ECLI:CZ:NSS:2005:6.A.113.2002
sp. zn. 6 A 113/2002 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce A., a. s.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Klatovy, Čs. legií 172, proti
žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne
12. 6. 2002, sp. zn. O 139596,
takto:
I. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 12. 6. 2002,
sp. zn. O 139596, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
4 725 Kč, a to k rukám jeho advokáta do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného (v dalším textu též „Úřad“) ze dne 16. 6. 2000,
sp. zn. O 139596, byla zamítnuta žalobcova přihláška prostorové ochranné známky
s odůvodněním, že přihlašované prostorové označení, které je tvořeno pouhým tvarem
výrobku, postrádá rozlišovací způsobilost k plnění rozlišovací funkce ochranné známky
a je podle §2 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách
(dále jen zákon o ochranných známkách), vyloučeno ze zápisu do rejstříku ochranných
známek. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl předseda Úřadu
dne 12. 6. 2002 tak, že se rozklad zamítá a napadené rozhodnutí o zamítnutí výše uvedené
přihlášky ochranné známky se potvrzuje. Zároveň rozhodl, že složená kauce ve výši 2 500 Kč
se nevrací.
Toto rozhodnutí předsedy Úřadu žalobce napadl včas podanou žalobou.
Uvedl, že žalovaný nezjistil správně a úplně skutkový stav a zjištěné skutečnosti nesprávně
zhodnotil, porušil tak zejména §3, §32 a §46 správního řádu. K tvrzení žalovaného,
že přihlášená prostorová ochranná známka – nevykazuje dostatečnou rozlišovací způsobilost,
což bylo odůvodněno tím, že se podstatně neliší např. od l., v níž je prodávána lihovina „S.
p.“, přičemž spotřebitel tyto neodliší, miniaturní t. ve dně ani není chráněným označ ením
přihlašovatele, namítl, že „S. p.“ je výrobkem žalobce a tento je dokonce jeho autorským
dílem. Tuto žalobcovu l., která má vzhled jako přihlašovaná l., dokonce Úřad zapsal pro
žalobcova konkurenta jako prostorovou ochrannou známku. Takový postup je však svévolný.
T. ve dně, který je zapsán jako kombinovaná ochranná známka, žalobce užívá na základě
registrované licenční smlouvy. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému k novému projednání.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný setrval na svém závěru, že přihlašované prostorové
označení (l.) nemá pro l. dostatečnou rozlišovací způsobilost, neboť je tvořeno výlučně
tvarem výrobku. Tento tvar vyplývá z povahy věci, je nezbytný pro dosažení žádaného
výsledku a dává mu podstatnou užitnou hodnotu. V daném případě tvar l. není natolik
ojedinělý a neotřelý, aby mohl požívat známkoprávní ochrany sám o sobě, tedy bez dalších
rozlišovacích prvků. Pro průměrného spotřebitele při průměrné pozornosti v obchodě nejsou
detaily láhve natolik zřejmé, aby odůvodnily dostatečnou rozlišov ací způsobilost. Jedná se o
absolutní zákonnou výluku, nelze ji překonat ani prokázáním příznačnosti podle §2 odst. 2
zákona o ochranných známkách. L. „S. p.“ je zapsána pro žalobcova konkurenta, i tento fakt
by mohl být důvodem pro kolizi přihlašovaného označení s touto prioritně starší ochrannou
známkou jiného podnikatele a pro následné odmítnutí přihlášky v dalším řízení. Žalobce
neuvedl, v čem spatřuje rozpor mezi skutkovým stavem a spisem. Sk utkový stav byl zjištěn
řádně a veškeré věcné i právní důvody byly uvedeny v napadeném rozhodnutí. Navrhl
zamítnutí žaloby.
K replice ze dne 25. 6. 2003 žalobce doložil výkresovou řadu l. „P. Z. s.“ (S. p.),
interní sdělení svých zaměstnanců, prohlášení o vytvoření l. a potvrzení o zaměstnání. Dále
popsal chronologii řízení o předmětných ochranných známkách s poukazem na nelogičnost
postupu žalovaného.
Vrchní soud v Praze, u kterého byla žaloba podána (§247 a násl. o. s. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2002) řízení do konce roku 2002 nedokončil a neskončenou
věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní soud (§132 s. ř. s.).
Ten pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 – o původní správní žalobě
věcně nerozhodl a usnesením ze dne 27. 8. 2003, č. j. 6 A 113/2002-26, ji odmítl
podle §46 odst. 2 s. ř. s. Současně žalobce poučil o tom, že může ve věci do jednoho měsíce
od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského soudního
řádu (scil. ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu soudu,
a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů
zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Okresního soudu v Teplicích ve zmíněné
lhůtě žalobu proti Úřadu. Petitem žaloby se domáhal výroku o tom, že prostorová ochranná
známka č. přihlášky O 139596 se pro žalobce zapisuje do rejstříku ochranných známek.
Žalobce poté samostatným podáním navrhl okresnímu soudu, aby postupem
podle §104c odst. 2 o. s. ř. předložil věc k rozhodnutí zvláštnímu senátu zřízenému
podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Okresní soud
poté předmětný návrh podal zvláštnímu senátu. Ztotožnil se s žalobcem v tom, že věc náleží
do působnosti správních soudů.
Zvláštní senát usnesením ze dne 2. 9. 2004, č. j. Konf 106/2003-13, vyslovil
podle §5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu
o zápisu ochranné známky do rejstříku ochranných známek náleží soudu ve správním
soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3
téhož zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla pravomoc Nejvyššího
správního soudu popřena a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy Nejvyšší správní soud pokračoval
v původním řízení o podané správní žalobě.
Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Přihláškou ochranné známky ze dne 1. 2. 1999 požádal žalobce o zápis prostorového
označení – l., t. 21, o. s.
Výměrem ze dne 22. 3. 2000 žalovaný oznámil žalobci výsledek průzkumu přihlášky
s tím, že přihlášené označení je vyloučeno ze zápisu do rejstříku ochranných známek
podle §2 odst. 1 písm. b), e) zákona o ochranných známkách. Přihlašované prostorové
označení bez dalších rozlišovacích prvků či výrazného jedinečného provedení postrádá
rozlišovací způsobilost, neumožňuje spotřebiteli orientovat se na výrobky poskytované
z určitého zdroje. Přihlašovatel by však mohl prokázat, že označení v přihlašované podobě
získalo užíváním v obchodním styku rozlišovací způsobilost, a to hodnověrnými datovanými
doklady, z nichž by bylo jednoznačně patrno, že uvedené označení skutečně užíval
přihlašovatel. Dále žalovaný žalobci sdělil, že přihlašované označení je tvořeno výlučně
tvarem výrobku, který dává tomuto výrobku podstatnou užitnou hodnotu. K prokázání
předmětných skutečností žalobci poskytl lhůtu do 21. 5. 2000.
Ve vyjádření ze dne 17. 5. 2000 žalobce k výsledku průzkumu uvedl, že v zásadě
lze chránit tvar výrobku nebo jeho obalu ochrannou známkou při splnění podmínek
rozlišovací způsobilosti, která je v případě přihlášeného označení splněna originálním,
specifickým tvarem l. a znakem [grafickým symbolem t. se stylizovanými písmeny (zkratka
výrobce A.)]. K dalšímu bodu průzkumu dodal, že přihlašované označení není tvořeno
výlučně tvarem l., ale je doplněno rozlišovacím znakem; kromě toho se nejedná o běžný tvar
l., který by byl podmíněn pouze technickými vlastnostmi zboží či užíváním. Výtvarně
originálně řešený a velmi výrazný tvar l., doplněný o symbol přihlašovatele, byl navrhován
výhradně za účelem odlišení od jiných l. na trhu. Trhem v daném případě není široká
veřejnost, ale podniky, které l. kupují a dále je označují svými etiketami a plní. Použití
průmyslového vzoru pro ochranu tvaru l. není z tohoto pohledu uspokojující.
Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2000 žalovaný zamítl žalobcovu přihlášku ochranné
známky, neboť přihlášené označení je vyloučeno ze zápisu do rejstříku ve smyslu §2 odst. 1
písm. b), e) zákona o ochranných známkách. V odůvodnění uvedl, že přihlašované označení,
které je pouhým tvarem výrobku, postrádá rozlišovací způsobilost; neumožňuje spotřebiteli
orientovat se na výrobky poskytované z určitého obchodního zdroje. Nejedná se o l.
originálního tvaru, grafický symbol je nepatrný a ani jeho umístění nemůže výrobek na první
pohled individualizovat. Tvar výrobku nemůže být předmětem známkoprávní ochrany,
pokud je obecně užíván nebo je podmíněn technickými vlastnostmi zboží. Žalobce neprokázal
získání rozlišovací způsobilosti, nevyvrátil výsledek průzkumu, přihláška tak byla zamítnuta.
V rozkladu ze dne 7. 7. 2000 žalobce namítl, že odůvodnění neobsahuje žádné věcné
důvody pro zamítnutí přihlášky. Vše bylo podrobně vysvětleno ve vyjádření k výsledku
průzkumu. Spotřebitelem v daném případě není běžný člověk, ale podniky, které l. označují a
plní. Pro takového „informovaného“ spotřebitele grafický symbol ve spojení s konkrétním
tvarem l. nejen dostatečně (i na první pohled) individualizuje výrobce, ale je i vodítkem při
rozeznávání l. různých výrobců. Nejedná se výlučně o tvar výrobku, nejde ani o obecné
užívání, ani o prostý tvar l. Správní uvážení žalovaného vybočilo z mezí zákona o ochranných
známkách. Existují různé stupně rozlišovací schopnosti. V daném případě je trhem vysoce
odborná veřejnost s detailní znalostí věci. Požadavky na rozlišovací způsobilost proto mohou
být nižší než pro veřejnost obecnou.
V doplnění rozkladu ze dne 18. 7. 2001 žalobce blíže rozvedl námitku
„informovaného“ spotřebitele.
Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2002 předseda Úřadu rozklad zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil. Dále rozhodl o nevrácení složené kauce ve výši 2 500 Kč. V odůvodnění
uvedl, že platná právní úprava zásadně nevylučuje možnost zápisu označení tvořeného tvarem
výrobku do rejstříku ochranných známek. Pokud však takové označení má mít rozlišovací
způsobilost a plnit funkci ochranné známky, nemůže být tvořeno výlučně tvarem výrobku
vyplývajícím z jeho povahy, ale musí se jednat o tvar výrobku natolik ojedinělý a neotřelý,
že spotřebitel bude tento tvar vnímat zcela jednoznačně jako jedinečný, tedy nezaměnitelně
jiný než jiné tvary l. V daném případě se však předmětná l. až na drobné tvarové odlišnosti
nijak podstatně neliší například od l., v níž je prodávána lihovina „S. p.“. Přihlášené označení
je tvořeno výlučně tvarem výrobku, který je běžně užíván a dává tomuto výrobku podstatnou
užitnou hodnotu. Takový výrobek nemůže upoutat pozornost spotřebitele svým jedinečným,
neotřelým tvarem. Spotřebitele nelze omezit pouze na odběratele vyrábějící nápoje, a to ani
přesto, že u dna l. je situován jen s velkou pozorností seznatelný miniaturní t.,
který ani není chráněným označením přihlašovatele. Přihlášené označení tak nezajišťuje
dostatečnou rozlišovací způsobilost a tím neplní základní funkci ochranné známky.
Zjištěná překážka zápisné způsobilosti je v daném případě překážkou absolutní,
kterou nelze překonat ani prokázáním příznačnosti podle §2 odst. 2 zákona o ochranných
známkách. Vnější úprava výrobku může být uplatněna formou jiné průmyslově právní
ochrany, nikoli však známkové.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu a dospěl
k závěru, že žaloba je důvodná.
Předmětem rozhodování v dané věci je oprávněnost návrhu na zápis ochranné
známky podle zákona o ochranných známkách.
Nestanoví–li tento zákon jinak, platí podle jeho §38 odst. 8 pro řízení o ochranných
známkách správní řád, s výjimkou ustanovení o přerušení řízení, čestném prohlášení,
lhůtách pro rozhodnutí a opatření proti nečinnosti.
Z §46 správního řádu vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu musí být v souladu
se zákony a ostatními právními předpisy, musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci
a obsahovat předepsané náležitosti. V odůvodnění je správní orgán povinen podle §47 odst. 3
správního řádu uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami
byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě
kterých rozhodoval.
Jednou z rozkladových námitek byla otázka vymezení relevantního spotřebitele
či specifického trhu ve vztahu k rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení.
Žalobce opakovaně (ve vyjádření k výsledkům věcného průzkumu, v rozkladu i v doplnění
rozkladu) trval na tom, že přihlašované prostorové označení je určeno „informovanému
spotřebiteli“, tedy ne běžnému člověku, ale obchodní kům a podnikatelům, kteří l. označují a
plní. Předseda Úřadu však v rozhodnutí o rozkladu na tuto námitku reagoval pouhou negací,
když uvedl, že „spotřebitele nelze omezit pouze na odběratele vyrábějící nápoje“. Důvody,
proč je žalobcovo tvrzení liché, mylné či proč se na daný případ nevztahuje, však
v rozhodnutí chybí.
Rozhodnutí odvolacího orgánu (orgánu rozhodujícího o rozkladu) musí být opatřeno
rozhodovacími důvody, aby soud mohl přezkoumat skutkové i právní premisy,
na nichž bylo rozhodnutí založeno. Pokud však rozhodnutí nevyčerpává obsah obrany,
tedy nevypořádá-li se vyčerpávajícím způsobem s námitkami žalobce uvedenými v opravném
prostředku, pak tento požadavek nesplňuje. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Ze základních zásad, ovládajících
správní řízení plyne povinnost odvolacího orgánu (orgánu rozhodujícího o rozkladu),
aby své rozhodnutí odůvodnil jasným a určitým způsobem do té míry, že z něho musí
být patrno, z jakých podkladů vycházel, které podklady byly použity pro jeho rozhodnutí,
které nikoli a proč. Je vadou žalobou napadeného rozhodnutí, pokud se v něm rozhodující
orgán nevypořádal se všemi žalobcem namítanými skutečnostmi.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí předsedy úřadu však není jedinou vadou předmětného
řízení. Mezi základní pravidla správního řízení patří v §3 odst. 2 správního řádu zakotvená
zásada součinnosti, která zahrnuje rovněž vztahy správního orgánu k účastníkům řízení.
Jejím naplňováním má být docíleno požadavku otevřenosti, srozumitelnosti a předvídatelnosti
rozhodování. Správní orgán tak má především dát účastníku řízení vždy příležitost,
aby mohl svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí,
a uplatnit své návrhy. Postup správního orgánu popírající zásadu součinnosti může mít vliv
na zákonnost rozhodnutí samotného, neboť účastník má podstatným způsobem ztíženy
podmínky pro svoji obranu.
V souzené věci postupoval správní orgán v rozporu s uvedenou zásadou.
Až v napadeném rozhodnutí se totiž poprvé (sic!) v celém správním řízení objevila informace
o tom, že „…L. výše uvedeného tvaru se nijak podstatně neliší od l., v níž je například
prodávána lihovina ‚S. p.‘…“, jakož i o tom, že miniaturní t. situovaný u dna l. ani není
chráněným označením přihlašovatele. Ze správního spisu však nijak nevyplývá, že by žalobce
byl s těmito skutečnostmi či závěry správního orgánu seznámen a mohl se k nim vyjádřit
(§33 odst. 2 ve spojení s §32 odst. 2 správního řádu). Jestliže uvedené věcné argumenty
správní orgán rozhodující o rozkladu použil až v odůvodnění svého rozhodnutí, jsou takové
důvody pro žalobce nutně překvapivé. Žalobce se těmto důvodům nemohl nijak účinně bránit.
Tím však byla popřena zásada dvouinstančnosti, jíž je ovládáno i řízení o přihlášce ochranné
známky (§38 odst. 7 zákona o ochranných známkách). V daném případě tak ze správního
spisu bez dalšího vyplynula procesní vada takového charakteru a závažnosti, že brání
přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (kterých se přímo dotýká).
Soud k ní proto přihlédl z úřední povinnosti, neboť takové podstatné porušení ustanovení o
řízení před správním orgánem mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§76
odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Procesních pochybení se však dopustil také správní orgán I. stupně.
Již ve svém výměru ze dne 22. 3. 2000, jímž žalobci sděloval výsledek věcného průzkumu,
se dopustil závažného pochybení, když uvedl, že přihlášené označení je vyloučeno ze zápisu
do rejstříku ochranných známek podle §2 odst. 1 písm. b), e) zákona o ochranných
známkách, avšak současně uvedl, že přihlášené označení může být zapsáno,
jestliže přihlašovatel prokáže, že takovéto označení získalo rozlišovací způsobilost ve smyslu
§2 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Vyloučení ze zápisu tedy správní orgán opřel
o existenci dvou tzv. absolutních překážek zápisné způsobilosti; zatímco však překážku
podle písmene b) citovaného ustanovení lze překonat průkazem získání rozlišova cí
způsobilosti podle §2 odst. 2 zákona o ochranných známkách, zápisnou nezpůsobilost
podle §2 odst. 1 písm. e) zákona o ochranných známkách překonat nelze, což vyplývá
z logického výkladu (argumentum per eliminationem) §2 odst. 2 zákona o ochranných
známkách. Správní orgán svým matoucím výměrem narušil právní jistotu žalobce,
a to v otázce předvídatelnosti svého rozhodování, když v něm svým postupem vzbudil určitá
očekávání (možnost prokázání rozlišovací způsobilosti), jejichž uskutečnění však nemohlo
nastat.
Odůvodnění:
rozhodnutí správního orgánu I. stupně pak především spočívá na pouhé
citaci zákona či na negaci tvrzení, uplatněných žalobcem ve vyjádření k výsledkům věcného
průzkumu. Již tato vada řízení mohla mít vliv na zákonnost.
Správní řízení tak bylo již od počátku stiženo vadami, správní orgán rozhodující
o rozkladu je však neodstranil, ač je mu to uloženo ustanovením §59 odst. 1 ve spojení s
§61 odst. 3 správního řádu.
Napadené rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní
orgán se nezabýval námitkami uvedenými žalobcem v rozkladu. Rovněž došlo k podstatnému
porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Z těchto důvodů soud napadené rozhodnutí dle §76 odst. 1 písm. a),
c) a §78 odst. 1, 4 s. ř. s. bez jednání zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude žalovaný vázán právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku
(§78 odst. 5 s. ř. s.).
Žalobce dosáhl v řízení plného úspěchu, a proto má dle §60 odst. 1 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení představují celkem
částku 4 725 Kč; tato se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč,
z paušální odměny advokáta ve výši 3 500 Kč [§133 s. ř. s., §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb.]
a tří paušálních náhrad po 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu