ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.22.2004
sp. zn. 6 Ads 22/2004 - 316
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce
M. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Balbínova 30,
Praha 2, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 1999, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, č. j. 43 Ca 33/2000 - 286,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 1999, o odnětí plného invalidního
důchodu dle §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).
Stěžovatel poukazoval na předchozí zrušovací rozhodnutí Vrchního soudu v Praze,
kterým byly rušeny rozsudky krajského soudu z důvodu, že posudky vypracované
Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“) o zdravotním
stavu stěžovatele nebyly úplné a přesvědčivé. V novém řízení byl proto vypracován posudek
jinou PK MPSV, na žádost stěžovatele byl v řízení dále proveden důkaz znaleckým posudkem
znalce z oboru posudkového lékařství, ze kterého soud v napadeném rozhodnutí vycházel.
Stěžovatel se závěry znaleckého posudku nesouhlasí, zejména s určením rozhodující příčiny
jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Poukázal na rozporné závěry posudkových
komisí ohledně stanovení jeho dominantního zdravotního postižení a na skutečnost,
že odborní lékaři hodnotí shodně zdravotní stav stěžovatele jako neslučitelný s výkonem
soustavné výdělečné činnosti.
Dle jeho názoru znalec ve svém posudku nepřihlédl odpovídajícím způsobem
k poškození v důsledku infekce centrální nervové soustavy (dále jen „CNS“) a následného
poškození mozku, zejména levé hemisféry. Jednalo se o onemocnění boreliozou, znalec
následky této choroby na zdravotní stav stěžovatele nevyhodnotil správně v rozporu
s laboratorními výsledky a zprávami MUDr. S. a MUDr. D. Po odběrech a vyšetřeních v září
2002 na infekčním oddělení v Pardubicích byly u stěžovatele zjištěny pozitivní nálezy DNA
borelií, vyšetření tedy nebylo komplexně negativní, jak nesprávně v posudku uvedl znalec.
Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem znalce, že ke zhoršení zdravotního stavu došlo až
v roce 1999, neboť již v roce 1992 v důsledku prodělané infekce klíšťaty začal mít zdravotní
potíže, což prokazují lékařské nálezy. Znalec též přesvědčivým způsobem neodůvodnil,
z jakého důvodu nelze za rozhodující příčinu nepříznivého zdravotního stavu považovat
následky boreliového onemocnění. Psychické potíže stěžovatele, které jsou následkem
prodělané infekce CNS, dle jeho názoru snižují možnost pracovního uplatnění více než
coxartroza. Dále stěžovatel poukazuje na závěr znalce, že zdravotní stav byl v minulosti
posudkově nadhodnocen, a to bez uvedení důvodů, v čem posudkový omyl spočíval.
Stěžovatel poukazuje na znění ustanovení §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, které
popisuje podstatná kritéria pro určení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a
z nichž znalec dle jeho názoru nevycházel. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného
rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na závěry posudku
PK MPSV i odborného znalce, které shodně uvádějí, že stěžovatel byl ke dni 22. 10. 1999
částečně invalidní. Ztotožnila se proto s právním názorem Krajského soudu v Praze a navrhla
kasační stížnost zamítnout.
Krajský soud ve svém rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje, stručně
shrnul průběh správního řízení přecházejícího jeho rozhodnutí. Žalovaná odňala stěžovateli
plný invalidní důchod rozhodnutím ze dne 4. 11. 1999, krajský soud v řízení o žalobě toto
rozhodnutí potvrdil. Následně však rozhodnutí krajského soudu bylo k odvolání stěžovatele
dvakrát zrušeno Vrchním soudem v Praze, vždy s požadavkem, aby byl důsledně zjištěn
skutečný stav věci spočívající v posudkovém hodnocení stěžovatele. Krajský soud
proto požádal odlišné pracoviště PK MPSV o vypracování nového posudku, ve kterém PK
MPSV konstatovala posudkový omyl při hodnocení invalidity stěžovatel v roce 1993, uvedla
důvody podporující tento závěr. Dle jejího názoru bylo rozhodující příčinou nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatele k datu vydání napadeného rozhodnutí, tj. listopad 1999,
degenerativní postižení obou kyčelních kloubů II. - III. stupně, jednalo se o třetí stupeň
omezení pohybu kyčelních kloubů. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanovila
PK MPSV dle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., dle jejího názoru odpovídal postižení
uvedeném v kapitole XV., oddílu G, položce 46.2, písm. b) - postižení končetin, omezení
pohybu kyčelních kloubů středního stupně, oboustranné. Dle tohoto zařazení určila PK MPSV
míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejvyšší možnou odpovídající
hodnotou, tj. 45 %, kterou dále navýšila v souladu s §6 odst. 4 citované vyhlášky o 10 %
na konečnou hodnotu 55 %.
Vzhledem k zásadnímu nesouhlasu žalobce s posudkovým závěrem, krajský soud
v řízení vyžádal vypracování znaleckého posudku, o vypracování požádal MUDr. Z. K.,
znalce v oboru zdravotnictví se specializací posudkového lékařství, za účasti dalšího
odborníka z oblasti neurologie, neurofyziologie, neuropsychologie a psychiatra. V písemném
vyhotovení znaleckého posudku je velmi podrobně popsán vznik a vývoj infekčního
onemocnění způsobeného přisátím klíštěte i dalších zdravotních potíží stěžovatele, zejména
postižení kyčelních kloubů. Dle jeho názoru neodpovídal stav stěžovatele v roce 1994
invaliditě, v roce 1996 pak částečné invaliditě, přičemž rozhodujícím zdravotním postižením
v této době bylo postižení kyčelních kloubů, tj. oboustranná koxartroza vpravo III. stupně
a vlevo II. stupně, s omezením pohybů středního stupně. Znalec podřadil uvedené
onemocnění dle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. shodně jako PK MPSV, dle jeho
názoru však nebyl posudkový důvod pro navýšení horní hranice poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti o 10 %, tato míra činí dle znalce proto 45 %.
Krajský soud v řízení vedeném nejprve dle části páté hlavy třetí občanského soudního
řádu, ve znění platném do 31. 12. 2002, následně dle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), účinného od 1. 1. 2003, dospěl k závěru, že u stěžovatele
nedošlo k poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 66 %, nešlo u něj o schopnost
vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných
podmínek a zdravotní stav mu rovněž neztěžoval značně obecné životní podmínky,
nesplňoval tak podmínky pro uznání plné invalidity podle ustanovení §39 zákona
o důchodovém pojištění, podmínky pro odnětí plného invalidního důchodu dané §56 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění byly splněny. Krajský soud se dále vyjádřil k hodnocení
imunologického vyšetření ze dne 12. 9. 2003 podaného znalcem, které dle jeho názoru může
dokladovat zhoršení zdravotního stavu stěžovatele ve smyslu deficitu imunity, nemůže být
posudkově zohledněno při posuzování zdravotního stavu ke dni 4. 11. 1999, může být
však důvodem pro novou žádost o posouzení zdravotního stavu v novém správním řízení.
Krajský soud z uvedených důvodů žalobu dle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí a podle obsahu podání též skutečně
uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze
podat kasační stížnost z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud konstatuje, že všechny důvody
uplatněné stěžovatelem směřují proti nesprávnému hodnocení znaleckého posudku
jakožto důkazu provedeného soudem. Tato námitka plně odpovídá výše uvedenému §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., není však zřejmé, v čem stěžovatel spatřoval nesprávné hodnocení
právní otázky (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), případně z čeho dovozoval nedostatek důvodů
pro rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
K námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že zjištěním skutkové podstaty
věci v případě stěžovatele v řízení o odnětí plného invalidního důchodu byl jeho nepříznivý
zdravotní stav včetně stanovení základní příčiny tohoto stavu. Z podmínek pro odnětí nároku
na plný invalidní důchod stanovených §38 ve spojení s §56 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění bylo v dané věci sporné, zda ke dni 4. 11. 1999 byl či nebyl plně invalidním.
Pojištěnec je podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění plně invalidní,
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost
soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 % nebo je schopen pro zdravotní postižení
soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Způsob posouzení
a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a okruh zdravotních
postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek
stanoví prováděcí předpis, kterým je vyhláška č. 284/1995 Sb. (§39 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění). Pro stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti jsou v příloze č. 2 citované vyhlášky uvedeny příslušné procentní míry podle druhů
zdravotního postižení, pro stanovení této procentní míry je nutné určit zdravotní postižení,
které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, je-li těchto zdravotních
postižení více, jednotlivé hodnoty poklesu se nesčítají. V takovém případě se určí,
které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví podle tohoto
zdravotního postižení, a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení (§6
odst. 2, 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb.).
V řízení o dávku důchodového pojištění posuzuje plnou nebo částečnou invaliditu
lékař okresní správy sociálního zabezpečení (§8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 582/1995 Sb.),
pro účely přezkumného řízení soudního je tato pravomoc svěřena Ministerstvu práce
a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje posudkové komise (§4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb.). Soud je oprávněn nařídit za účelem dostatečného zjištění skutečného stavu
věci provedení dalších důkazů, včetně důkazu znaleckým posudkem, hodnotí je v souladu
s §77 odst. 2 s. ř. s.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, jakým způsobem a v jakém rozsahu byla povinna
žalovaná a krajský soud zkoumat v případě odnětí plného invalidního důchodu stěžovatele
skutečný stav věci.
Z prostudování spisové dokumentace vyplývá, že žalovaná a následně krajský soud
podrobily zdravotní stav stěžovatele řádnému zkoumání za účelem zjištění, v jaké míře
schopnost soustavné výdělečné činnosti stěžovatele poklesla, za tímto účelem shromáždily
potřebné nálezy odborných lékařů. Krajský soud nepochybil, když své rozhodnutí opřel
o závěry posudku PK MPSV ze dne 29. 1. 2003 a znaleckého posudku MUDr. K., neboť jsou
přesvědčivé, obsahují podrobný popis historie nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele,
komplexně jsou v nich vyhodnoceny podkladové zprávy odborných lékařů, odůvodněny
závěry z nich vyplývající.
K jednotlivým námitkám stěžovatele vztahujícím se k obsahu znaleckého posudku
Nejvyšší správní soud uvádí následující:
Námitku rozporuplného hodnocení rozhodující příčiny jeho dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu nelze považovat za důvodnou, neboť v daném řízení před krajským soudem
oba dva posudky označily za tuto příčinu degenerativní onemocnění kyčelních kloubů,
ke stejnému závěru dospěly i posudky PK MPSV vypracované v předchozích řízeních.
Stěžovatel se dále domníval, že znalecký posudek hodnotil jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti v rozporu s odbornými nálezy MUDr. D., MUDr. S., MUDr. M. a MUDr.
J. Nejvyšší správní soud toto tvrzení prověřil z hlediska možného porušení ustanovení §8
odst. 10 zákona č. 582/1991 Sb. a §1 odst. 2, ve spojení s §3 odst. 8 vyhlášky č. 182/1991 Sb., která stanoví povinnost posudkových lékařů vycházet z lékařských zpráv a posudků
vypracovaných odbornými lékaři. Tato povinnost se při vypracování znaleckého posudku
z oboru posudkového lékařství vztahuje přiměřeně i na příslušného znalce. Z obsahu
znaleckého posudku však vyplývá, že znalec měl nálezy jmenovaných odborných lékařů
k dispozici, podrobně popsal jejich obsah, vyhodnotil je ve vztahu k ostatním zprávám.
Znalec z části respektoval popis konkrétních potíží stěžovatele v nálezu, pokud s některými
z nich nesouhlasil, neopominul je, nýbrž odůvodnil, proč takový závěr považuje za ne zcela
přesný, případně nesprávný, a z jakých důvodů. Není mu tedy možno vytknout, že se jimi
nezabýval. Při procesu posuzování zdravotního stavu za účelem zjištění míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti je nutno respektovat dělbu úkolů jednotlivých osob,
které se na něm podílí. Zatímco odborný lékař se zabývá onemocněním dle své specializace,
proto má možnost konkrétní postižení popsat velmi podrobně a stanovit odpovídající
diagnózu, posudkový lékař je povinen přihlédnout ke všem postižením popsaným odbornými
lékaři, z jejich souhrnu pak stanovit za respektování zákonem určených kriterií základní
příčinu nepříznivého zdravotního stavu, správně ji zařadit dle přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. a určit z daného rozmezí míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti. Pokud stěžovatel nesouhlasil s tím, že posudkoví lékaři nepřihlédli k hodnocení
schopnosti soustavné výdělečné činnosti ze strany odborných lékařů, pak Nejvyšší správní
soud konstatuje, že těmito částmi nálezů odborných zpráv posudkový lékař ani znalec z oboru
posudkového lékařství není vázán natolik, aby s nimi nemohl polemizovat a vyslovit opačný
názor. Pokud se PK MPSV i znalec vyjádřeními odborných lékařů zabývali a uvedli, z jakých
důvodů s ním nesouhlasí, neshledává Nejvyšší správní soud v jejich postupu nedodržení
ustanovení §8 odst. 10 zákona č. 582/1991 Sb. a §1 odst. 2, ve spojení s §3 odst. 8 vyhlášky
č. 182/1991 Sb. Je nutno rovněž přihlédnout k tomu, že vyjádření odborných lékařů jsou
datována převážně až z doby po vydání napadeného rozhodnutí, hodnocení pracovní
schopnosti stěžovatele uvedenými nálezy není proto možno jednoznačně vztahovat ke dni
vydání napadeného rozhodnutí.
Tvrzení stěžovatele, že znalec se nezabýval následky infekčního onemocnění na funkci
jeho centrální nervové soustavy, vyvrací obsah znaleckého posudku. Znalecký posudek
se prodělaným onemocněním po přisátí klíštěte zabýval z různých hledisek a velmi podrobně
(str. 74 - 81 posudku). Stěžovali byla provedena opakovaná vyšetření, ta byla hodnocena
několika různými odbornými lékaři, jejich závěry vztahující se k následkům infekce CNS
z roku 1992 na stav stěžovatele v roce 1999 nejsou v rozporu se závěry znaleckého posudku,
tj. že residuální nález pro proběhlé infekci byl v roce 1999 posudkově nevýznamný oproti
nálezu degenerativního onemocnění kyčelních kloubů. K námitce stěžovatele je nutno opět
podotknout, že v rámci tohoto řízení je možno zohledňovat skutečnosti popisující zdravotní
stav stěžovatele ke dni 4. 11. 1999, nikoli tedy výsledky vyšetření z let 2002. Není možno
přisvědčit stěžovateli, že ze zjištěné přítomnosti DNA borelií v krvi a moči stěžovatele v roce
2002 lze dovozovat rozhodující vliv na jeho pracovní potenciál v roce 1999, žádná ze zpráv
z obsáhlé dokumentace tento závěr nepotvrzuje.
K námitkám směřujícím proti závěru o osobní charakteristice stěžovatele Nejvyšší
správní soud uvádí, že nesměřují proti důvodům, z jakých byl stěžovateli odňat plný invalidní
důchod v roce 1999. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem ohledně dominantní příčiny jeho
nepříznivého stavu, tomuto posouzení ovšem odpovídá většina zpráv a posudků
vypracovaných v průběhu řízení. Nadhodnocení posudkového stavu konstatovala kromě
znalce i PK MPSV, oba se srozumitelně vyjádřili, v čem toto nadhodnocení spočívalo, uvedli
konkrétní důvody pro svůj závěr.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovateli byl poskytnut dostatečný prostor
pro uplatnění jeho práv na důsledné zjištění jeho zdravotního stavu, čemuž nasvědčuje
rozsáhlá shromážděná zdravotní dokumentace, několik vypracovaných posudků PK MPSV
a posudek znalce. Posuzování zdravotního stavu je velmi složitou otázkou, jeho správnost
nelze ověřit za použití jednoznačných, smysly měřitelných, kontrolních metod. Je možno
obecně konstatovat, že i nejpovolanější odborníci se mohou při posouzení konkrétního
zdravotního případu rozcházet, pravděpodobnost správnosti zaujatého názoru je možno zvýšit
pouze srovnáním většího počtu lékařských posouzení. Nejvyšší správní soud považuje
za jediný možný postup při prověřování příčiny nepříznivého zdravotního stavu získání
několika možných názorů odborných i posudkových lékařů, z nichž bude zjištěn převládající
názor, případně argumenty pro nepřijetí názorů odlišných od většinového. Ze spisu krajského
soudu i žalované vyplývá, že právě takový postup byl ve věci stěžovatele zvolen.
Přestože stěžovatel i nadále není s hodnocením jeho zdravotního stavu a schopnosti soustavné
výdělečné činnosti spokojen, je nutno přisvědčit vyjádření žalované, že by své námitky měl
uplatnit v řízení o nové žádosti o plný invalidní důchod, v jejímž rámci by mohly být
zohledněny i lékařské zprávy popisující zdravotní potíže po roce 1999.
Námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti tak nebyly shledány důvodnými
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť v řízení o kasační stížnosti nebylo prokázáno,
že skutečný stav věci nebyl správním orgánem zjištěn řádně a krajský soud měl pro tuto
důvodně vytýkanou vadu jeho rozhodnutí zrušit, rovněž nebyly zjištěny žádné skutečnosti,
které by odůvodňovaly zrušení napadeného rozsudku krajského soudu z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, správní orgán pak nemá právo na náhradu řízení
ze zákona, Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti dle §60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu