vycestování. Požaduje proto, aby kasační
stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu
s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 10. 8. 2004 žádost o udělení
azylu, jako důvod uvedla potíže s vyděrači peněz. V pohovoru konaném dne 19. 8. 2004,
který byl veden na žádost stěžovatelky v ruském jazyce za účasti tlumočníka, dále uvedla,
že podnikala se svým společníkem v malém obchodě, finanční prostředky společník prohrál
v kartách a automatech a jako zástavu vložil stěžovatelčin obchod. Vyděrači stěžovatelce
vyhrožovali a znásilnili jí, čímž ji chtěli zastrašit. Na policii sepsala protokol, v němž pouze
uvedla, že jí někdo vyhrožuje, odmítla však podepsat, protože se bála, že je policie s mafií
propojena. Měla strach si někde stěžovat, a proto odjela z Ukrajiny. Jiné potíže neměla.
V případě návratu se obává, že ji vyděrači zabijí, když jim nezaplatí.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě, kdy stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila obavami
z jednání soukromých osob, které ji vydíraly, aniž by jakkoli zmiňovala své pronásledování
za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě,
jehož je občankou, žalovaný správně vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovatelce
azyl podle ustanovení §12 azylového zákona udělen. Obavy, které stěžovatelka uvedla,
nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu mezinárodního
práva ani české právní úpravy.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatelky byly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách přezkumu
správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení se judikatura obecných
soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci, se může
uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní
situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména, když stěžovatelka
ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu sama neuváděla. Přesvědčení stěžovatelky, že jí uváděné důvody, a to obavy z jednání
vyděračů, spadají do kategorie důvodů zvláštního zřetele hodných, je třeba korigovat v tom
ohledu, že jde o tzv. neurčitý právní pojem, jehož definování v právním předpise pro jeho
povahu samu není vhodné, ba dokonce ani možné, a proto se zjištění důvodů zvláštního
zřetele hodných odvíjí od hodnocení okolností konkrétního případu, z nichž pak příslušný
orgán učiní závěr, zda tyto důvody existují. To, že samotný výklad právní normy provedený
stěžovatelkou je odlišný od interpretace správního orgánu či obecného soudu, nezakládá
porušení práva. Podle ustanovení §14 zákona o azylu na jeho udělení není právní nárok
a jeho neudělení nezakládá nezákonnost ani porušení mezinárodněprávních závazků České
republiky.
Soud ve správním soudnictví přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze
z hlediska jeho zákonnosti, tzn. že pouze zkoumá, zda správní orgán postupoval při vydání
rozhodnutí v souladu s právními předpisy, přičemž vychází z právního i skutkového stavu,
který existoval v době vydání rozhodnutí.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud
zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě, přičemž byl při posuzování zákonnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.
rozsahem a důvody opravného prostředku a při přezkoumání rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatelku z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházel a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídil. Stěžovatelka byla v protokolu o pohovoru řádně
seznámena s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohla navrhnout doplnění důkazů z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádala, ani neuvedla žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný, a to zejména ve vztahu k její
osobě a možnému pronásledování. Stěžovatelka rovněž nevznesla žádné námitky proti znění
protokolu, nežádala jeho doplnění ani nevyjádřila pochybnosti o tvrzeních tam uvedených.
Stěžovatelka namítá v kasační stížnosti, že mohlo dojít k tomu, že nebyly všechny
skutečnosti přesně zaznamenány, resp. tlumočeny, aniž však je jakkoli konkretizuje. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti uvádí, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně
neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona
tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatelka nebyla
ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezována. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně i vyhodnotil. Z rozsudku
krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud řádně a podrobně
zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ze zpráv o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, jimiž se žalovaný ve svém
rozhodnutí podrobně zabýval, nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91
zákona o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatelka byla nucena vycestovat
do státu, v němž by byl ohrožen její život nebo svoboda z důvodu její rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu,
kde jí hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo
kde je její život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o její
vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v souladu se zákonem, je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem
odůvodněno, pro stěžovatelku z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán
a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní shledal námitky stěžovatelky
nedůvodnými, a proto kasační stížnost postupem dle ust.§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 25. července 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu