ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.18.2004
sp. zn. 6 Ads 18/2004 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce M. M ., zastoupeného JUDr. Karlem Kýčkem, advokátem, se sídlem Masarykova
537/7, Teplice, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem č. j. 41 Ca 99/2002 - 33 ze dne 14. 10. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna JUDr. Karla Kýčka, advokáta ustanoveného zástupcem žalobce pro řízení
o kasační stížnosti, se určuj e částkou 650 Kč; odměna budiž vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám advokáta do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podává kasační stížnost proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 1. 2002; tímto správním
rozhodnutím žalovaná zamítla žádost stěžovatele o přiznání plného invalidního důchodu
proto, že nesplnil jednu z podmínek nároku na plný invalidní důchod, kterou je získání
potřebné doby pojištění.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nesprávné právní
posouzení otázky soudem v předcházejícím řízení a nedostatky ve zjišťování skutkového
stavu věci před správním orgánem, pro které měl soud napadené správní rozhodnutí zrušit.
Nesprávné posouzení právní otázky má spočívat v tom, že stěžovatel byl zbaven svého práva
podílet se aktivně na důchodovém pojištění, a to proto, že byl nedůvodně omezen na svobodě
a vykonával vazbu, přičemž s výjimkou dvou případů nebyl odsouzen. Pokud vykonával trest
odnětí svobody, neměl možnost o zařazení do práce požádat, neboť by práci vzhledem
ke své osobě a předchozím trestním stíháním stejně nedostal, a to i v souvislosti s jeho
špatným zdravotním stavem, který téměř vylučuje stěžovatele v rámci výkonu trestu odnětí
svobody zaměstnat, a to na jakékoliv pracovní pozici. V roce 1990 vykonával stěžovatel
vazbu ve věznici v L., dále pak až do roku 1991 po dobu 20 měsíců tamtéž. V roce 1992 byl
opět vazebně stíhán, po dobu dvou let byl opět ve věznici v L., odsouzen nebyl. V roce 1994
vykonával vazbu ve věznici R. a V., trestní stíhání bylo zastaveno. V letech 1995 - 1996 byl
opět stíhán a vykonával vazbu nejprve v délce 14 měsíců, pak 6 měsíců a následně dalších 6
měsíců. V žádném z těchto případů nebyl odsouzen. V roce 1999 byl pravomocně odsouzen
Okresním soudem v Chebu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let (zde
nepracoval z důvodů výše uvedených). Stěžovatel tedy tvrdí, že byl nedůvodně omezen na
osobní svobodě, a proto mu bylo odepřeno právo, které by mu zcela jistě jinak vzniklo, neboť
pokud by na svobodě omezen nebyl, stěžovatel by zcela nepochybně byl v řádném pracovním
poměru. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se těmito skutečnostmi nezabýval a ověřoval
pouze, zda byl stěžovatel v době výkonu vazby či trestu zapojen do pracovní činnosti. Dále
v kasační stížnosti uvádí, že podmínka doby pojištění je v zákonu o důchodovém pojištění
(č. 55/1995 Sb.) uvedena v §38, nikoliv v §39, jak uvedl krajský soud v odůvodnění
rozhodnutí.
Žalovaná ke kasační stížnosti uvedla, že se domnívá, že byla podána opožděně
a sdělila, že stěžovatel požádal o odstranění tvrdosti zákona.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel požádal dne 12. 9. 2001
o plný invalidní důchod, poté byl příslušným postupem uznán plně invalidním s datem vzniku
invalidity 5. 4. 2001. Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2002 byla jeho žádost o plný invalidní
důchod zamítnuta, neboť v rozhodném období (deseti let před vznikem invalidity) nezískal
potřebných pět roků pojištění, jak požaduje §40 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění. Ze žádosti o plný invalidní důchod a osobního listu důchodového pojištění vyplývá,
že v období, které je pro věc rozhodující, tedy v letech 1991 - 2001, stěžovatel neprokázal
žádné jiné doby pojištění než doby vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání (3 roky
178 dnů).
Krajský soud zamítl stěžovatelovu žalobu, neboť z evidence žalované ani
z dokazování, které provedl sám soud (zprávy Vězeňské služby v P. ze dne 23. 4. 2002,
29. . 002, věznice M., O. a P. – P.) nebyly zjištěny žádné doby pojištění, které by bylo možno
v letech 1991 - 2001 hodnotit pro nárok na plný invalidní důchod. Doby pojištění, které
stěžovatel získal v předchozím období (před rokem 1991) nejsou pro posuzovanou věc
relevantní. Pro právní posouzení krajský soud aplikoval ustanovení §§38, 39 a 40 zákona o
důchodovém pojištění (č. 155/1995 Sb.) upravující podmínky nároku na plný invalidní
důchod.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako včas podanou (napadené
rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno 15. 12. 2003, kasační stížnost byla podána u krajského
soudu 17. 12. 2003, tedy včas). Kasační stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.). Ustanovený advokát
stěžovatelův kasační stížnost doplnil 31. 3. 2004. Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem
a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ledaže by zjistil důvody, které jej
opravňují přezkoumat rozhodnutí z moci úřední. Tyto důvody soud nezjistil.
Spornou otázkou, která je středobodem kasační stížnosti a byla posuzována
i v předchozím řízení soudním, je rozsah dob pojištění, které stěžovatel získal v období deseti
let před vznikem plné invalidity, a které představují podmínku sine qua non pro vznik nároku
na plný invalidní důchod. Podle §38 zákona o důchodovém pojištění je třeba pro nárok
na plný invalidní důchod splnit dvě podmínky, jednak musí být pojištěnec plně invalidní,
jednak musí získat potřebnou dobu pojištění. Potřebná doba pojištění (§40 cit. zákona)
se zjišťuje u pojištěnce ve věku nad 28 let z deseti let před vznikem invalidity a činí
u takového pojištěnce 5 roků. Dobami pojištění před 1. 1. 1996 jsou doby zaměstnání získané
před tímto datem podle předpisů platných před tímto dnem (tedy podle zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení), po 31. 12. 1995 jde o doby účasti na pojištění osob
uvedených v §5 odst. 1 písm. a) až l) a §6 citovaného zákona. Pro stěžovatele z citovaných
ustanovení plyne, že pojištěn mohl být například jako zaměstnanec v pracovním poměru,
osoba zařazená k pravidelnému výkonu prací ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě,
anebo například za určitých podmínek jako uchazeč o zaměstnání (po 31. 12. 1995 je doba
evidence uchazečů o zaměstnání dobou náhradní - §12 zákona o důchodovém pojištění).
Účast na pojištění je povinná pro osoby uvedené v §5 citovaného zákona (jedná se o 22 typů
činností, které podléhají povinnému pojištění). Stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybňuje
rozsah dob, které mu byly vykázány v evidenci žalované jako doby pojištění z titulu evidence
uchazeče o zaměstnání, ani nečiní sporným fakt, že ve vazbě a ve výkonu trestu, v nichž jak
sám uvádí strávil po roce 1990 přibližně devět let, nebyl zařazen k pravidelnému výkonu
prací. Požaduje na soudu, aby zkoumal, z jakého důvodu nevykonával ve vazbě a výkonu
trestu práce, popřípadě aby se zabýval důvody, pro které byla jeho trestná činnost vyšetřována
za současného uvalení vazby, aniž by byl, jak uvádí, ve většině případů odsouzen. Dovozuje
pak, že byl na svobodě omezen neoprávněně a že kdyby se tak nestalo, jistě by byl zaměstnán
a tedy i účasten důchodového pojištění.
Nejvyšší správní soud nejdříve předesílá, že neexistuje žádné právo „být pojištěn“,
jehož odnětí se stěžovatel dovolává. Důchodové pojištění v České republice je obligatorní,
tj. povinné pro fyzické osoby, které vykonávají určité typy činností, zákonem přesně
vymezené; jde převážně o typy výdělečné činnosti, z níž za účelem financování vyplácených
důchodů je odváděno pojistné. Úkolem žalované a případně soudu může být pouze zjistit, zda
fyzická osoba takovou činnost vykonávala, ale nikoliv již, zda ji nevykonávala a z jakých
důvodů. Příčiny, proč někdo pracuje, a jiný nikoliv, mohou být značně rozličné. Tržní
prostředí demokratického státu nemůže zaručit každému „právo na práci“ v pojetí, jak bylo
deklarováno před rokem 1989. Ústavní pořádek našeho státu zaručuje každému jedinci jednak
právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod), jednak pro toho, kdo se ocitne v hmotné nouzi, právo na zabezpečení pomoci
nezbytné k zajištění základních životních podmínek (čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod). Právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (tedy
na invalidní důchod) je však konstituováno jako nárok, který má nahradit výpadek v příjmech
z výdělečné činnosti, který nastal z důvodu zhoršení zdravotního stavu. Je oprávněným
požadavkem, pokud zákon vyžaduje určitou dobu pojištění, a to diferencovaně podle věku
pojištěnců, dosaženou před vznikem invalidity. Smyslem důchodu je nahradit výdělek, který
pojištěnci z důvodu zhoršení zdravotního stavu uchází. V posuzované věci však stěžovatel
podle osobního listu důchodového pojištění pracoval naposledy 6. 1. 1990. Co by bylo, kdyby
stěžovatel nebyl po roce 1990 téměř devět let ve vazbě a výkonu trestu, tedy zda by byl
za jiných okolností zaměstnán a tedy účasten důchodového pojištění, je holou spekulací.
Požadavek stěžovatele, aby soud zkoumal, z jakých příčin nebyl ve výkonu vazby
či trestu odnětí svobody zařazen k pravidelnému výkonu prací je proto irelevantní
a pro posouzení podmínek nároku na plný invalidní důchod bez významu. Pokud se stěžovatel
domnívá, že byl na svobodě omezen nedůvodně, existují právní prostředky, jejichž
prostřednictvím se může domáhat satisfakce. To však není úkolem správního soudnictví.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud v posuzované věci užil správné
právní normy, přiléhavě je vyložil a nedopustil se tedy pochybení, které mu stěžovatel vytýká.
Žádné konkrétní námitky vůči zjišťování skutkového stavu žalovanou, pro které měl soud
napadené správní rozhodnutí zrušit, v kasační stížnosti stěžovatel neuvedl, ač avizoval
i uplatnění důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Kasační stížnost byla proto jako
nedůvodná zamítnuta (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 ve spojení
s §120 s. ř. s.; stěžovatel ve věci neměl úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení
nenáleží, úspěšná žalovaná toto právo nemá rovněž, neboť tak výslovně stanoví §60 odst. 2
s. ř. s.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven advokát; ze soudního
spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že učinil v této právní věci dva úkony
právní služby (převzetí zastoupení, písemné podání ve věci samé), za které mu náleží odměna
ve výši 2 x 250 Kč (sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní
hodnoty do 500 Kč 250 Kč, přitom podle §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní
tarif) se za tarifní hodnotu ve věcech důchodového pojištění považuje částka 500 Kč. Za jeden
úkon právní služby dále přísluší paušální náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč (§13 odst. 3
cit. vyhlášky). Celkovou výši odměny tedy Nejvyšší správní soud stanovil v částce 650 Kč;
odměnu podle §35 odst. 7 s. ř. s. hradí stát; bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu