ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.37.2003
sp. zn. 6 Ads 37/2003 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: C. P., zastoupen JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou, se sídlem Těšínská 1495,
Šenov, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 21. 1. 2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2003, č. j. 17 Cad 21/2003 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. České správě sociálního zabezpečení se nepři znává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) ze dne
21. 1. 2003 byla zamítnuta žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“) o přepočet a valorizaci
důchodu podle novelizace zákona č. 155/1995 Sb. s platnosti od 1. 7. 2001. V odůvodnění
svého rozhodnutí ČSSZ uvedla, že podáním ze dne 17. 9. 2001 označeným jako „Žádost o
přepočet důchodu“ stěžovatel požádal, aby mu byl starobní důchod, přiznaný podle §30
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, vyplácen v plné výši, neboť dnem 2. 8.
2001 dovršil řádného věku, a dále o valorizaci důchodu z důvodu novelizace zákona č.
155/1995 Sb. s nabytím platnosti 1. 7. 2001. ČSSZ vydala ve věci rozhodnutí ze dne 26. 10.
2001, kterým zamítla žádost stěžovatele o starobní důchodu podle §58 zákona č.
155/1995 Sb., s tím, že stěžovateli nadále náleží vyšší důchod přiznaný podle §30 uvedeného
zákona. Vzhledem k tomu, že ČSSZ svým rozhodnutím ze dne 26. 10. 2001 nereagovala
výslovně na požadavek stěžovatele o přepočet a valorizaci důchodu, bylo o této žádosti
rozhodnuto rozhodnutím ČSSZ z 21. 1. 2003. ČSSZ požadavek stěžovatele na úpravu
důchodu podle zákona č. 188/2001 Sb. zamítla, neboť stěžovatel nesplňuje podmínky v tomto
zákoně stanovené. Přitom bylo poukázáno na to, že §76 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb.
a článek II zákona č. 188/2001 Sb. požadují současné splnění dvou podmínek: první je
vyměření důchodu za aplikace pravidel uvedených v přechodném ustanovení v §71 odst. 1
a 4 zákona č. 155/1995 Sb. a tedy s použitím srovnávacího výpočtu založeného na aplikaci
zákona č. 100/1988 Sb., ve znění platném před účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., a druhou
okolnost, že výše procentní výměry byla omezena podle §4 odst. 1 zákona č. 76/1995 Sb.
částkou 5100 Kč měsíčně. S poukazem na uvedený podrobný popis předchozí rozhodovací
činnosti ČSSZ je pak zřejmé, že podmínky úpravy důchodu podle zákona č. 188/2001 Sb.
stěžovatel nesplňuje, a to jak pokud jde o aplikaci jeho článku I bodu 2 (§76 odst. 3 zákona
č. 155/1995 Sb., ve znění účinném v době po 30. 6. 2001), tak i jeho článku II. Starobní
důchod podle §30 zákona č. 155/1995 Sb. byl sice stěžovateli přiznán za aplikace ustanovení
§71 odst. 1 a 4 uvedeného zákona o srovnávacím výpočtu, výše procentní výměry důchodu
však nedosáhla částky 5100 Kč měsíčně. Nebyla tak splněna jedna ze základních podmínek
stanovených v článku II zákona č. 188/2001 Sb.
Proti rozhodnutí ČSSZ podal stěžovatel žalobu, která byla rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2003, č. j. 17 Cad 21/2003 - 19, zamítnuta. Krajský soud vyšel
z toho, že na stěžovatele nelze vztáhnout ustanovení článku II zákona č. 188/2001 Sb., neboť
je mu vyplácen vyšší důchod, přiznaný podle §30 zákona č. 155/1995 Sb., a stěžovatel nebyl
při jeho přiznání omezen částkou 5100 Kč. Krajský soud se rovněž vyjádřil k námitce
stěžovatele, že rozhodnutí ČSSZ vydané na základě zákona č. 188/2001 Sb. je vůči němu
diskriminující a porušuje jeho základní lidská práva. Přitom uvedl, že na úseku sociálního
zabezpečení platí postupně rozdílná právní úprava, dochází ke změnám zákona či prováděcích
předpisů, v tom ovšem nelze spatřovat porušení Listiny základních práv a svobod. Nerovnost,
má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující samu
podstatu rovnosti, která nastane zpravidla tehdy, je-li porušení rovnosti spojeno s porušením
základního práva, v tomto případě v článku 30 Listiny základních práv a svobod, který
zabezpečuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci.
Krajský soud uzavřel, že stěžovatel má naprosto stejné postavení jako ostatní občané, na které
se vztahuje úprava starobního důchodu podle zákona č. 188/2001 Sb. a jestliže ČSSZ
vycházela z tohoto platného zákona, nelze jejímu rozhodnutí ničeho vytknout.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když je přesvědčen,
že rozsudek spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Vychází z toho,
že u něho byly splněny podmínky pro úpravu důchodu, takže důchod měl být od 2. 8. 2001
podle zákona č. 188/2001 Sb. upraven. Dále stěžovatel poukazuje na rozpor zákona
č. 188/2001 Sb. s Listinou základních práv a svobod. Tvrzený rozpor spočívá v tom,
že nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým
horníkům, bylo prý vydáno proto, že se prováděl útlum úhelného průmyslu a byly jim proto
upraveny podmínky pro přiznání předčasných hornických důchodů. Vydáním zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, pak nastala nerovnost mezi přiznanými hornickými
důchody do 31. 12. 1995, a proto se měla tato nerovnost upravit zákonem č. 188/2001 Sb.,
k čemuž však nedošlo. Tento zákon navíc prohloubil diskriminaci spočívající v tom,
že úprava důchodu podle nařízení č. 557/1990 Sb. se provede pouze u těch horníků, kterým
při výpočtu důchodu při porovnání procentní výměry důchodů podle zákona č. 155/1995 Sb.
vyšla výše důchodů pod 5100 Kč a podle zákona č. 100/1988 Sb. ve výši 5100 Kč. Pokud
se tedy údajně stalo, že při porovnání zmíněných dvou zákonů někomu podle zákona
č. 155/1995 Sb. vyšla procentní výše důchodu více než 5100 Kč a podle zákona
č. 100/1988 Sb. vyšla 5100 Kč, již neměl nárok na úpravu důchodu podle zákona
č. 188/2001 Sb., neboť nesplnil tyto dle názoru stěžovatele zcela nesmyslné požadavky.
Stěžovatel tvrdí, že ve svém důsledku rozdíl mezi důchody upravenými podle zákona
č. 188/2001 Sb. a těmi, které takto upraveny být nemohly, činí 3000 Kč. Uvedené zákonné
omezující podmínky proto stěžovatel považuje za záměrné, účelové a vyvolávající
nespravedlnosti. Stěžovatel se proto domnívá, že zákon č. 188/2001 Sb. zmíněnou
diskriminaci hornických důchodů oproti zákonu č. 155/1995 Sb. ještě prohloubil.
Stěžovatel proto tvrdí, že způsob aplikace zákona č. 188/2001 Sb. provedený
v napadeném rozsudku krajským soudem, představuje mimořádnou tvrdost zákona
a diskriminaci horníků, a navrhuje proto Nejvyššímu správnímu soudu dát podnět Ústavnímu
soudu ke zrušení části tohoto zákona.
Ze všech uvedených důvodu stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět a napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušit.
Nejvyšší správní soud je podle §109 odst. 3 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti.
V souzené věci stěžovatel uplatnil kasační důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a nikterak nezpochybňuje provedená skutková zjištění. Podle §104
odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
V žalobě proti rozhodnutí ČSSZ, jímž byla zamítnuta jeho žádost o úpravu důchodu
podle článku II zákona č. 188/2001 Sb., stěžovatel nijak nezpochybňoval správnost postupu
ČSSZ při nevyhovění jeho žádosti. Tak jako v kasační stížnosti především poukazoval
na rozpor zákona č. 188/2001 Sb. s Listinou základních práv a svobod. Pokud tedy v kasační
stížnosti tvrdí, že v jeho případě byly splněny podmínky pro úpravu důchodu a důchod
mu měl být od 2. 8. 2001 podle zákona č. 188/2001 Sb. upraven, jde o důvod, který stěžovatel
neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl, proto Nejvyšší správní soud
shledal v této části kasační stížnost nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v souzené věci vycházel především ze skutečnosti, že stěžovatel
argumentuje proti způsobu aplikace zákona č. 188/2001 Sb., přičem část tohoto zákona
považuje za protiústavní. K tomu Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že zákonem
č. 188/2001 Sb. byl novelizován zákon č. 155/1995 Sb. To znamená, že nabytím své účinnosti
(dnem 1. 7. 2001) zákon č. 188/2001 Sb. přestal být samostatnou součástí právního řádu
České republiky, neboť jeho obsah byl vtělen do zákona č. 155/1995 Sb., takže od tohoto
okamžiku již není možno brojit proti - právně neexistujícímu - zákonu č. 188/2001 Sb., nýbrž
je případné napadat toliko novelizovaná ustanovení zákona původního, tedy zákona
č. 155/1995 Sb.
Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že podstata kasační stížnosti
ve skutečnosti představuje návrh na změnu zákonné úpravy de lege ferenda, o němž však
nepřísluší rozhodovat soustavě soudů, nýbrž moci zákonodárné. K podnětu, aby Nejvyšší
správní soud přerušil řízení o kasační stížnosti a podle článku 95 odst. 2 Ústavy České
republiky předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení (zřejmě) §76 odst. 3 zákona
č. 155/1995 Sb., je nutno poznamenat, že názor o protiústavnosti tohoto ustanovení Nejvyšší
správní soud nesdílí, a to především proto, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu
samotná nerovnost účastníků právních vztahů ještě nezakládá důvod ke zrušení příslušného
právního předpisu, který tuto nerovnost vyvolává, nýbrž je nutno tuto nerovnost odůvodnit
porušením jiného konkrétního subjektivního veřejného práva. V daném případě toto konkrétní
subjektivní veřejné právo stěžovatel spatřuje v článku 30 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří
a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Tohoto práva, naplňujícího svojí
podstatou takzvaný status pozitivus (tj. předpokládá pozitivní plnění ze strany státu) se však
lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů (článek 41 Ústavy České republiky). Jestliže
tedy v daném případě zákon č. 155/1995 Sb. provádí článek 30 Listiny základních práv
a svobod, je nutno konstatovat, že zákonodárce měl právo v tomto zákoně stanovit omezující
kritéria a diferencovat mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob, což také učinil,
a Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že tak učinil způsobem, který by dosahoval
protiústavní intenzity. Proto Nejvyšší správní soud postup podle citovaného článku 95 odst. 2
Ústavy nezvolil a jelikož je toto jeho uvážení pouze v jeho dispozici a stěžovatel v tomto
směru mohl učinit toliko podnět a nikoliv kvalifikovaný návrh, s kterým by se Nejvyšší
správní soud musel procesně vypořádat, nerozhodl o tomto podnětu ani ve výroku tohoto
rozsudku.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží; ČSSZ byť byla ve věci úspěšná, právo na náhradu nákladů nemá,
neboť tak výslovně stanoví §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu