ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.27.2003
sp. zn. 6 Ads 27/2003 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci
žalobce K. L., zastoupeného JUDr. Janem Konečným, advokátem, se sídlem Oldřichova
273/13, Praha 2, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, o opravném prostředku proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2001, č. II, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, č. j. 42
Ca 272/2001 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. JUDr. Janu Konečnému, advokátu, se sídlem Oldřichova 273/13, Praha 2,
se př i zná vá odměna za zastupování žalobce ve výši 650 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 12. 10. 2001, č. II, byla žalobci (dále jen „stěžovatel“)
zamítnuta žádost o přiznání částečného invalidního důchodu, neboť nezískal potřebnou dobu
pojištění.
Proti tomu rozhodnutí podal v souladu s tehdy platnou právní úpravou opravný
prostředek, ve kterém namítá, že mu nebyl zohledněn jeho pracovní poměr u společnosti D. P.
Krajský soud řízení o tomto opravném prostředku usnesením ze dne 9. 10. 2002,
č. j. 42 Ca 272/2001 - 33, zastavil, neboť stěžovatel vzal opravný prostředek zpět.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal stěžovatel v souladu s tehdy
platnou úpravou dne 6. 11. 2002 odvolání k Vrchnímu soud v Praze. Řízení o odvolání
se však ze zákona podle §129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), zastavilo dnem 1. 1. 2003. Podle tohoto ustanovení však stěžovatel měl možnost
do 31. 1. 2003 podat proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost podle soudního řádu
správního.
Tuto možnost stěžovatel využil, když 14. 1. 2003 podal kasační stížnost, ve které
uvádí, že na své důchodové věci trvá. Stěžovateli byl k jeho návrhu ustanoven zástupce, který
v doplnění kasační stížnosti uvádí, že je zde zjevný rozpor mezi projevem vůle stěžovatele
tak, jak je zachycen v protokolu o jednání ze dne 9. 10. 2002 a obsahem jeho písemného
odvolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
posoudil otázku, zda v postupu soudu v předcházejícím řízení nedošlo k nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právních otázek. Stěžovatel tak namítá nezákonnost
rozhodnutí soudu o zastavení řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí po věcné stránce včetně
hledisek dle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k názoru, že kasační stížnost není důvodná.
Nezákonnost rozhodnutí soudu může spočívat v aplikaci nesprávné právní normy
na daný případ nebo sice v aplikaci správné právní normy, avšak nesprávně interpretované.
Pro posouzení zákonnosti rozhodnutí soudu je rozhodný právní a skutkový stav v době vydání
jeho rozhodnutí (srv. §154 ve spojení s §167 odst. 2. zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „o. s. ř.“). Ke dni vydání napadeného
usnesení Krajského soudu v Praze bylo zastavení řízení upraveno v §250d odst. 3 o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení soud řízení zastaví, jestliže žaloba byla vzata zpět. Podle §250h
odst. 2 o. s. ř. může žalobce až do rozhodnutí soudu vzít žalobu zpět.
V dané věci Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu, že stěžovatel při jednání prohlásil,
že se nechce soudit a odvolání bere zpět. Toto prohlášení také stěžovatel zvláště podepsal
v protokolu o jednání a ani je později nijak nezpochybnil.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud správně vyložil uvedené
prohlášení stěžovatele jako zpětvzetí opravného prostředku. Jelikož je pro posouzení
zákonnosti rozhodnutí soudu rozhodující stav v době jeho vyhlášení, je i v tomto případě
rozhodnutí skutkový stav v době vyhlášení napadeného usnesení, tj. k 9. 10. 2002. Pozdější
projev vůle stěžovatele, obsažený v jeho odvolání, je již pro posouzení zákonnosti rozhodnutí
soudu zcela irelevantní. Krajský soud v Praze proto nepochybil, jestliže řízení o opravném
prostředku zastavil.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Protože
žalovaná, která měla úspěch ve věci, žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani
žádné jí vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalované právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznává.
Odměna zástupci stěžovatele, který byl ustanoven stěžovateli k jeho žádosti usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, č. j. 42 Ca 272/2001 - 49, byla stanovena za dva
úkony právní služby na základě §9 odst. 2 ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve výši 500 Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
za dva úkony právní služby ve výši 150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu