ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.30.2004
sp. zn. 6 Ads 30/2004 – 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně A. T., zastoupena JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem, se sídlem nám. Republiky
58, Tachov, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 17
Cad 68/2003 - 71 ze dne 9. 3. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu JUDr. Petru Hrůzovi se určuj e odměna za zastupování
v částce 650 Kč; odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2004, č. j. 17 Cad 68/2003 - 71, kterým byla zamítnuta
její žaloba směřující vůči rozhodnutí žalované ze dne 25. 2. 2003, č. 505 708 094, kterým byl
stěžovatelce odňat částečný invalidní důchod.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá (posléze doplněné ustanoveným zástupcem),
že rozhodnutí žalované, jehož odůvodnění se omezilo na strohé konstatování o zjištěném
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti na úrovni 25 % a odkaz na posudek lékaře
Okresní správy sociálního zabezpečení v Tachově, bylo nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, a již proto mělo být krajským soudem zrušeno; současně stěžovatelka
uvádí, že krajský soud se její věcí zabýval pečlivě, několikrát ke stěžovatelčiným námitkám
doplňoval důkazní situaci ohledně stěžovatelčiny schopnosti soustavné výdělečné činnosti,
avšak stěžovatelka měla výhrady vůči Posudkové komisi Ministerstva práce a sociálních věcí,
která v tomto řízení podávala posudky. Za této situace měl soud buď ustanovit znalce
nebo pověřit jinou posudkovou komisi ministerstva vypracovat další posudek, který by dříve
podané posudky objektivizoval. Poukazuje přitom na výsledky vyšetření ze dne 22. 7. 2003
na výpočetní tomografii, v němž se konstatuje, že u stěžovatelky se jedná
o spondylodegenerativní změny středního stupně. Stěžovatelka je přesvědčena, že již jen
relativně malý posun v náhledu na její schopnost soustavné výdělečné činnosti by jí umožnil
částečný invalidní důchod nadále pobírat (poukazuje přitom na úpravu v příloze 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, která v kap. XV. oddílu F
položce 2 upravuje míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti při degenerativních
změnách na páteři a ploténkách).
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedla, že s rozhodnutím krajského
soudu souhlasí.
Ze správního a soudního spisu plynou pro věc jako podstatné následující skutečnosti:
Stěžovatelka pobírala od roku 1995 částečný invalidní důchod, od té doby již
nepracovala; dne 14. 2. 2003 při kontrolní lékařské prohlídce lékař Okresní správy sociálního
zabezpečení v Tachově konstatoval, že procentní míra poklesu soustavné výdělečné činnosti
u stěžovatelky činí podle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kap. XV. oddílu F., položky 2
písm. b) 25 %, přičemž rozhodující zdravotní postižení hodnotil jako degenerativní změny
na páteři a ploténkách s lehkým funkčním postižením více úseků páteře; přitom přihlédl
i k dalším zdravotním potížím stěžovatelky (počínající koxartroza, žilní městky na dolních
končetinách, cukrovka II typu, hyperlipoproteinémie po léčbě upravena a klimakterické
obtíže). V důsledku tohoto posouzení žalovaná odňala stěžovatelce částečný invalidní důchod
od 4. 4. 2003, neboť zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, vyžaduje pro nárok
na částečný invalidní důchod, aby schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla nejméně
o 33 % (§44 odst. 1 cit. zákona).
K podané žalobě rozhodnutí žalované posuzoval Krajský soud v Plzni,
jenž své rozhodnutí opřel o čtyřikrát doplňovaný posudek Posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí reagující na postupně vznášené námitky stěžovatelčiny, hodnotil
předkládané lékařské zprávy, v důsledku stěžovatelčiny námitky ke složení komise (byť
nebyla Ministerstvem práce a sociálních věci shledána důvodnou) komise posuzovala
stěžovatelčiny námitky v pozměněném složení; v soudním spise krajského soudu je obsaženo
celkem pět posudků, resp. jeho doplnění (z 29. 4. 2003, 5. 6. 2003, 22. 7. 2003, 14. 1. 2004
a 18. 2. 2004). Posudková komise zaujala názor, že pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti v případě stěžovatelky představuje 20 %, přičemž 15 % představovala spodní hranice
výše citované položky přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., a 5 % představoval podíl
ostatních onemocnění. Krajský soud shledal posudek posudkové komise ministerstva
jako celistvý, logický, přesvědčivý a úplný, zhodnotil v odůvodnění rozsudku velmi
podrobně, přehledně a jasně tento stěžejní důkaz v řízení o dávku podmíněnou dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem, shledal, že další dokazování pro osvětlení zdravotního stavu
stěžovatelky k datu vydání napadeného rozhodnutí není třeba, a proto z důvodů přesvědčivě
v odůvodnění rozsudku vyložených, které z důvodů procesně ekonomických Nejvyšší správní
soud nepovažuje za nutné přebírat do tohoto rozsudku, žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem krajského soudu zaobíral v rozsahu
a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, jak mu přikazuje §109 odst. 2, 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Pokud stěžovatelka napadá rozsudek
krajského soudu proto, že správní rozhodnutí žalované bylo nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, a proto mělo být soudem zrušeno, uplatňuje důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Rozhodnutí je podle již ustálené judikatury správních soudů
nesrozumitelné, pokud z jeho výroku nelze zjistit, jak bylo rozhodnuto, případně výrok
rozhodnutí je vnitřně rozporný, rovněž může jít o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrokem
rozhodnutí, co je jeho odůvodněním, kdo jsou účastníci řízení a jaká práva a povinnosti
rozhodnutí deklaruje či konstituuje (mění, odnímá).
Ve stěžovatelčině případě jde o správní akt, jímž byl od vymezeného data stěžovatelce
odňat částečný invalidní důchod. Z rozhodnutí je patrné, o jakou dávku se jedná, od jakého
data stěžovatelce nenáleží, výrok je opatřen přiléhavým právním ustanovením; odůvodnění
rozhodnutí je nesporně strohé, odkazující na posudek lékaře Okresní správy sociálního
zabezpečení, který je identifikovatelný, na míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti, s odkazem na příslušné ustanovení právního předpisu. Žalovaná jako orgán
sociálního zabezpečený příslušný k rozhodování o dávkách důchodového pojištění (§5
písm. a/ č. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení)
při rozhodování o dávkách podmíněných nepříznivým zdravotním stavem (kterým je
i částečný invalidní důchod) vychází z posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení
/dále jen „OSSZ“/ (§6 odst. 4 písm. j/ a §8 cit. zákona č. 582/1991 Sb.). Je-li v odůvodnění
rozhodnutí o dávce podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem řádně označen
podklad, z něhož žalovaná při svém rozhodování vycházela, je-li posudek OSSZ identifikován
datem a místem vydání, jedná se o správní rozhodnutí, jež z hlediska požadavků kladených
zákonem (správní řád se podle §108 zákona č. 582/1991 Sb. použije i na řízení o dávkách
důchodového pojištění, nestanoví-li tento zákon odchylky) splňuje minimální standard,
který umožňuje soudu takové rozhodnutí přezkoumat (v tomto ohledu judikovaly správní
soudy již v minulosti a v poslední době i Nejvyšší správní soud, v dosud nepublikovaném
rozhodnutí sp. zn. 2 Ads 27/2003). Je totiž nepochybné, že jediným a rozhodujícím
podkladem, který žalovaná vzala za podklad svého rozhodnutí, byl právě označený posudek
lékaře OSSZ, který je součástí správního spisu. Míra, v níž žalovaná dostála svým
povinnostem, je nepochybně minimální, z hlediska procesního komfortu by jistě mohlo být
toto pojetí náležitostí rozhodnutí o dávkách podmíněných nepříznivým zdravotním stavem
žalovanou do budoucna zváženo, pokud je však soud postaven před otázku přezkoumatelnosti
takového rozhodnutí, konstatuje, že rozhodnutí netrpělo nesrozumitelností, pro kterou by měl
soud takové rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit. Ostatně v žalobě stěžovatelka
takovou námitku ani neuplatňovala, a proto obecně by tato námitka v řízení o kasační stížnosti
byla nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s.; Nejvyšší správní soud se k námitce vyjádřil
pouze z toho důvodu, že nelze vyloučit situaci, kdy by správní soud byl nucen přistoupit
ke zrušení rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost i za situace, kdy to žalobce
nenamítne, ale napadený správní akt je pro soud nepřezkoumatelný a soud musí překročit
hranice vázanosti žalobním návrhem (§75 odst. 2 s. ř. s., §76 odst. 1 s. ř. s.). K prvé námitce
tedy lze uzavřít, že napadené správní rozhodnutí splnilo, byť minimálně, požadavky
na srozumitelnost, a proto mohlo být soudem přezkoumáno. K postupu soudu, jenž opakovaně
doplňoval podklady pro zjištění skutkového stavu věci, lze jen doplnit, že správní soudnictví
od 1. 1. 2003 spočívá na principu tzv. plné jurisdikce, a tedy soud postupuje zcela v souladu
s procesní úpravou, pokud doplní důkazy provedené správním orgánem (§77 odst. 2 s. ř. s.,
§78 odst. 6 s. ř. s.). Jestliže žalovaná ve svém rozhodnutí vycházela z posudku lékaře Okresní
správy sociálního zabezpečení, pak její rozhodnutí mělo oporu ve správním spisu
(srov. rozhodnutí NSS publ. pod č. 176/2004 Sb. NSS).
Druhá námitka směřuje do skutkových zjištění učiněných v řízení před krajským
soudem, neboť stěžovatelka tvrdí, že invalidní důchod potřebuje, je skutečně nemocná
a nemůže vykonávat mnoho prací; žádá Nejvyšší správní soud, aby se snažil zjistit její
skutečný zdravotní stav, v doplnění kasační stížnosti učiněné právním zástupcem pak vytýká
krajskému soudu, že za dané situace měl pověřit zpracováním posudku jinou komisi
anebo soudního znalce.
Neúplné posouzení rozsahu zdravotního postižení, jímž stěžovatelka trpěla ke dni
vydání napadeného rozhodnutí žalované, by mohlo být vadou řízení před soudem ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud mohlo mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky a v důsledku toho i nesprávné
posouzení zákonných podmínek částečné invalidity podle §44 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
Ve stěžovatelčině případě se jedná o odnětí částečného invalidního důchodu z toho
důvodu, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v jejím případě nedosahuje
zákonem požadovaných 33 %. Částečný invalidní důchod jako dávka důchodového pojištění
je důchodem podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a rozhodnutí
soudu se opírá především o odborné lékařské posouzení, jež je v řízení soudním primárně
zákonem (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení) svěřeno Ministerstvu práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje
jako své orgány posudkové komise. Tyto posudkové komise jsou oprávněny nejen
k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti pojištěnců,
rovněž však k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí
posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku.
Tyto posudky pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených §132
občanského soudního řádu se zřetelem k ust. §64 s. ř. s., přitom však takový posudek,
který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem
stěžejním. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky posudkových komisí
spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi,
především pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod
podmíněný dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný
posudek obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr
přesvědčivý pro soud, který nemá ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž
posouzení invalidity (ať plné či částečné) závisí především. Důležitým pravidlem, které nutno
zvláště zdůraznit, je ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., jež stanoví, že při přezkoumání rozhodnutí
soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. To znamená, že posudková komise ministerstva musí ozřejmit své závěry právě
ve vztahu k období, kdy bylo vydáno rozhodnutí o odnětí částečného invalidního důchodu.
Krajský soud v Plzni proto nepochybil, pokud vycházel ve svém rozhodnutí z posudku
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí; tato komise se opakovaně vyjádřila
k námitkám vznášeným stěžovatelkou v průběhu soudního řízení, přičemž zdravotní stav
stěžovatelky posuzovala k datu 25. 2. 2003, tedy k datu vydání napadeného správního
rozhodnutí. U stěžovatelky se podle závěrů komise z 29. 4. 2003 jednalo o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou bylo lehké vertebrogenní onemocnění
bez objektivizované progrese od r. 1995 do současnosti. Komise současně vyslovila názor,
že již při řízení v roce 1995 došlo k významnému posudkovému nadhodnocení.
U stěžovatelky se k datu vydání rozhodnutí nejednalo o středně těžké ani trvale těžké
postižení více úseků páteře s recidivizujícími silnějšími a dlouhotrvajícími projevy
nervosvalového dráždění, ani středně těžkou až těžkou staticko dynamickou insuficienci
páteře.
Stěžovatelka poté předkládala soudu lékařské zprávy převážně z období po vydání
napadeného správního rozhodnutí, k nimž posudková komise postupně několikrát zaujímala
stanovisko – dne 22. 7. 2003 tak komise konstatovala, že nově doložená lékařská
dokumentace nedokládá žádné nové posudkově významné skutečnosti, nově provedené
RTG vyšetření páteře dokládá degenerativní změny jen velmi mírného stupně, ani nově
doložený neurologický nález není v rozporu s nálezem na páteři hodnoceným v prvotním
posudku. V srpnu 2003 byla stěžovatelka přijata k plánované hospitalizaci na neurologickém
odd. nemocnice v Chebu; závěry vyšetření provedených v průběhu této hospitalizace a dalších
vyšetření komise (ve složením s jiným neurologem, než původně) posoudila 14. 1. 2004
a 18. 2. 2004. Rozhodným datem, k němuž komise posuzovala pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti, bylo 25. 2. 2003 (vydání napadeného správního rozhodnutí); výsledky
hospitalizace v srpnu 2003, tedy v období šesti měsíců po vydání napadeného rozhodnutí,
dokládají zhoršení vertebrogenních potíží v oblasti bederní páteře v tomto období;
podle doložené lékařské dokumentace však nebyly v období před 7/2003 objektivizovány
významné ani morfologické změny. Zhoršení potíží odpovídalo dočasné pracovní
neschopnosti – v případě zhoršení klinických projevů včetně kořenové symptomatiky
by takový stav odůvodňoval zhodnocení v novém posudkovém řízení. Intenzita
vertebrogrenních potíží odpovídá dynamice tohoto onemocnění, závažná kořenová
symptomatika ani trvale významnější omezení funkce páteře nebylo zjištěno.
Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se v případě podpůrného
a pohybového aparátu (kapitola. XV vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon
o důchodovém pojištění) podle obecných posudkových zásad vytyčených cit. vyhláškou
stanoví podle funkčního postižení (postižení pohybu, zatížitelnosti) a vlivu na ostatní
orgánové systémy. Při zjištění pohybových a degenerativních změn je nutno srovnat,
zda jejich rozsah a výskyt přesahuje rámec změn typických pro určitý věk. Pouhé
rentgenologické zjištění degenerativních změn nepředpokládá pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti, stejně tak že byla provedena operace na páteři. Při degenerativních
změnách na páteři a ploténkách se rozlišují čtyři stupně míry poklesu soustavné výdělečné
činnosti, a to při lehkém funkčním postižení zpravidla více úseků páteře s občas vystupujícími
projevy nervového a svalovaného dráždění, omezením pohybu v postiženém úseku, dále
při středně těžkém postižení zpravidla více úseků páteře, recidivujících silnějších projevech
nervového a svalového dráždění prokázaných EMG, středně těžké statickodynamické
insufucienci, dále při trvalé těžkém postižení a konečně při trvale nepříznivém funkčním
nálezu.
Z hlediska výše naznačených požadavků na úplnost a přesvědčivost posudku
se posudková komise ministerstva obsáhle a podrobně vyjádřila k námitkám stěžovatelky,
své závěry přesvědčivě odůvodnila; nejsou v nich žádné rozpory, které by vyžadovaly
ze strany krajského soudu další dokazování. Komise nepominula žádný argument vznášený
stěžovatelkou, ať již z období před vydáním napadeného rozhodnutí, či, a to zejména,
z období následujícího po odnětí částečného invalidního důchodu. Obecné námitky vznášené
stěžovatelkou v podobě výrazu nespokojenosti s názory lékařů účastnících se posouzení jejího
zdravotního stavu nemohly vést krajský soud k úvaze, že je nutno skutkový stav vážící se
ke zdravotnímu stavu stěžovatelky v únoru 2003 dále doplňovat – úplnost posudku z hlediska
hodnocení nálezů, které pocházely z období před únorem 2003 je evidentní (stěžovatelka také
netvrdí, že by komise nevzala v úvahu některý rozhodující nález z takového období)
a hodnocení nálezů pocházejících z období po odnětí částečného invalidního důchodu
je přesvědčivé a dokládá možnou dynamiku tohoto typu zdravotního postižení.
Nejvyšší správní soud pro neshledal v postupu krajského soudu žádnou vadu řízení,
která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, a proto ani tuto námitku neshledal
důvodnou.
Kasační stížnost byla proto jako celek zamítnuta poté, co byla shledána nedůvodnou
(§110 odst. 1 s. ř. s).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.
Žalovaná, ač byla v řízení úspěšná, takové právo nemá ze zákona. Ustanovenému advokátu
pro řízení o kasační stížnosti náleží odměna, kterou hradí stát; v souladu s vyhláškou
č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) byla odměna určena za dva úkony právní služby (převzetí
zastoupení a podání soudu ve věci samé) a tomu odpovídající paušál, přičemž tarifní hodnota
činí ve věcech důchodového pojištění 500 Kč (§9 odst. 2 cit. vyhl.). Sazba odměny za jeden
úkon právní služby činí z tarifní hodnoty do 500 Kč 250 Kč, za dva úkony tedy 500 Kč
a tomu odpovídající paušál 2 x 75 Kč, celkem byla ustanovenému advokátu určena odměna
ve výši 650 Kč. Pro její výplatu z účtu Nejvyššího správního soudu byla stanovena přiměřená
lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu