ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.4.2004
sp. zn. 6 Ads 4/2004 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně B. I ., zastoupené Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou, se sídlem Sladkovského
505, Pardubice, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 5. 2003, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 145/2003 - 15 ze dne 27. 11.
2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Mgr. Monice Ipserové, advokátce, se sídlem Sladkovského 505, Pardubice,
se př i zná vá odměna za zastupování žalobkyně ve výši 2150 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 19. 5. 2003, byla zamítnuta žádost žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) o jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a
osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních
táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až
1945. Své rozhodnutí odůvodnila žalovaná tím, že stěžovatelka podala žádost až po uplynutí
prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na výše uvedenou jednorázovou částku.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze.
V ní uvádí, že tuto žádost podala až po lhůtě, neboť o možnostech dalšího odškodnění
nevěděla. Namítá, že ji stát měl o možnostech odškodnění informovat, protože předchozí
odškodnění již dostala. Konstatuje, že byla vězněna patnáct měsíců, je částečně invalidní,
nikde nepracuje a nemá jiný příjem.
Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla žaloba stěžovatelky proti
rozhodnutí žalované zamítnuta. V odůvodnění soud uvádí, že zákon č. 261/2001 Sb.
koncipuje řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky mimo jiné politickým vězňům jako
řízení návrhové, které je zahájeno výlučně podáním návrhu. Správní orgán tedy neměl
povinnost zahajovat řízení z úřední povinnosti. Bylo na stěžovatelce, aby podala návrh
na přiznání této jednorázové peněžní částky. Dále uvádí, že pro uplatnění nároku
podle zákona č. 261/2001 Sb. je stanovena propadná (prekluzivní) lhůta, a to do 31. 12. 2002.
Po marném uplynutí této lhůty právo (nárok) zaniká. Stěžovatelka však žádost podala až dne
23. 4. 2003, tedy téměř 4 měsíce po uplynutí uvedené prekluzivní lhůty. Uzavírá, že tento
zákon byl schválen dne 10. 7. 2001, byl řádně uveřejněn ve Sbírce zákonů a účinným se stal
od 26. 7. 2002; stěžovatelka tedy měla možnost se s jeho obsahem seznámit.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost,
ve které uvádí, že nevěděla o tom, že existovala právní úprava, podle které měla nárok
na jednorázovou peněžní částku, a proto žádá o nové projednání její věci. V doplnění kasační
stížnosti ze dne 18. 6. 2004 uvádí, že došlo k pochybení při aplikaci §3 odst. 2 zákona
č. 261/2001 Sb. Dále poukazuje na to, že jí nebyla doručena výzva k vyjádření případného
souhlasu s rozhodnutím věci bez jednání podle §51 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka tak namítá nezákonnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a dále tzv. jinou vadu řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze
po věcné stránce včetně hledisek dle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k názoru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatelka nejprve namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Toto nesprávné posouzení právní otázky mělo
spočívat v nesprávné aplikaci §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., který neměl být na daný
případ aplikován, neboť žalovaná neupozornila stěžovatelku na možnost zažádat
o odškodnění. Nesprávné posouzení právní otázky může spočívat jednak v aplikaci nesprávné
právní normy na zjištěný skutkový stav a jednak též v aplikaci sice správného ustanovení
právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného.
Podle §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. platí, že nárok na jednorázovou peněžní
částku je nutné uplatnit písemnou žádostí u orgánu příslušného k vydání rozhodnutí
nejpozději do 31. 12. 2002, jinak nárok zaniká. Podle §6 téhož zákona je příslušným orgánem
k vydání rozhodnutí v případě stěžovatelky Česká správa sociálního zabezpečení (žalovaná).
Z těchto ustanovení tak vyplývá, že pokud stěžovatelka nárok na poskytnutí
jednorázové peněžní částky neuplatnila u žalované do 31. 12. 2002 její nárok zanikl.
Žalovaná by tedy v tomto případě nebyla oprávněna k výplatě uvedené jednorázové peněžní
částky, i kdyby stěžovatelka jinak všechny zákonné podmínky splňovala.
Ze správního spisu ohledně této skutečnosti vyplynulo, a stěžovatelka to nikterak
nepopírá, že žádost podala 23. 4. 2003. Pokud tedy stěžovatelka měla nárok na jednorázovou
peněžní částku, její nárok ze zákona uplynutím dne 31. 12. 2002 zanikl.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že z žádného ustanovení zákona
č. 201/2001 Sb. ani z obecných ustanovení o správním řízení nelze dovodit, že by žalovaná
byla povinna informovat potencionální oprávněné osoby o možnosti uplatnit nárok
na jednorázovou peněžní částku podle uvedeného zákona. Zákon tak ponechává iniciativu
na těchto osobách, které se také k ochraně svých zájmů a práv mohou sdružovat,
i stěžovatelka konstatuje, že je spojena s Konfederací politických vězňů. Opomenutí těchto
osob však nelze klást k tíži státu a jeho orgánům.
Ohledně této námitky tak Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než konstatovat,
že Městský soud v Praze nepochybil, když z §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. dovodil,
že nárok stěžovatelky na jednorázovou peněžní částku podle téhož zákona zanikl. V jeho
rozhodnutí tak nelze shledat nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Dále námitka stěžovatelky směřuje do tzv. jiné vady řízení před soudem ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť uvádí, že soud rozhodoval bez nařízení jednání, ačkoli
pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Podle uvedeného ustanovení s. ř. s. může být
důvodem kasační stížnosti i jiná vada řízení před soudem, mohla-li mít na následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle §51 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci
shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li
účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Ve vztahu k této námitce Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že
stěžovatelka byla přípisem ze dne 15. 10. 2003 (č. l. 13 spisu) řádně vyzvána k vyjádření
ohledně návrhu na rozhodnutí věci bez nařízení jednání a poučena o následcích, v případě,
že se nevyjádří. K vyjádření jí byla stanovena lhůta dva týdny od doručení této výzvy. Výzva
byla doručena 24. 10. 2003. Lhůta pro vyjádření jí proto uplynula dnem 7. 11. 2003. Jelikož
se stěžovatelka v této lhůtě k možnosti rozhodnutí věci bez nařízení jednání nevyjádřila,
je třeba mít podle výše zmíněných ustanovení za to, že s uvedeným postupem souhlasila.
Městský soud v Praze proto nepochybil, jestliže rozhodl o věci bez nařízení jednání. Ani tato
námitka stěžovatelky proto není důvodná.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl, shledav ji z výše uvedených
důvodů nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalovaná, která měla úspěch ve věci, žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní
soud ani žádné jí vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalované právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odměna právní zástupkyni stěžovatelky, která byla ustanovena stěžovatelce k její
žádosti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2004, č. j. 11 Ca 145/2003 - 38,
byla stanovena za dva úkony právní služby na základě §9 odst. 3 písm. f) ve spojení
s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve výši 2000 Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu za dva úkony právní služby ve výši 150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu