ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.93.2005
sp. zn. 5 Azs 93/2005 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: L. R., zast. advokátkou JUDr. Janou Mikulovou, se sídlem AK Stodolní 17,
Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
11. 10. 2004, č. j. 61 Az 119/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 6. 2004, č. j. OAM-1983/VL-07-03-2004, byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, výše označeným rozsudkem
krajského soudu byla žaloba zamítnuta.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně - nyní stěžovatelka (§105 odst. 1
s. ř. s.) v zákonné lhůtě dle §106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost.
V kasační stížnosti namítá nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/20002 Sb., soudní řád správní
(s. ř. s.). Je přesvědčena, že splňuje předpoklady pro udělení azylu dle §12, minimálně
však důvody pro vyslovení překážky vycestování dle §91 zákona o azylu. Po smrti manžela
byla na Ukrajině pronásledována neznámými muži pro manželovy dluhy, vše nahlásila
na policii, ta jí však nepomohla. Byla nucena se ukrývat, má obavy o život svůj i svého syna.
Požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané
kasační stížnosti a navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba samostatně rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu
s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního
soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem,
který vydal napadené rozhodnutí.
Ze správního pak spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení
o udělení azylu dne 22. 5. 2004. Jako důvod, pro který žádá o udělení azylu v ČR, uvedla,
že manžel byl zapleten do nekalých záležitostí, zahynul při autonehodě. Od roku 1996
ji obtěžovali neznámí lidé a požadovali finanční prostředky, které manžel dlužil. Sledovali ji,
skrývala se u příbuzných a na různých místech země. Vyděrači napadli i jejího syna.
V pohovoru ze dne 28. 5. 2004, který byl veden na žádost stěžovatelky v ruském jazyce,
znovu uvedla důvody spočívající ve strachu o svůj život před vymahači, dále uvedla,
že se obrátila s žádostí o pomoc na policii, ale ta se případem nezabývala. Na území České
republiky vstoupila 10. 5. 2004 na turistické vízum na 15 dnů, o azyl žádá také proto,
že si přeje zlegalizovat pobyt v České republice. Jiné problémy než se soukromými osobami
ve vlasti neměla.
Žalovaný správní orgán zamítl žádost o udělení azylu jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatelka neuvedla v řízení o udělení azylu
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost
stěžovatelky zamítl jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování
hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé
na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu
Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není
tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní
podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý
dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové
nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění
podmínek pro udělení azylu.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatelky ztotožňuje s hodnocením a závěry
Krajského soudu v Ostravě, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané
žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí,
že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení
zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel
právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto
důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení
§32 zákona č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost
zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl postupoval korektně.
Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky
a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán
je co do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá.
Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti,
které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet
jako na nezákonné. Skutkový stav, ze kterého žalovaný i soud vycházely má oporu ve spise
a není s ním v rozporu. Jestliže v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení
uváděla stěžovatelka pouze důvody, které jsou pro udělení azylu nepodstatné a žádné
skutečnosti svědčící tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než
stěžovatelkou uplatněné.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně
odůvodnil. Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat
návod, jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován.
Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti,
které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo
a stěžovatelka nebyla ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak
omezována. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně
i vyhodnotil.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, nepochybil správní orgán,
zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu.
V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12, resp. §13 a §14
zákona o azylu.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatelky byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami stěžovatelky ohledně posouzení existence
překážky vycestování, neboť takové posouzení nepříslušelo ani žalovanému správnímu
orgánu.
Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly
vydány v souladu se zákonem; tvrzené důvody dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud neshledal nedůvodnými.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. července 2005
JUDr.Václav Novotný
předseda senátu