ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.11.2003
sp. zn. 6 Ads 11/2003 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatelky M. G ., zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, se sídlem Politických
vězňů 27, Kolín IV, a dalšího účastníka České správy sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 28. 2. 2002, č. j. 41 Ca 302/2001 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. České správě sociálního zabezpečení se nepři znává právo na náhradu nákladů
řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky JUDr. Bedri Tomáškovi se nepři znáv á
odměna za zastupování stěžovatelky.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 10. 2001 byla zamítnuta
žádost stěžovatelky o částečný invalidní důchod s odůvodněním, že podle posudku lékaře
Okresní správy sociálního zabezpečení v Kolíně ze dne 1. 10. 2001 není částečně invalidní,
neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné
výdělečné činnosti jen o 10 %.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek, o kterém rozhodl
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, č. j. 41 Ca 302/2001 - 14, tak,
že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrdil. Při posouzení zdravotního stavu
stěžovatelky se krajský soud opírá především o posudek Posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) v Praze ze dne 24. 1. 2002, podle něhož pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky byl hodnocen podle přílohy č. 2
k vyhlášce č. 284/1995 Sb.
takto:kapitola XV oddíl F položka 2 písm. a) 10 %, a to již
se zohledněním dalších postižení.
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání k vrchnímu soudu,
o němž však nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), takže řízení o odvolání bylo zastaveno dnem nabytí účinnosti
uvedeného zákona a účastník řízení mohl do 31. 1. 2003 podat proti rozhodnutí soudu
o opravném prostředku kasační stížnost podle s. ř. s. (§129 odst. 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost, která došla
krajskému soudu dne 24. 1. 2003 tj. v zákonné lhůtě. V této kasační stížnosti stěžovatelka
krajskému soudu vytýká, že převzal posouzení jejího zdravotního stavu Posudkovou komisi
MPSV, aniž vzal do úvahy, že z řady lékařských nálezů lze dovodit právě opačný závěr.
Stěžovatelka svůj zdravotní stav a omezení z něj vyplývající konzultovala se svými
ošetřujícími lékaři a na základě jejich vyjádření tvrdí, že splňuje kritéria pro přiznání částečné
invalidity. Naznačené rozpory mezi závěry posudkové komise a nálezy odborných lékařů
je podle názoru stěžovatelky možno odstranit znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví.
I když stěžovatelka nemá medicínské znalosti, nesdílí názor krajského soudu o úplnosti
a přesvědčivosti posudku Posudkové komise MPSV. Jestliže v dosavadním řízení tyto
námitky proti posudku nevznesla, potom pouze z neznalosti svých práv. Stěžovatelka má
za to, že znalecké dokazování by se mělo zaměřit na přezkoumání závěru o procentním
poklesu schopnosti k soustavné výdělečné činnosti a posouzení, zda dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav značně nestěžuje obecné životní podmínky stěžovatelky.
Stěžovatelka se domnívá, že jsou splněny důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s., a navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu.
Rozhodnutí o nároku na plný nebo částečný invalidní důchod je závislé zejména
na lékařském odborném posouzení. Pro přezkumné soudní řízení je k posouzení zdravotního
stavu a výdělečné schopnosti občana povoláno ze zákona Ministerstvo práce a sociálních věcí,
které tak činí svými posudkovými komisemi (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení). Posudek uvedené komise pak soud hodnotí jako každý
jiný důkaz podle zásady volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř.
Podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zákon
o důchodovém pojištění“), je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti
nejméně o 33 %. Podle §39 odst. 2 ve spojení s §44 odst. 1 věta druhá zákona o důchodovém
pojištění se při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce vychází
z jeho zdravotního stavu doloženého výsledky funkčního vyšetření a z jeho schopnosti
vykonávat práce odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem,
s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával před tím, než k takovému poklesu
došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem, při tom se bere v úvahu, zda jde
o zdravotní postižení trvalé ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce, zda a jak
je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, a schopnost a rekvalifikace pojištěnce
na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával.
Nejvyšší správní soud (stejně jako krajský soud) nemá pochybnosti o úplnosti
a přesvědčivosti závěrů Posudkové komise MPSV v Praze, vyjádřených v posudku této
komise ze dne 24. 1. 2002, podle nichž stěžovatelka není částečně invalidní; ostatně ani
stěžovatelka neuvádí žádné konkrétní výhrady proti závěrům posudkové komise. Stejnopis
posudku Posudkové komise MPSV v Praze stěžovatelka v průběhu řízení před krajským
soudem obdržela, žádné námitky proti tomuto posudku nevznesla a ani v odvolání proti
rozsudku krajského soudu neuvedla nic (kromě poukazu na zdravotní problémy, které byly
známy již v průběhu řízení před krajským soudem), co by zpochybňovalo správnost závěru
posudkové komise. Provedení důkazů znaleckým posudkem stěžovatelka nenavrhla jak
v průběhu řízení před krajským soudem, tak v odvolání proti rozsudku krajského soudu.
Pokud stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem,
tak v této části je kasační stížnost nepřípustná, protože jde o důvod, který stěžovatelka
neuplatnila v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí je předmětem přezkumu (§104
odst. 4 s. ř. s.).
S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka ke dni vydání rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení nebyla částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění, neboť její schopnost soustavné výdělečné činnosti nepoklesla nejméně o 33 %,
krajský soud nepochybil, když rozhodnutí správního orgánu jako věcně správné potvrdil.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1, 2 s. ř. s. Stěžovatelka, která nebyla v řízení úspěšná, nemá právo na náhradu nákladů
řízení, a právo České správy sociálního zabezpečení na náhradu nákladů řízení
je v posuzované věci ze zákona vyloučeno.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky nebyla přiznána odměna za zastupování
stěžovatelky, protože z obsahu spisu nevyplývá, že by po svém ustanovení zástupcem provedl
takový úkon právní služby, za nějž by mu odměna náležela.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu