ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.10.2003
sp. zn. 6 Ads 10/2003 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce P. D., zastoupeného JUDr. Janem Nádravským, advokátem, se sídlem Rudolfovská
88, České Budějovice, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, o opravném prostředku proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 4. 2002,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
č. j. 2 Ca 197/2002 - 13 ze dne 17. 7. 2002,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 5. 4. 2002 byl žalobci (dále jen „stěžovatel“) přiznán
částečný invalidní důchod podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
a to od prosince 2000 ve výši 4349 Kč měsíčně a od prosince 2001 ve výši 4593 Kč měsíčně.
Podle odůvodnění rozhodnutí procentní výměra důchodu byla vypočtena z výpočtového
základu 8388 Kč, který odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 13 259 Kč za roky 1986
až 1999. Tímto rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení realizuje rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2001 ve věci vedené pod sp. zn. 2 Ca
305/2001.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek ke Krajskému soudu
v Českých Budějovicích, ve kterém namítá, že mu nebyly započteny příjmy z dohody
o pracovní činnosti za léta 1986 až 1991 u S. Č. B., u společnosti A. za rok 1991 ve výši
35 898 Kč a za rok 1992 ve výši 17 340 Kč, a dále u T. D. Č. B. za léta 1989 až 1990 a také
výdělky u společnosti P., a. s. Dále v opravném prostředku požaduje též započtení příjmů ze
samostatné výdělečné činnosti za roky 1990 až 1992.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadené rozhodnutí žalované rozsudkem
ze dne 17. 7. 2002, č. j. 2 Ca 197/2002 - 13, potvrdil. Vycházel z §16 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění, který odkazuje na zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
a dále na vyhlášku č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení.
Konstatuje, že podle §8 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení je podmínkou hodnocení
určitého vztahu jako zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení, aby takový vztah
zakládal účast na nemocenském pojištění. Protože je předmětem sporu otázka zápočtu příjmů
dosažených mimo pracovní poměr, aplikoval na danou věc §68 vyhlášky č. 165/1979 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 1992, podle kterého jsou nemocenského pojištění účastni
pracovníci činní na základě dohody o pracovní činnosti jen, jestliže nejsou pojištěni
již z důvodu jiné činnosti, nepobírají starobní nebo invalidní důchod a dohoda o pracovní
činnosti trvala nebo měla trvat déle než 6 po sobě jdoucích pracovních dnů a výdělek
za ni měl dosáhnout alespoň 400 Kč měsíčně. Jelikož byl stěžovatel v letech 1986 až 1992
v pracovním poměru a z tohoto důvodu byl také pojištěn, jedná se podle názoru krajského
soudu o situaci, kdy příjmy z pracovní činnosti nelze započítat, neboť pracovní činnost
na základě dohod byla vykonávána souběžně s jinou pracovní činností zakládajících
nemocenské pojištění. Změnu přinesla až vyhláška č. 30/1993 Sb., která s účinností
od 1. 1. 1993 vypustila z §68 vyhlášky č. 165/1979 Sb. odstavce a) a b), takže od tohoto data
jsou hrubé výdělky z dohod o pracovní činnosti započitatelné do vyměřovacího základu.
Příjmy ze samostatné výdělečné činnosti také nebylo možné započítat do vyměřovacího
základu, neboť nebylo prokázáno, že stěžovatel z tohoto titulu platil pojistné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stěžovatel v souladu
s tehdy platnou právní úpravou dne 9. 8. 2002 odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Řízení
o odvolání se však ze zákona podle §129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), zastavilo dnem 1. 1. 2003. Podle tohoto ustanovení však stěžovatel měl
možnost do 31. 1. 2003 podat proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost podle soudního
řádu správního.
Tuto možnost stěžovatel využil, když 24. 1. 2003 podal kasační stížnost,
ve které se domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu. V ní namítá,
že krajský soud při svém rozhodování nevycházel ze zákonů platných v období roku 1986
až 1992. Podle něj v té době platil zákon č. 121/1975 Sb. a zákon č. 100/1988 Sb. Dle prvně
uvedeného zákona dávky a služby sociálního zabezpečení poskytoval stát. Na důchodové
zabezpečení podle tohoto zákona neplatili pracující příspěvky. Příspěvky se strhávaly z platu.
Konkrétně pak odkazuje na §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb., podle kterého občané
vykonávající práce na základě dohody o pracovní činnosti a občané poskytují věcná plnění
a výkony na základě povolení národního výboru jsou účastni důchodového pojištění,
přičemž stěžovatel všechny tyto podmínky splnil. Podle §19 odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb.
se odměny z dohod o pracovní činnosti a příjmy občana poskytující věcná plnění a výkony
na základě povolení národního výboru zahrnují do hrubých výdělků bez ohledu na to, zda tyto
činnosti zakládají účast na důchodovém zabezpečení. Dále poukazuje na nesprávné uvedení
letopočtu v odůvodnění rozsudku. Stěžovatel také popírá tvrzení, které je v rozsudku
specifikováno na str. 3, neboť Okresní správa sociálního zabezpečení v Praze musela mít
k dispozici evidenční listy stěžovatele od firmy A., jinak by nebylo možné takto přesně uvést
částky v rozsudku a osobním listě prvého rozhodnutí žalované ze dne 20. 3. 2001. Soud také
nevycházel z vyhlášky č. 149/1988 Sb. při rozhodování o zápočtu příjmů ze samostatné
výdělečné činnosti za léta 1990 až 1992. Na závěr stěžovatel popírá, že by měl platit
nemocenské pojištění kvůli důchodu, neboť prostředky nemocenského pojištění nelze použít
k jiným účelům než k účelům nemocenského pojištění. Odměny z dohod o pracovní činnosti
byly vždy zahrnuty do hrubých výdělků, z nichž stěžovatel odváděl daně z příjmu ve výši 20
%. Stěžovatel tedy přispíval na důchodový systém i ze svých příjmů z dohod o pracovní
činnosti. Stěžovatel tak namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem ve smyslu §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 14. 2. 2003 uvádí, že podle předpisů
platných před 1. 1. 1996 platilo, že se pro účely důchodového zabezpečení započítávala pouze
doba, která podléhala nemocenskému pojištění (§10 odst. 3 zákona č. 121/1975 Sb.).
V souladu s tím se hodnotily také příjmy pouze z uvedené činnosti. Podmínkou
započitatelnosti příjmu nebo jeho složek do průměrného měsíčního výdělku tedy podle
žalované bylo, aby šlo o mzdu (příjem) ze zaměstnání nebo činnosti podléhající
nemocenskému pojištění. Ustanovení §19 odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb.,
kterého se dovolává stěžovatel, se zabývá hrubými výdělky pro posouzení podstatného
poklesu výdělku částečně invalidního občana, nikoli však pro účely výpočtu průměrného
měsíčního výdělku, resp. výpočtového základu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí po věcné stránce včetně
hledisek dle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k názoru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, je vyměřovacím
základem pojištěnce za dobu před 1. 1. 1996 hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového
zabezpečení podle předpisů platných před 1. 1. 1996, tzn. k 31. 12. 1995. Před tímto datem
bylo důchodové zabezpečení upraveno zejména zákonem č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, a příslušnými prováděcími předpisy. Nelze proto aplikovat zákon
č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, jak tvrdí stěžovatel, neboť ten již v uvedené době
neplatil, protože byl zrušen právě zákonem č. 100/1988 Sb. Pro účely důchodového
zabezpečení bylo podstatné, zda hrubý výdělek (§11 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §42
tohoto zákona) pocházel z činnosti, která zakládala účast na důchodovém zabezpečení.
Proto Nejvyšší správní soud zkoumal, zda činnost uváděná stěžovatelem zakládala jeho účast
na důchodovém zabezpečení podle právních předpisů platných před 1. 1. 1996. Pro danou věc
jsou podstatná zejména následující ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném
do 31. 12. 1995:
- §6 odst. 1 písm. d) podle něhož důchodového pojištění jsou účastni občané,
kteří mají v důchodovém zabezpečení podle tohoto zákona práva a povinnosti jako
zaměstnanci v pracovním poměru, zejména, kromě jiných, též občané vykonávající práce
na základě dohody o pracovní činnosti.
- §8 odst. 1 písm. d) a g) podle nichž zaměstnáním se rozumí činnost,
po kterou občané mají v důchodovém zabezpečení práva a povinnosti jako zaměstnanci
v pracovním poměru (viz §6 odst. 1 písm. d/ tohoto zákona), a to v rozsahu stanoveném
prováděcím předpisem a činnost osob samostatně výdělečných.
- §8 odst. 2 podle něhož pracovní poměr se hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládal
nemocenské pojištění; nezakládal-li pracovní poměr nemocenské pojištění v době svého
trvání, hodnotí se jako zaměstnání, jestliže by zakládal nemocenské pojištění podle předpisů
platných v době vzniku nároku na důchod. To platí obdobně, kromě jiných činností,
též o činnosti uvedené v odst. 1 písm. d).
- §8 odst. 4 podle něhož činnost osoby samostatně výdělečně činné po 31. 12. 1993
se hodnotí jako zaměstnání, pokud je tato osoba účastna důchodového zabezpečení podle
části šesté; tato činnost před 1. 1. 1994 se hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládala
nemocenské pojištění (zabezpečení) podle předpisů platných před tímto dnem, a to v rozsahu
a za podmínek stanovených těmito předpisy. K činnosti osob samostatně výdělečně činných
se přihlédne jako k době zaměstnání, bylo-li zaplaceno pojistné za celou dobu trvání pojištění
(zabezpečení); nebylo-li za tuto dobu zaplaceno pojistné do dne, od něhož se přiznává
nebo zvyšuje důchod, přihlédne se k ní jako k době zaměstnání až ode dne zaplacení
pojistného.
Zápočet výdělku získaného z dohody o pracovní činnosti v období před 1. 1. 1993
do hrubého výdělku pro účely důchodového zabezpečení je tak závislý na tom,
zda tato činnost zakládala účast na nemocenském pojištění. Tento závěr je na základě výše
uvedených ustanovení oproti tvrzení stěžovatele zcela nezávislý na tom, z jakých veřejných
rozpočtů bylo důchodové zabezpečení financováno. Z hlediska účasti na nemocenském
pojištění je rozhodný zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. Podle §2
odst. 1 písm. d) tohoto zákona se nemocenské pojištění vztahuje i na zaměstnance činné
na základě dohody o pracovní činnosti. V §51a tohoto zákona je Ministerstvo práce
a sociálních věcí (dále jen „ministerstvo“) mimo jiné zmocněno, aby vyhláškou upravilo
podmínky pojištění, poskytování dávek a způsob jejich výpočtu pro některé skupiny osob
se zřetelem na zvláštní povahu jejich činnosti nebo způsob odměňování. Ministerstvo upravilo
vyhláškou č. 165/1979 Sb., o nemocenském pojištění některých pracovníků a o poskytování
dávek nemocenského pojištění občanům ve zvláštních případech, v §68 i podmínky pro účast
pracovníků činných na základě dohody o pracovní činnosti. Vzhledem k tomu, že se jednalo
o činnosti v období do roku 1992, je rozhodné znění uvedené vyhlášky účinné
do 31. 12. 1992. Podle §68 písm. a) jsou tyto osoby účastny pojištění jen tehdy, nejsou-li
pojištěny (zabezpečeny) již z důvodu jiné činnosti. Tato podmínka účasti na nemocenském
pojištění byla změněna až novelou uvedené vyhlášky provedenou vyhláškou č. 30/1993 Sb.
Ze spisu bylo zjištěno, že stěžovatel byl v době, kdy byl činný na základě dohod
o pracovní činnosti, v pracovním poměru, na základě kterého byl i účasten nemocenského
pojištění, což ani stěžovatel sám nepopírá. Již na základě této skutečnosti nemohl být
stěžovatel účasten na nemocenském pojištění na základě dohod o pracovní činnosti.
Vzhledem k tomu, že účast na nemocenském pojištění byla základní podmínkou účasti
na důchodovém zabezpečení, nemohl být stěžovatel z titulu činnosti na základě dohody
o pracovní činnosti účasten ani důchodového zabezpečení. Proto ani příjmy z těchto činností
nebyly z hlediska důchodového zabezpečení relevantní; nelze je tedy zahrnout do hrubého
výdělku pro účely důchodového zabezpečení. Krajský soud v Českých Budějovicích
proto nepochybil, jestliže uvedl, že tyto hrubé výdělky nejsou započitatelné do vyměřovacího
základu pro účely důchodového pojištění stěžovatele.
K námitce stěžovatele, že podle §19 odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb. se odměny
z dohod o pracovní činnosti a příjmy občana poskytující věcná plnění a výkony na základě
povolení národního výboru zahrnují do hrubých výdělků bez ohledu na to, zda tyto činnosti
zakládají účast na důchodovém zabezpečení, Nejvyšší správní soud uvádí následující.
Toto ustanovení upravovalo tzv. podstatný pokles výdělku občana, který byl významný
z hlediska podmínek nároku na částečný invalidní důchod (srov. §37 odst. 2 a 3 zákona
o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995). Také §19 odst. 2 této vyhlášky,
na který odkazuje stěžovatel, se vztahuje pouze na „invaliditu a částečnou invaliditu“. Pouze
pro tento účel se odměny z dohod o pracovní činnosti zahrnují do hrubých výdělků bez ohledu
na to, zda tyto činnosti zakládají účast na důchodovém pojištění. Pro účely důchodového
pojištění, resp. zabezpečení však toto vymezení hrubého výdělku nemá žádný význam.
Naopak, jelikož se jedná o speciální ustanovení, vyplývá z něj výše zmíněná zásada,
podle které se tyto výdělky do hrubého výdělku započítávají jen, jestliže tyto činnosti účast
na důchodovém pojištění zakládají. Hrubé výdělky tak byly obecně upraveny v §11 vyhlášky
č. 149/1988 Sb., kde se vždy hovoří o hrubých výdělcích ze zaměstnání; přičemž pro pojem
zaměstnání je významný výše zmíněný §8 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení,
který stanoví podmínku založení účasti na nemocenském pojištění.
Namítá-li dále stěžovatel nesprávné uvedení letopočtu v odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu, namítá zřejmou nesprávnost, pro kterou je stanoven zvláštní režim
jejího odstranění (§54 odst. 3 s. ř. s.), která však nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí soudu.
I z hlediska možného zápočtu příjmů ze samostatné výdělečné činnosti Krajský soud
v Českých Budějovicích správně posoudil, že ani tyto příjmy nebylo možné započítat
do vyměřovacího základu. Podmínkou účasti na důchodovém pojištění z tohoto titulu
je zaplacení pojistného (§8 odst. 4 zákona o sociálním zabezpečení, ve znění účinném
do 31. 12. 1995). Ze spisu ani z tvrzení stěžovatele však nevyplývá, že by stěžovatel platil
z tohoto titulu pojistné.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost shledav ji z výše uvedených důvodů
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.) zamítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Podle
těchto ustanovení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Toto však
neplatí v případě, mělo-li být právo přiznáno, kromě jiných, správnímu orgánu ve věcech
důchodového pojištění. Protože šlo o řízení ve věci důchodového pojištění, žalovaná, která
sice měla plný úspěch ve věci, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu