ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.20.2004
sp. zn. 6 Ads 20/2004 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: V. E., zastoupena JUDr. Mariou Veselou, advokátkou, se sídlem Praha 9, Pod
Pekárnami 245, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5,
Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č.
j. 26 Ca 149/2002 - 57 ze dne 27. 1. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti výše označenému
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 19. 6. 2002 ve věci nároku na plný invalidní důchod.
Stěžovatelka je poživatelkou plného invalidního důchodu ode dne 12. 4. 1995
(rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 1995). Žádostí ze dne 15. 4. 2002 se stěžovatelka domáhala
přiznání plného invalidního důchodu od dřívějšího data, konkrétně od 22. 12. 1993,
což je datum skončení poskytování nemocenského po vyčerpání podpůrčí doby a také počátek
období, kdy stěžovatelka pobírala částečný invalidní důchod (od 22. 12. 1993). Rozhodnutí
o přiznání částečného invalidního důchodu stěžovatelka napadla podle tehdejších předpisů
opravným prostředkem a posléze odvoláním, přičemž rozhodnutí žalované o tom,
že stěžovatelka nebyla k datu 22. 12. 1993 podle tehdejších předpisů invalidní, leč pouze
částečně invalidní, bylo dvěma soudními instancemi potvrzeno. Dne 2. 12. 1992 byla
stěžovatelce ve FN B. na ortopedické klinice implantována totální endoprotéza levé kyčle.
Dne 27. 3. 1995 primář doc. D. na ortopedické klinice FN B. konstatuje uvolnění femorální
komponenty, dne 31. 7. 1995 provádí reoperaci. Stěžovatelce byl na její žádost přiznán plný
invalidní důchod od 12. 4. 1995 (uplatnění žádosti). Rozhodnutí žalované, kterým byl od
tohoto data přiznán stěžovatelce plný invalidní důchod, stěžovatelka opravným prostředkem
nenapadla.
Podstatou sporu, který stěžovatelka se žalovanou vede, je její přesvědčení, že prvá
operace nebyla provedena náležitě, byla nutná reoperace a vznik plné invalidity je tedy nutno
posunout k datu ukončení její pracovní neschopnosti po prvé operaci.
Žalovaná žádost ze dne 15. 4. 2002 zamítla (rozhodnutí ze dne 19. 6. 2002),
a to na základě posudku lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 5. 2002;
tento posudek se opírá o skutečnost, že prvý doložený odborný nález o uvolnění endoprotézy
je ze dne 27. 3. 1995.
Městský soud v Praze zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované poté, co řízení
doplnil znaleckým posudkem znalce z oboru ortopedie a dále posudkem Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí; tato komise se rovněž vyjádřila ke znaleckému posudku
ortopeda z hledisek specializace posudkového lékařství. Posudková komise podrobně,
uceleně, srozumitelně a přesvědčivě ve dvou posudcích, a to ze dne 20. 1. 2003 a 28. 11. 2003
uvedla, z jakých důvodů setrvává na názoru, že datum vzniku plné invalidity lze klást
do dubna 1995 (vyhodnotila veškeré lékařské zprávy z období 5. 3. 1992 - 14. 4. 2003).
Kdy nastalo uvolnění endoprotézy nelze bez originálních rtg. snímků spolehlivě určit, FN B.
archivuje tyto snímky pouze po dobu pěti let, takže stěžovatelčiny snímky nejsou k dispozici.
Operatér, který provedl prvou operaci (MUDr. O.), uvedl ještě ve zprávě ze dne 5. 1. 1995
občasnou bolestivost distálního femoru a kolene, ale rtg. snímek je bez výraznějších známek
uvolnění dříku či jamky. Zprávy MUDr. O. nebyly ani v tomto řízení vyvráceny; pokud
stěžovatelka poukazovala na vyjádření Prof. D., který ji reoperoval, a vyjádřil se, že
k uvolnění endoprotézy došlo dříve, ten se zdravotním stavem stěžovatelky začal zabývat
později. Znalecký posudek ortopeda MUDr. K1 podaný pro řízení před městským soudem se
pohyboval pouze v mezích spekulace o tom, kdy se mohla endoprotéza uvolnit, městský soud
proto své rozhodnutí primárně opřel o posudek posudkové komise ministerstva. Podrobně jej
v odůvodnění svého rozhodnutí citoval a zhodnotil. Právní závěr městského soudu pak vyzněl
ve prospěch rozhodnutí žalované, které shledal v souladu s právními předpisy a se zjištěným
skutkovým stavem.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost; ta byla
podána nejprve obecným zmocněncem pro řízení o žalobě v podobě blanketní, posléze byla
doplněna právní zástupkyní. V kasační stížnosti nejsou důvody podřazeny pod jednotlivá
ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“); uvádí
se v ní, že posudek Posudkové komise MPSV neodpovídá skutečnostem, „které řízení
před posudkovou komisí byly uskutečněny“, konkrétně pak tvrdí, že MUDr. K2 jako člen
komise nebyl jednání přítomen, ač je podepsán, jednání se účastnil MUDr. K3.
Dále se v kasační stížnosti konstatuje, že stěžovatelka je jednáním žalované natolik
deprimována, že je od roku 1995 v péči psychiatrie. Konečně kasační stížnost namítá, že trvá
stěžovatelčino přesvědčení o dřívějším vzniku plné invalidity, kdy po operaci nebyla schopna
výkonu žádného zaměstnání a odkazuje na spis 26 Ca 149/2002, který obsahuje veškerá
vyjádření a lékařské posudky.
Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasační stížnosti, která je opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, je-li přípustná, a to pouze v mezích
a rozsahu vymezených stěžovatelem (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledá-li důvod pro zákonem
vymezené případy, kdy může přistoupit k přezkumu soudního rozhodnutí z moci úřední.
O tuto situaci v projednávané věci nejde, Nejvyšší správní soud tedy může posoudit napadené
rozhodnutí pouze a jedině v rozsahu a z důvodů podané kasační stížnosti. Z hlediska
přípustnosti námitek je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka
v kasační stížnosti napadá složení Posudkové komise MPSV při jednání 20. 1. 2003,
ačkoliv s posudkem a složením komise byla seznámena v řízení o žalobě, k posudku
se opakovaně vyjadřovala, a to jak písemně, tak při jednání soudu (kde ji zastupoval obecný
zmocněnec). Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je nepřípustnou námitka, opírá-li se o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. Je zcela evidentní, že stěžovatelka mohla námitku mířící do složení komise
uplatnit v řízení žalobním; jediná zmínka, kterou lze v soudním spise v tomto ohledu nalézt,
je písemné vyjádření stěžovatelky ze dne 31. 1. 2003, stěžovatelka se však jednání komise
osobně nezúčastnila. Při jednání soudu dne 1. 4. 2003, kde stěžovatelku zastupoval obecný
zmocněnec K. N., podle protokolu o jednání byl posudek komise ze dne 20. 12. 2003
přednesen a zástupce stěžovatelky se k němu vyjadřoval. Při tomto jednání však žádnou
námitku ke složení komise neuplatnil. Pokud stěžovatelka při jednání soudu tuto námitku
jasně neuplatnila, včetně případných návrhů na provedení dokazování v tomto směru
a důsledků, které složení komise mohlo mít pro věc samu, pak nemůže tuto námitku
uplatňovat v řízení o kasační stížnosti. Další námitkou, kterou Nejvyšší správní soud v úvahu
vzít nemůže, je tvrzení o narušení stěžovatelčina psychického stavu v důsledku postupu
žalované. Důvody, pro které je možno podat kasační stížnost uvádí §103 odst. 1 s. ř. s.
Psychickou deprivaci pramenící údajně z rozhodování žalované nelze pod žádný
z těchto důvodů podřadit. Při nejvyšší míře příznivosti pro stěžovatelku tak lze zbývající
námitky směřující vůči posudku posudkové komise ministerstva podřadit pod §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tedy vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonnost
rozhodnutí o věci samé. Toto pochybení by mohlo nastat, pokud by městský soud přehlédl
v posudku některou neúplnost či nepřesvědčivost (v tomto ohledu existuje na Nejvyšším
správním soudu již konstantní judikatura, srov. např. č. 511/2005 Sb. NSS).
Poněvadž v kasační stížnosti stěžovatelka neuvádí žádný konkrétní důvod, na jehož základě
by mohl Nejvyšší správní soud cíleně posoudit řízení před městským soudem (odkaz
na soudní spis nepostačuje, neboť stěžovatel je povinen v kasační stížnosti uvést rozsah
i důvody, pro něž soudní rozhodnutí napadá), musí Nejvyšší správní soud posoudit
proběhnuvší řízení v rovině obecné, ve vztahu ke stěžovatelčinu přesvědčení, že její plná
invalidita vznikla dříve, než tak stanovila žalovaná. Městský soud vyšel - jak výše uvedeno -
především z posudku posudkové komise ministerstva ze dne 20. 1. 2003 a 28. 11. 2003;
tyto posudky, jejichž obsah je konstatován v rozhodnutí městského soudu, a proto je Nejvyšší
správní soud nepovažuje za potřebné v tomto odůvodnění opětovně citovat, přesvědčivě
hodnotí veškeré dosažitelné zprávy z inkriminovaného období a z hlediska oboru
posudkového lékařství se kvalifikovaně vyjadřuje i k posudku znalce z oboru ortopedie,
který, a v tom se s názorem komise Nejvyšší správní soud zcela shoduje, nedostál své roli
a v jediné poslední větě svého posudku zůstal v úrovni spekulativního vyjádření.
Takový závěr nemohl být východiskem pro soud, který oprávněně požádal posudkovou
komisi ministerstva, aby se k tomuto znaleckému posudku vyjádřila.
Skutečností je, že stěžovatelka v řízení, jež vyvolala opětovně po cca sedmi letech,
nepřinesla žádná nová podstatná tvrzení ani žádné nové podstatné důkazy,
které by prokazovaly dřívější vznik plné invalidity. Závěry posudkové komise ministerstva
o datu, od něhož u stěžovatelky nastal pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 66 %, nepostrádají
systematičnost a přesvědčivost, opírajíce se o řadu lékařských zpráv z inkriminovaného
období. Vyjádření prof. D. ze dne 14. 4. 2003 o tom, že „lze předpokládat“ uvolnění
endoprotezy již v průběhu let 1993 - 94 není podepřeno dobovou dokumentací.
Nejvyšší správní soud vnímá snahu stěžovatelky dosáhnout v nějaké podobě jisté
satisfakce, neboť je přesvědčena, že její potíže byly způsobeny operací z roku 1992. Svědčí
o tom návrhy v soudním spise, aby jí žalovaná přiznala též práva z oboru vztahů
občanskoprávních. K tomu je nutno nad rámec odůvodnění uvést, že systém sociálního
pojištění neodškodňuje škody na zdraví, které mohly být způsobeny při poskytování zdravotní
péče. Jeho úlohou je nahradit příjem z výdělečné činnosti za zákonem stanovených podmínek,
není však žádným odškodněním za případné újmy, které mohla stěžovatelka utrpět ve zcela
jiné sféře právních vztahů.
Poněvadž Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl ji (§110
s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. -
stěžovatelka v řízení úspěch neměla a žalované ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
nepřísluší.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu